2.3.2024 | Svátek má Anežka


OSOBNOST: K úmrtí fotografa Ladislava Sitenského

17.11.2009

Ladislav Sitenský, člověk, který měl hodně štěstí, zemřel ve věku devadesáti let v sobotu 14. listopadu 2009.

Nasnímal 500 000 fotografií a z toho 50 000 jich otiskl, řekl mi, když jsem s ním před několika málo lety hovořil naposledy v Řevnicích.

„Já musím být hrozně vděčný za to, že jsem měl takový život, jaký jsem měl, a tolik energie a radosti ze života, které jsem měl. I za totalityLadislav Sitenský jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, kdy jsem chtěl a jak jsem chtěl. Navíc jsem měl ještě štěstí, jak za války, tak po válce, že Bůh mě nedal. Za války jsem fotografoval na minových polích a nic se mi nestalo. Po válce zase, když zavírali všechny anglické letce, sloužil jsem u RAF, mě zachránil domovník, komunista, který - když si pro mě šli - se postavil do dveří a řekl, toho vám nedám, za něj ručím,“ vyprávěl mi tehdy čtyřiaosmdesátiletý štíhlý a jen trochu nahrbený fotograf Ladislav Sitenský. Svoboda a volnost jsou hodnoty, kterých si tento fotograf ze všeho nejvíc vážil celý život a které ho evidentně nejvíc utvářely.

Dlouho nevěděl, co by měl v životě dělat. Ale právě nejspíš vnitřní potřeba volnosti a svobody ho vedla k tomu, že uvažoval o uměleckých oborech. Nejdříve chtěl být básníkem, malířem, sochařem či zpěvákem, tenorem. Byly to však jen sny, chyběla příležitost si své schopnosti ověřit. O osudu pana Sitenského, možná nevědomky, rozhodl otec, který mu v roce 1933, tedy v jeho čtrnácti letech, koupil malý fotoaparát Baldax, s kterým se fotografovalo na formát 4,5 x 6 centimetrů. “Od počátku, co jsem měl fotoaparát v ruce, jsem cítil, že bych mohl touto uměleckou formou vyjádřit své pocity. Vášnivě rád fotografuji, ale možná jen proto, že na nic jiného nemám.“

Od roku 1937 fotografoval nadšený amatér Sitenský již Rolleiflexem Automatem 6x6, ale jinak se věnoval studiu architektury. Nejdříve v Praze a po uzavření vysokých škol měl začít studovat v Paříži.

Publikoval ale již od patnácti let. Nejdříve v časopise Ozvěny, což byl obrazový týdeník vydávaný Národní politikou, pro který nafotografoval pražské hasiče. Tyto fotografie, na nichž sedí hasiči v nablýskaných uniformách v otevřeném kabrioletu pro patnáct lidí, je možné občas zahlédnout na jeho výstavách dodnes. „Tenkrát jsem ke svým výtvorům příliš kritický nebyl. Hybnou silou mé tvorby bylo především to, že moje snímky byly zveřejňovány. Měl jsem radost, že mám lidem co říci, a že to oceňují. Honoráře mně umožňovaly nákup filmů a pořizování zvětšenin, protože kapesné by na to nestačilo.“

Další tiskoviny, které zveřejňovaly Sitenského fotografie, byl časopis Ahoj, který vydával Melantrich, a Pestrý týden, který vydávali Neubert a synové. Zde se už práce začínajícího fotografa dostávaly do silnější konkurence, neboť kmenovými fotografy byli pánové Karel Hájek a Jan Lukas.

Od 1. března 1939 vystavoval mladý student poprvé své fotografie v budově fakulty architektury v Praze - Dejvicích, kterou Němci 15. března obsadili. Sitenský jim ale fotografie nedaroval, tajně je odnesl zadním vchodem. Štěstí mu opět přálo stejně jako na podzim téhož roku, kdy po studentských demonstracích zatýkali Němci aktivnější studenty. Když si přišli pro Ladislava Sitenského, sloužil už v zahraniční armádě ve Francii.

Do Francie se dostal Sitenský díky tomu, že navštěvoval kurz architektury na Francouzském institutu Ernsta Denise. Francie pro tyto studenty vypsala pět stipendijních míst. Ladislav Sitenský díky protekci, kterou mu zařídil otec, jedno místo dostal. Odjezd však nebyl tak jednoduchý. Mladík ho odkládal, francouzský konzul zfalšoval na povolení k odjezdu kvůli tomu datum, Sitenský byl zadržen gestapem a kdyby opět nezasáhl otec, který přiměl francouzského konzula, aby se Němcům přiznal, skončil by nejspíš v koncentračním táboře místo v Paříži. Nakonec ale opět šťastně 15. srpna 1939 odjel. A tentýž den, kdy měl po prázdninách nastoupit v ateliéru, byla vyhlášena válka. Místo studia se 21. září 1939 přihlásil do naší zahraniční armády. Opět měl štěstí, neboť první úkol, který v ateliéru profesora Perreta dostal, byl evidentně nad jeho síly: měl předělat fasádu Trocadera v Paříži.

15. listopadu dostal povolávací rozkaz a 20. listopadu už v Agde procházel branou tábora, který ve Francii původně sloužil uprchlíkům po občanské válce ve Španělsku, kde byla československá jednotka. „Před odjezdem do Agde jsem si pořídil za poslední peníze u vetešníka jednoduchý filmovací aparát 9,5 a starý sklopný foťáček na formát 3x4 centimetry. Je fakt, že nikdo jiný z Čechů nepořídil za války tolik snímků z bojů pěchoty i letectva jako já. Až do Dunkerque jsem byl však jen obyčejným příslušníkem armády, který při plnění svých běžných povinností také fotografoval.“ Mladý nadšenec za války zvětšoval tak, že si na tyč upevnil měchový aparát a nad něj posadil krabici se žárovkou. Válku bral jako velkou reportáž.

V roce 1940, v červnu, potkalo Ladislava Sitenského další životní štěstí: náhodou se setkal s nadporučíkem Weberem, který, sotva ho uviděl, se ho zeptal, nechce-li k letectvu. Tím se splnil Sitenského dávný sen. U letectva začal jako pomocník nadporučíka Dvorského,Letec, foto Ladislav Sitenský později navigátora 311. československé bombardovací perutě. Jemu taky vděčí Sitenský za to, že se stal válečným fotografem. Vzhledem k tomu, že pan Sitenský byl autodidakt, fotografii nikdy nestudoval, v Anglii neudělal fotografické zkoušky u komisaře ve Farnborough, neuměl odpovídat na technické otázky, byl u vojáků formálně zařazen jako překladatel, ale celou dobu fotografoval. Vzpomíná: „Fotografoval jsem za války mnoho pohřbů a vyslechl mnoho čestných salv na rozloučenou. První tragickou nehodu jsem zažil v říjnu 1940 v Liverpoolu. Pilotu Ottovi Hanzlíčkovi chytil motor hurricanu a on vyskočil padákem. Spadl, žel, do říčky nedaleko letiště. Padák ho překryl, a než přispěchal záchranný člun, Hanzlíček utonul.“

Každý, kdo zná Sitenského fotografie z druhé světové války, si určitě všiml toho, že na nich nejsou žádné mrtvoly, snímky po haváriích či tváře poznamenané utrpením. Touha po senzaci pro něj zřejmě nikdy nic neznamenala. Ze Sitenského fotografií vždy vyzařuje jistá nepřehlédnutelná laskavost a radost ze života.

Možná právě díky tomuto přístupu dostal Sitenský v roce 1945 nabídku, aby nastoupil jako fotoreportér do prestižních Sunday Times. Po šesti letech se mu ale stýskalo po Praze, rozhodl se pro odlet do Československa. Ještě před tím se však 4. dubna 1945 stačil mladý Sitenský ve Francii oženit. Vzal si dívku Paulette, kterou poznal ještě před válkou v roce 1937 v Bretani. Do Prahy se vrátil 13. srpna, krátce po svých šestadvacátých narozeninách.

Po válce pracoval Ladislav Sitenský ve fotooddělení generálního štábu, a když byl koncem roku 1946 demobilizován, musel se znovu rozhodnout, co bude v civilu dělat. Váhal mezi povoláním kameramana a fotografa. Rozhodl se pro fotografii, protože ta mu dávala větší volnost. Dva roky pracoval na živnostenský list a potom se stal členem Svazu výtvarných umělců. „Fotografoval jsem ze začátku všechno, nejvíc propagační snímky pro ministerstvo obchodu a zdravotnictví a hodně pro Čedok. Uveřejňoval jsem také snímky v leteckých časopisech, zejména v týdeníku Rozlet a obnovil jsem spolupráci s Ahojem.“

Dobu krutého komunistického teroru přežili manželé Sitenští se třemi dětmi v Praze, v bytě v Londýnské ulici, odkud dlouhá léta nesměla jeho žena za svou matkou do Francie a ona za ní do Československa. Místo cestování tedy manželé Sitenští chodili alespoň na koncerty do Rudolfina, kde se vždy celou dobu drželi láskyplně za ruce. Teprve když v šedesátých letech nastala doba mírného tání, mohla rodina zase cestovat, i když nikdy nesměli vyjet všichni najednou. Jeden člen vždy musel zůstat v Praze jako rukojmí. S manželkou Paulette projeli celkem čtyřicet zemí a všude samozřejmě Ladislav Sitenský fotografoval.

Za svůj život se účastnil pětačtyřiceti výstav a sedmadvacet jich měl samostatných. Největšího jeho výstava byla v roce 2000 v plzeňské synagoze, navštívilo ji 50 000 diváků. Poslední fotografie, které sám ještě i nazvětšoval, nasnímal v roce 1998.

Knížek vydal Ladislav Sitenský víc než deset. Připomeňme alespoň některé z nich: 312. peruť, Praha stověžatá, Krajinou domova, Praha mého mládí, Se skautským pozdravem a knihu Ladislav Sitenský vzpomíná, kterou vydalo nakladatelství Lidové noviny.

„U knih jsem ale v životě moc velké štěstí neměl. Když se 312. peruť zpracovávala v tiskárně V. Neubert a synové v Praze na Smíchově, kde pracoval můj strýc Karel Neubert, a byla vytištěna asi polovina archů, zjistil jsem, že nebyl dodržen grafický návrh. Zastavil jsem proto tisk. Strýc toho využil a knihu odsunul. Ta se opozdila a vyšla až v únoru 1948. Celý náklad šel do stoupy.“ Maketu této knížky dostal Ladislav Sitenský zpátky až po padesáti letech. Původně ji totiž někdo našel v Českých Budějovicích v popelnici, prodal ji nějakému Čechokanaďanovi a ten ji fotografovi po létech přivezl jako dárek. Tiskařům se v roce 1948 podařilo zachránit jen několik málo výtisků. Nedávno se jeden z nich prodal v aukci za 20 000 korun. Další Sitenského knihy z Anglie Z válečného deníku, Stíhači a Na nebi a v pekle vyšly až po roce 1989.

Na anketní dotazník mi odpověděl:

Odkud jsem
Z Prahy, z Královských Vinohrad, kde jsem se narodil 7. srpna 1919 v rodině právníka - diplomata, který byl expertem přes říční a námořní plavbu. Mezi válkami se otec podílel na tvorbě mezinárodních zákonů pro plavbu. Jinak jsem byl typický zhýčkaný jedináček.

Čím vším jsem byl
Vždycky fotografem. V červnu to bylo přesně sedmdesát let, co jsem v Řevnicích na zahradě dělal první fotografii: dědečka na štaflích.

Co se mi v životě asi nejvíce povedlo?
Asi nejen to, že jsem měl povolání, které mě na sto procent bavilo, ale i to, že jsem měl za manželku Paulette, nejlepší ženu na světě. Bohužel mně umřela, ale žili jsme spolu pětapadesát let, což se mi dnes zdá, že byla velice krátká doba. A pak jsem měl taky štěstí, že do svých osmdesáti let jsem byl opravdu zcela zdravý. Měli jsme tři děti a dnes od nich mám šest vnoučat a jednu pravnučku.

Můj nejbližší velký úkol?
Odejít s pocitem vděčnosti. A to myslím vážně, kdybych mohl pracovat, tak ať tu straším třeba dalších dvě stě let, ale takhle, když jsem nemocný, tak život pro mě ztrácí cenu. V šestaosmdesáti už si nemohu pořádně ani číst. Jen bych ještě rád vydal dvě knihy: Vltava mého mládí a druhá by se měla jmenovat Naše hory v zimě.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel