29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Dobře (hlavními médii) utajený spisovatel

12.6.2007

Svět, - to jsou jen přesýpací hodiny
Čas plyne, spolu s pádem každého zrnka písku -
a jednoho dne,
jednoho dne spadne i to poslední,
neodvolatelně,
i kdyby ho předcházela celá hora písku!
Jan Beneš: Zpěv o bílém citroenu (úryvek)
Věznice MV, Plzeň-Bory, Vánoce 1967

Zpráva o tragické smrti Jana Beneše na mne dolehla tak těžce, že ještě po několika dnech se nemohu soustředit na jakoukoli smysluplnou práci. Bylo to tak nečekané, tak absurdní! Vždyť po své automobilové nehodě, po nesnesitelných bolestech a nakonec úspěšné operaci se natolik zotavil, že poslední dva roky se zase s plnou energií vrhl do psaní, do víru politických a osvětových akcí a projel i kus Evropy za místy, kde bojovaly nebo se formovaly jednotky československých legionářů. O svých názorech a dojmech nám nezapomněl svým nenapodobitelným stylem psát. Teď si však uvědomuji, že v posledních měsících byly jeho vzkazy kusé, na moje otázky ohledně jeho zdraví nereagoval a styl jeho článku byl stále víc komplikovanější; jakoby se hůř soustředil, jakoby cosi silnějšího okupovalo jeho mysl a on to "cosi" jen ztěžka překonával. Po posledních zprávách o Janových osobních problémech mi jeho nezvratné rozhodnutí už nepřipadá tak absurdní.

Zřejmě dnes nedokážu vyjádřit všechno, co bych rád o Janu Benešovi chtěl napsat a rozhodně to nedokážu napsat tak, jak bych chtěl. Ale protože psaní je asi i pro mne tarapií, musím ze sebe dostat aspoň něco z toho, co mi už několik dní prochází hlavou.

Jan BenešPoprvé jsme se viděli v Pacific Grove u Monterey, asi hodinu jízdy od San Franciska, tuším v roce 1974, pár měsíců po mém přesunu z Massachusetts do Jižní Kalifornie. Jan mne z motelu odvezl do své vilky, ze které bylo možné mezi korunami vzrostlých borovic zahlédnout i kousek hladiny Tichého oceánu. V té době ve volném čase stále tvrdě pracoval na rozšíření a zvelebení svého domu a ukázal mi i místo, kde plánoval vlastnoručně vytesat ve skále prostor pro bazén. Při tom našem prvním setkání jsem mu předal elpíčko s trampskými písničkami, které ještě nahonem vyšlo po sovětské okupaci a které mi pro Jana poslali kamarádi z Brna. Znali jsme jeho první knížku "Do vrabců jako když střelí" a hlavně jeho kalvárii po komunistických kriminálech z let před Pražským jarem, kterou prodělali i někteří mi blízcí přátelé.

Od mé návštěvy Pacific Grove jsme se příliš často nevídali pro velkou vzdálenost našich bydlišť, ale byli jsme v kontaktu; některé roky častěji, zejména když jsme organizovali exilové akce v Los Angeles, někdy málo, třeba v době, kdy už "ledy pukly" a Benešovi se vraceli domů, do Československa, a já právě s kupou starostí a zodpovědnosti stěhoval "náš" výzkumák i s poloprovozy z Kalifornie do Texasu.

V sedmdesátých a osmdesátých letech Jan zajížděl do Los Angeles tak třikrát čtyřikrát do roka, nejčastěji do sokolovny na Western Avenue pobesedovat o svých knihách, o politických poměrech v husákovském "znormalizovaném" Československu, promluvit na vzpomínkových oslavách a navštívit své četné přátele. Vždy nás udivoval rozsahem svých znalostí historie, válčení a politiky. Svá vyprávění uměl zábavnou formou opepřit méně známými historkami o "mocných" a špionážními příběhy, které měl často přímo od "zdroje". Jan vyučoval historii na jazykové vojenské akademii v Monterey a někdy s sebou přivezl svoje vojáky-studenty, kteří dovedli nejen obstojně česky konverzovat, ale i zpívat české písničky.

Na losangelském letišti jsme také jednu noc netrpělivě očekávali přílet letadla s jeho tehdy snad dvanáctiletou dcerkou, kterou mu husákovské Československo po deset let odmítalo vydat. Pro Benešovy to bylo desetiletí utrpení a horečné činnosti. Jan se obracel na všechny vlivné mezinárodní humanitární organizace, od Červeného kříže až po PEN Klub, s prosbami o pomoc. Ve své novinářské a literární činnosti, která byla otevřeně protikomunistická, však neustal. Kauza Benešovy dcerky se dostala zásluhou paní Anny Faltusové, místopředsedkyně Československé národní rady (americké), před komisi US Senátu a Jan před ní ve Washingtonu vypovídal. Díky jeho výpovědi a zejména úsilí paní Faltusové diplomatický nátlak Američanů na Husáka slavil úspěchy a všechny zadržované děti exulantů byly postupně za svými rodiči do zahraničí puštěny.

Po dlouhou řadu let jsme si s Janem vykali a v našem styku dodržovali jakési "dekorum". Jeho naturelu trochu vadilo, že mne většinou vídal "jen" po té formálnější stránce: organizovat shromáždění krajanů, zahajovat schůze a slavnosti, vítat hosty, pronášet projevy když se nenaskytl nikdo vhodnější, navazovat kontakty s americkými politiky atd. Janovi tahle práce "neseděla", ale časem si uvědomil, že organizační práci někdo dělat musí. Já jsem pociťoval povinnost uplatnit v exilové práci svůj "dar vůle" přinutit se tuto často nudnou a nevděčnou práci dělat, protože se k ní prakticky nikdo nehlásil. Jan v exilu plně uplatňoval zase svůj literární talent a pracovitost: vydal desítku knih a psal skvělé politické články zejména do Amerických listů, které tehdy vydával v New Yorku Frank Švehla. Jan Beneš na jejich stránkách skvěle doplňoval týdenní úvahy Ferdinanda Peroutky a mnoho lidí mi řeklo, že ty noviny odebírají hlavně kvůli článkům Peroutky a Beneše.

Pravda, na posezení někde u skleničky vína či v české restauraci v okruhu halasících našinců mi většinou čas nezbýval. Ono totiž na mně a na několika těch nejobětavějších po každé té pracně připravené akci zůstal úkol sokolovnu uvést do původního stavu. Než byly všechny židle a stoly poskládány a poklizeny, bylo k půlnoci, Beneš s přáteli pryč, a mě čekala dlouhá jízda domů. A ráno se muselo do práce, o víkendech připravovat přednášky pro moje profesorování na CSULA, psát losangelsky věstník "Za svobodné Československo" a také ho rozeslat atd. atd.

Teprve při mých návštěvách Prahy v devadesátých letech jsme si mohli v klidu a mezi čtyřma očima popovídat o všem možném, samozřejmě především o politice. Brzy se však naším hlavním tématem stali ruští legionáři z první světové války. Oba naši otcové jimi totiž byli a v Rusku prožili velmi dlouhých a bouřlivých šest let, od roku 1914 do návratu do samostatné vlasti v roce 1920. Neznali se, každý sloužil jinde, prodělali jiné boje. Jen v bitvě o bajkalské tunely si mohli být velmi blízko. Legionáři si mezi sebou říkali "bratři", a tak jsme si zavtipkovali, že když otcové byli "bratři", my jsme tedy "bratranci" a na tykání si připili. Bylo to u Pinkasů, a tak já plzeňským, Jan jen nealkoholickým pivem "pro řidiče", protože mě po Praze mistrně vozil svým autem. Vyznal se, inu rodilý Pražák. Zavezl mne i na Olšany a ukázal hroby legionářů a ruských důstojníků, kteří také v československém vojsku sloužili a pak v Praze dožili svůj život emigrantů. Jan o některé hroby osobně pečoval a zanedbanou hrobku ruského generála Nikolaje Alexandrovice Chodorova (1857 -1936), který se zasloužil o vznik České družiny a tím prakticky o vybudování základu šedesátitisícových slavných ruských legií, zachránil před úplnou zkázou.

Vybízel jsem Jana aby o legionářích víc psal, aby napsal moderní legionářský román. Vždyť ta slavná doba české historie byla úplně komunisty potlačena a s hořkostí jsme konstatovali, že čeští studenti, a co studenti, většina lidí z poválečných generací nemá o československých legionářích, jejich revoluci proti habsburské monarchii, o jejich úsilí a bojích za svobodný a humánní stát ani ponětí. Znalost heroismu legionářů by jistě pomohla našemu národu z pocitu malosti, z provincialismu a švejkovství. Kdysi bohatá legionářská literatura z první republiky zastarala a snad až na knihy Františka Langra je dnes čtenáři těžko stravitelná pro svůj dobový patos. Mluvili jsme o dosud nepublikovaných legionářských denících, ve kterých jsou ukryty stovky zajímavých příběhů, popsán život a myšlení Rusů před a během revoluce a vývoj v názorech legionářů. Jsou to opravdu vzácné zdroje neotřelých skutečností. Jan se k tomu nějak neměl. Naznačil, že krásnou literaturu, aby za něco stála, může psát jen ten, kdo to sám prožil. V té době se také převážně věnoval literatuře faktu. Jan znal úryvky z mého prvního pokusu o román z šedesátých let, a tak mě vybídl, abych se do toho pustil já, když mám tu dobu tak vnitřně prožitou a tolik zdrojů. Já - neliterát? Napsal jsem pár kapitolek, Janovi se to líbilo, stále povzbuzoval do dalšího psaní, a tak vznikl rukopis románu "Viktorie" a několik povídek. Přes čtyřicet úryvků z nich pak zveřejnily internetové noviny Neviditelný pes. Nevím ještě, zda a kdo ty knihy vydá "na papíře", ale bez Janova povzbuzování by ty rukopisy napsány nebyly.

Nebudu zde psát Benešovu bibliografii, to napíší či už napsali povolanější. Mám však před sebou na polici mezi svými nejoblíbenějšími českými knihami Benešův román "Druhý dech", sbírky povídek "Na místě" a "Až se se mnou vyspíš... budeš plakat". Hned vedle je "Honzlová" od Zdeny Salivarové, několik knížek "mladého" Škvoreckého a "mladého" Kundery, pak Hrabal... Jan Beneš napsal asi pětadvacet knížek a stovky článků. Jednou se mi svěřil, že jako malý chlapec měl úraz, nebyl zřejmě od smrti daleko, ale dostal se z toho. Od té doby trpěl nespavostí a v bezesných nocích začal z nudy psát...

A mohl bych toho o různých aspektech Janova života, byť jsem mu nebyl přítelem z nejbližších, spíš dlouholetým, napsat ještě mnoho. Dr. Hulík ve svém nekrologu poznamenal, že Janův život vydal za tři životy. Ano, až jednou někde napíše Janovu biografii, bude to pěkně tlustá kniha...

Jan ukončil svůj život hemingwayovsky, vlastní rukou. Asi zvážil, že v poslední době zápory v jeho životě o hodně převýšily klady, a ztratil naději ve zvrat k lepšímu. Bez největší lásky svého života nemohl a nechtěl žít...

A "můj svět" se zase zúžil...

Má milá
která mne umíš zasáhnout tak jemně,-
tak něžně,
tak zdvořile,
že by záviděla i královna gejš
- a přece tak hluboko,...
Jan Beneš: Zpěv o bílém citroenu (úryvek)