OSOBNOST: Další rozpačité výročí
Narodil se 29. 4. 1885 v domě U dvou zlatých medvědů na Starém městě na rohu Melantrichovy a Kožné ulice, a po toulkách světem bydlel v letech 1946/48 ve Střešovicích, v ulici U laboratoře, ve vile po Adolfovi Eichmannovi.
Kým vlastně byl? Pro Čechy Němcem, pro Němce Židem, pro Židy komunistou, pro komunisty buržoustem. Nacisté jeho knihy pálili na hranicích, komunisté je cenzurovali, Edvard Beneš odmítl za 2. světové války jeho pomoc. Nakonec i jeho bronzovou bustu na Strašnickém hřbitově někdo ukradl.
Kisch byl tvůrcem a mistrem kritické literární reportáže a zaslouženě se mu, podle 
názvu jedné jeho knihy, začalo říkat „zuřivý reportér“ (což je poněkud nepřesný překlad výrazu „Rasender Reporter“, významově spíše „řítící se“). Pro své reportáže sháněl podklady nejen v českých zemích, ale, vyjma polárních oblastí, prakticky v celém světě. Prahu, kterou sice původně nazýval „šmokovnicí monarchie“ (což byla parafráze na německé Schmuckkästchen – šperkovnice), ale celý život ji nosil ve svém srdci a ve svých pracích ji popularizoval. Je příznačné, že za druhé světové války napsal v mexickém exilu ve chvílích deprese vynikající knihu o Praze „Tržiště senzací“. A s Prahou nakonec popularizoval i češtinu neboť pro řadu původních českých výrazů používal jejich „pražskoněmecké“ podoby, například „Škubanken“ (nikoliv Schkubanken!).
Názvy knih – „Pražská dobrodružství“, „Pražské děti“, „Z pražských ulic a nocí“, „Temnou Prahou“, „Pražský pitaval“, „Prašná brána“, Pražské obrázky, ostatně mluví samy o sobě. A kdo má skutečně rád Prahu, bez pomoci Kische se neobejde.
Za jeho krátkého poválečného pobytu vznikla řada zajímavých reportáží – „Poslední kroky K. H. Franka“, „Rybolov v jižních Čechách“, „Továrna na boty“, „Den s Petrem Bezručem“, se kterými si nevěděli rady komunisti a se kterými si nevědí rady současníci.
Ač typický kavárenský host, měl velké sociálně-kritické cítění. Při shánění podkladů neváhal navštívit i ta nejnepříjemnější místa, a aby splynul se svým okolím i v odpovídajícím převleku. Nechal se najmout na chmelovou brigádu, spal v nocležně pro nezaměstnané, táhnul s vystěhovalci Francií, byl topičem na parníku, atd. Byl chodící encyklopedií a pro získání zajímavého detailu byl ochoten obětovat vše – námahu, čas peníze. Jeho reportáže vždy vzbuzovaly nadšení, ale současně i nenávist, protože nastavovaly nelítostné zrcadlo. Ať to bylo vojákům, policistům, továrníkům, bankéřům, politikům ale i nacionalistům všeho druhu nebo bolševikům. Ačkoliv byl perona non grata a měl nakonec všude „Vstup zakázán“, všude se dostal. Třeba i za cenu, že například v Austrálii vyskočil z paluby zaoceánské lodi na přístavní molo a zlámal si nohu. Řada reportáží, jako například „Děti jako dělníci v textilních továrnách“ z knihy „Tajná Čína“ měly platnost až do nedávné doby.
Některé z nich se staly klasické a jsou soustavně vykrádány. Patří k nim například „Jak jsem se dozvěděl, že Redl byl špion“, „Po stopách Golemových“ i divadelní hra „Na nebevstoupení Tonky Šibenice“.
Byl současně příslušníkem jak české, tak i německé pražské bohémy. K jeho pražským přátelům patřili například Jaroslav Hašek, Emil Artur Longen, Marie Majerová, Géza Včelička, Antonín Bouček, Franta Sauer, Norbert Frýd, Vladislav Vančura, Vlasta Burian, Jan Werich a Jiří Voskovec, František Tichý, Vítězslav Nezval, František Halas, ale i F. C. Weiskopf, Rainer Maria Rilke, Max Brod, Hugo Salus, Paul Leppin, Franz Kafka, Maurus Bloch, Paul Wiegler. Umřel však zcela osamocen.
Tvořil velmi těžce i pomalu a pro jeho rukopis jsou příznačné četné škrty a ozdobné kudrlinky, které mu pomáhaly při nalezení nejvhodnějšího výrazu.
Sám česky sice hovořil dobře, ale jeho klasickou pražskou němčinu překládal nejprve básník Antonín Macek, později Jarmila Nečasová. V současné době se překladu jeho díla ujaly Gabriela Veselá a Viera Globíková.
Pro porovnání krátký výňatek textu z knihy Der rasende Reporter:
Kisch
Und diese Allerelendtsten der Elenden sind noch in Gesellschaftsschichten geteilt, noch unter diesen Obdachlosen bestehen Vermögungsunterschiede. Wer sieben Pence erbettelt hat und sie für das Nachtlager zu opfern bereit ist, kann in einem der fünf Lord-Rowten-Lodging-Houses oder in einem der von Londoner-Country-Council errichteten Bruce-Houses ein Kämmerchen mit Bett und Stuhl mieten,
Gabriela Veselá
A tito nejubožejší z ubohých jsou ještě rozděleni do společenských vrstev, dokonce i mezi bezdomovci existují majetkové rozdíly. Ten kdo vyžebral sedm pencí a je ochoten je obětovat za nocleh, může si pronajmout pokojík s postelí a židlí v jednom z pěti Lodgin Houses Lorda Roština nebo v noclehárnách Bruce Houses, které zřídila londýnská County Council,
Jarmila Nečasová
A tito nejubožejší z ubohých se dělí ještě ve společenské vrstvy, ještě i mezi těmito lidmi bez přístřeší existují majetkové rozdíly. Kdy vyžebral sedm pencí a chce je obětovat za nocleh, může si najmout komůrku s postelí a židlí v jednom z oněch nájemních domů Lorda Roština nebo v jednom z Brucových domů, zřízených londýnskou krajskou radou,
Inu, je těžké překládat Kische.
