„Reportér nemá právo podlehnout dojetí, ať je to dojetí jakéhokoliv druhu; musí se mít k věcnosti, třebaže ani věcnost není klášter, do něhož nevstupují city, i pocit věčnosti může být obdivný, a teprve zvědavost, matka a dcera reportáže, tě povede k ostatnímu.“ To jsou slova Arnošta Lustiga z jeho reportáže z Kuby, kde navštívil jako redaktor Československého rozhlasu v roce 1962 dům Ernsta Hemngwaye.

Arnošt Lustig

V reportáži cituje jeho následující věty: „Pro skutečného spisovatele musí být každá kniha novým začátkem, kterým se snaží znovu dosáhnout čehosi nedosažitelného. Stále se má pokoušet o něco, co ještě nebylo vykonáno, nebo o co se ostatní pokoušejí bez úspěchu.“ A i tuhle zásadu Arnošt Lustig respektoval od samého počátku své rozhlasové kariéry, kterou započal tři roky po návratu z koncentráku ve dvaadvaceti letech v roce 1948. Velice brzy se soustředil na to, čemu Karel Čapek říkal beletrizovaná žurnalistika, tedy volné psaní, které se urputně vyhýbá každému klišé a zaběhanému slovnímu spojení, protože věděl či tušil, že po posluchači sjede jak kapka vody po baloňáku, aniž přiměje mozek poslouchajícího k jinému zamyšlení, aniž ho zaujme.

K Arnoštu Lustigovi se dnes vracím nejen proto, že letos uplynulo deset let od jeho smrti a jeho dcera za spolupráce s archivem Českého rozhlasu k tomuto výročí připravila knihu s názvem Na vlnách štěstí Arnošta Lustiga, z které jsem citoval. Obsahuje jeho texty a rozhovory, které náš rozhlas vysílal v letech 1953 až 2012. Ten poslední, v němž hovořil s Jiřím Suchým, Jiřím Anderlem a Terezou Duchkovou, měl premiéru až rok po jeho smrti. Arnošt Lustig zemřel 26. února 2011. Kniha byla kvůli pandemii oficiálně představena až 27. července na Meetingu Brno.

Hlavní důvod k napsání této glosy byl u mě hlubší: při čtení Lustigových textů mně došlo, že jeho odkaz je stále platný a že bychom si ho měli připomínat. V rozhovoru z konce roku 1989, kdy se Arnošt Lustig objevil v Praze poprvé po dvaceti letech, odpověděl na otázku, jaký byl rozdíl mezi nacismem a komunismem, takto: „Mně se těžko srovnává komunismus a nacismus, protože sám jsem byl komunista, a těžko se mi přiznává, že mezi nimi je tolik rovnítek. To je, jako kdybych si říkal: Tím, že jsi byl komunista, jsi vlastně byl trošku jako nacista. A já vím, že nacista nejsem, že v tom je nějaký rozdíl.“ Arnošt Lustig měl tak silný charakter, že byl schopen veřejné sebereflexe a celý život se se svým selháním, zvláště proto, že hlasoval v rozhlase pro smrt Milady Horákové, trápil. Dokud my Češi, Moravané a Slezané si neuvědomíme, že i my jsme spoluviníky současného marasmu, když ho tolerujeme, když se nedokážeme vzepřít nepravostem v práci, na úřadě a hlavně ve volbách, nemáme právo si stěžovat. Arnoštek, jak se mu říkalo, by řekl: „Pokud nedokážeme propojovat víru a rozum, nejsme ještě stále dospělí. Nežijeme, jen přežíváme.“

Napsáno pro ČRo Plus