29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLEMIKA: Recenze recenze aneb Všechno bylo jinak

9.11.2021

Ivo Fencl si prohlédl film Olgy Malířové Špátové o Karlu Gottovi a vyslovil řadu pochyb. Ani ne tak o filmu samotném, i když ani tady není úplně spokojen, jako spíše o životě a díle Karla Gotta samotného.

Začnu-li od začátku, pan Fencl považuje pohledy dcery Charlotty Elly do tátových očí za nepochybně inscenované.

Pan Fencl si patrně není moc dobře vědom, jak to bylo doopravdy.

karel gott

Ve vztahu mezi Karlem Gottem a jeho prvními dvěma dcerami ležel stín nejen nemanželskosti, ale hlavně toho, že šlo ze strany jejich matek o značný podraz. Gott otcovství nepopíral, ale těžko se mohl nutit do citového vztahu, kde původem byl krátkodobý vztah tělesný.

A na druhou stranu, pokud šlo o dcery z manželství, si Karel Gott velice vážil toho, že se z práce nevrací do prázdného domu, nebo s nějakou náhodnou známostí, případně s přáteli, aby s nimi ještě chvilku poseděl.

Vím od něj, že paní Malířová Špátová tenhle rozdíl pochopila naprosto přesně. (Tady přiznávám jistý střet zájmů: byli jsme - a hodně dlouho - dobří kamarádi.)

Viděl jsem před časem paní Malířovou Špátovou při práci a mám plíživý pocit, že pan Fencl křivdí jak jí, tak Karlu Gottovi, tak jeho dceři. Během kanadského zájezdu Gotta a jeho kapely jsem se zpěváka zeptal, kdo to je.
„Ta drží kameru přesně jako Jan Špáta,“ dodal jsem.
„Bodejť by ne,“ odpověděl Gott, „vždyť je to jeho dcera.“

To děvče podědilo (kromě výrazného nadání) od svých rodičů (její matka, Olga Sommerová, je také vynikající dokumentaristka) ještě jednu hodně důležitou vlastnost: poctivost.

Takže bych silně pochyboval o jakýchkoliv inscenacích.

Mnohem důležitější a závažnější mi ale přijdou páně Fenclovy názory na život a dílo Karla Gotta v letech před tzv. Velkou listopadovou sametovou revolucí (VLSR). Pan Fencl shrnuje věc větou, která zní doslova: Stačí se, pravda, mrknout na ČT3 na kterýkoli Karlův starší koncert, abychom pochopili, že s režimem vesloval.

Nevím, kdy a kde se pan Fencl narodil, co a kde dělal během tzv. vlády jedné strany, ale mám pocit, že tady jde o veliký svátek nedorozumění. Karel Gott žil v době, v níž žil, a žil v zemi, v níž žil.

Teoreticky řečeno, i ten poslední metař, pakliže se neflákal, tak nějak spolupracoval s tehdejším režimem. (A jestli se flákal a dnes to vydává za účast v odboji, měl by se stydět. Ne za to flákání. Za to vydávání.)

Karel Gott měl jednu hodně zajímavou vlastnost: znal docela dobře celou řadu náboženských učení. A dovedl si z nich vybírat, co považoval za důležité. Věděl, například, že dobročinnost má být bezejmenná. Jistě, účastnil se, třeba, řady dobročinných vystoupení ve prospěch rozumné ochrany přírody, avšak vždycky zdůrazňoval, že se nechává vidět veřejně hlavně proto, aby silou svého jména přitáhl k účelu, který považoval za závažný, co možná nejvíce lidí.

Vím z osobní zkušenosti, kde všude se Karel Gott vyslovoval za návrat Marty Kubišové. Dost tím riskoval, a přesto to dělal.

Vím také, že v době, kdy Jiří Suchý musel být rád, že smí ještě hrát v divadle, které si vymyslel a založil, pozval ho Karel Gott, aby mu křtil jeho tehdy nejnovější desku. Televizní štáb, který měl tu slávu přenášet, sbalil nádobíčko a křest proběhl bez světel tehdy všemocné televize.

Jiří Suchý říká, že tohle Gottovi nikdy nezapomene.

Mimochodem, tento Gottův krok měl dohru: vedení televize si na něj stěžovalo, Gott šel na koberec a vyřešil věc velice elegantním způsobem: Řekl svým soudcům do očí, že Jiří Suchý by měl být, podle jeho názoru, pravidelným hostem jak rozhlasu, tak televize, a v nejsledovanějších časech, protože je v české kultuře nenahraditelný.

Pan Fencl si také pohrává se skutečnostmi, pokud jde o tu nechvalně známou Antichartu. Tam to bylo prostinké: Nikdo z přítomných, ať v Národním divadle nebo pak v Divadle hudby, netušil, že podpisu na presenční listině někdo zneužije. Doslova: pořádající říkali účinkujícím, že jde jenom o potvrzení, že se dostavili.

Ostatně, v obou případech nedošlo v žádném projevu k jediné zmínce o Chartě. Gottův projev napsal Milan Florian, který o sobě roztrušoval, že je básník. Jistě, všem muselo být naprosto zřejmé, že se Charta 77 dotkla řady citlivých míst tehdejší strany a vlády a že ty schůze budou asi mít povahu nějaké stranické reakce, ale že dojde k takovému podvodu, to netušil nikdo. Ani Jan Werich ne.

Pak je tu jedna drobná nesrovnalost: úřední zpráva o úmrtí Ladislava Štaidla sice mluvila o komplikacích způsobených koronavirem, ale úřední zpráva nemusí být bezpodmínečně úplně pravdivá. V tomto případě také asi není.

Páně Fenclovu recenzi bych asi označil anglickým výrazem: from the outside, looking in, což bych volně přeložil, že toho moc neví, a přesto žvani.

Děkuji vám za pozornost.