„Román je často o okamžiku změny. To je to, čemu Hemingway říkal čtvrtá dimenze literatury. Když se ti podaří vyjádřit všechny tři a pak i tu čtvrtou dimenzi, tak se dílo podařilo. A ty tři základní dimenze jsou: Teď, Včera a Zítra. Teď akce. Včera jako motiv akce a Zítra jako následek akce. Čtvrtá dimenze je Čas. Znamená změnu. Změna má nejvíc valérů, za nimiž je možné tušit další a ještě nevyslovená tajemství, která si může každý v sobě dotvářet.“ To je citát z naší knihy.

Arnošt Lustig

Arnošt Lustig byl první spisovatel, kterého jsem osobně důvěrněji poznal hned po maturitě, kdy jsem mu do Mladého světa, v němž byl redaktorem, přinesl svou povídku. Na to setkání se pamatuji jako dneska: Arnoštek, jak se mu říkalo, byl velký fešák. Zamlada měl vlnité vlasy, řádný nos, žádnou záděru, jak o něm říkal Bohumil Hrabal. Vždy dbal na své oblečení, rád nosil kožené bundy a šátek místo kravaty. V zimě býval omotán několikametrovou bílou šálou, pod kterou visel většinou nápadně dlouhý černý zimník. Vypadal jako hollywoodský herec.

A takhle byl oblečený i před jedenácti lety, kdy jsme se potkali v televizním studiu u Josefa Klímy. Jakmile mě zmerčil, vyjel na mě: „Bejku,“ tak říkal všem kamarádům, „sem po čtvrtý chemošce, máš poslední šanci!“

Myslel tím sepsat s ním knihu, jaké jsem do té doby udělal s Bělohradským, Havlem, Landovským, Schwarzenbergem a dalšími. Vyčítal mi, že se spolu známe nejdéle a že ho opomíjím.

Měl pravdu: protože když se vrátil v půli devadesátých let z Washingtonu do Prahy, kde přednášel od začátku sedmdesátých let na univerzitě, dával rozhovory na každé kroku, a když se mu otázky nelíbily, vyprávěl vtipy. A toho jsem se bál.

Po zmíněném oslovení jsem ho ale neodmítl, protože jsem ho měl skutečně rád. Jen jsem si kladl jako podmínku, že mi nesmí říct žádný vtip. Já jsem mu za to slíbil půlku honoráře, který u rozhovoru patří pouze interviewerovi. A tak vznikla výše zmíněná kniha.

Ačkoliv strávil Arnošt Lustig tři roky v koncentračních táborech, potvrzoval starou moudrost, že jméno je znamení. Lustig v překladu znamená veselý a takový byl: rozhodně nebyl škrhola a škarohlíd, humor nikdy neztratil. Dokazují to i jeho knihy, z nichž bych připomenul ty nejznámější Noc a naděje, Démanty noci, Dita Saxová, všechny tyto tři knihy posloužily jako předloha pro filmy, dále Transport z ráje či Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou.

Při práci na naší knize domluvu dodržel, jen na konci, a to mu již bylo 12. ledna 2011 hodně zle, zemřel 26. února, se optal, jestli mi může povědět anekdotu na rozloučenou.

A tady je: „Rabín sedí v hospodě, před sebou má jako všichni ostatní štamprli s vodkou. Přiběhne k němu mladej, usmolenej kluk a hlásí, že za štetlem našli mrtvou holku. Chlapi, sedící na bečkách po slanečcích, dají hlavy dohromady a radí se, co budou dělat. Mají strach, že to odnesou Židé. Že to bude důvod k pogromu. Překřikují se, naříkají, láteří a hýří nesmyslnými nápady. Rabín je gestem ruky utiší, zvedne se a řekne: ‚Jdu se podívat, co se komu stalo.‘ Po chvíli se vrátí a křikne na šenkýře: ‚Ještě jednu rundu. Chlapi, je to dobrý. Ta mrtvá je moje dcera.‘“

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel