Petr Král byl kamarádský, veselý, hravý a přemýšlivý. Měl čistě modré oči, plavé, postupně s přibývajícími lety prořídlé vlasy a mozek básníka.

Jeho rejstřík byl široký: od poezie přes prózu až po esej a překlady. Spolu s Janem Rubešem překládal do francouzštiny Jaroslava Seiferta. Byl-li třeba Milan Nápravník posledním přesvědčeným surrealistou ze skupiny Vratislava Effenbergera, pro Petra Krále byl surrealismus spíše jen vývojovou etapou, ale do poslední chvíle mu z tohoto směru zůstal smysl pro magické diktáty, automatické texty a symboliku interpretovaného podvědomí, takže při rozhovoru velice nečekaně měnil témata. Člověk si pak ale velmi těžko vzpomenul na to, o čem si s ním vlastně celou noc povídal.

Poznali jsme se koncem sedmdesátých let v exilu, žil tehdy v Paříži, kam odešel po sovětské okupaci v roce 1968, a patřil k partě píšících exulantů, s kterými jsme jezdili pravidelně lyžovat do Ahrenthalu u Brixenu, kam patřil Václav Bělohradský, Antonín Brousek, Jiří Gruša, Sylva Richterová, Jan Rubeš a řada dalších intelektuálů. Pamatuji se, jak při jednom z našich prvních setkáních bájil v exilu o pražské čtvrti Ruzyň, protože podle něho měla v sobě dva protipólné atributy: smrt, symbolizovanou vězením a bachaři, a letiště jako symbol svobody. Chodil tam v padesátých letech vdechovat kerosin dálek.

Když trochu zamhouřím oči a podívám se proti slunci, vidím Petra Krále jako most: jednu nohu má opřenou o střechu věznice v Ruzyni, druhou o hangár na letišti, rukama se drží za Notre-Dame a Eiffelovu věž a z pusy vypouští slova jako oblázky. Na břiše má pak špatně odlitý sádrový model Stalinova pomníku z Letné. Jeho poezie byla a je podobně metaforická, plná nečekaných spojení a převážně veselá.

Od roku 2006, kdy se Petr Král vrátil definitivně do Česka, byl stálým hostem Literární kavárny v Řetězové ulici, kterou založil Zdeněk Cibulka, kde jsme se pravidelně scházeli každý pátek na oběd. Této společnosti většinou vévodil spolu s dalším nedávno zemřelým surrealistou Stanislavem Dvorským, Ivanem Wernischem, Eugenem Brikciusem, Ivanem Jirousem či Jaroslavem Kořánem a řadou dalších umělců. Pamatuji si, jak ještě nedávno, než byla tato restaurace prodána a společnost se přestěhovala do Týnské ulice, tam Petr Král hřímal: „Báseň pro mne znamená cvakající zuby a hořící uši ve chvíli, kdy ke mně přichází, kdy ze mě dělá cáry, které přepisuji do veršů, a kdy mnou proniká jakýsi neznámý živel - potom do ní patří i ta řekněme dalíovská úpornost, která má zapotřebí dát původnímu chvění pevné kontury.“

Smrt osmasedmdesátiletého Petra Krále oznámilo 18. června 2020 jeho nakladatelství Větrné mlýny, které vydává Královy sebrané spisy. S Petrem Králem pro mě odchází i pozvolna kus staré Prahy plné stolních společností, které ještě navazovaly na tradice našich dědů. Naproti Literární kavárně v Řetězově ulici byla restaurace Montmartre, kam chodíval Egon Ervin Kisch, Jaroslav Hašek, Franz Kafka a vedle na rohu byl bar U Macháčků, kde sedávali básníci Konstantin Biebel, Vítězslav Nezval, Jiří Wolker a Adolf Hoffmeister.

(Psáno pro ČRo Plus)