„Nefilmy“ se jmenují Labuť, Otrava, Krysař a Podivuhodný příběh Henry Sugara. Jejich režisér a scenárista Wes Anderson je vytvořil pro Netflix podle čtyř Dahlových povídek, česky nikoli neznámých. A proč jsem to nazval nefilmy? Pochopíte; ale čistě technicky jde o regulérní filmy, ačkoli krátké. Slovem krátký míníme čtvrthodinu, nejdéle pak 40 minut.

Labuť a Otrava mi připadají slabší. Krysař a Sugarův příběh uchvacují; ale je pravda, že Krysaře a Sugara jsem předtím četl mnohokrát, ba předčítal jsem tyhle povídky celkem procítěně i nahlas: například synovi anebo kolegyni v práci; ale ta přitom usnula. Popravdě, bylo to v noci, a přesto dodnes, i po letech, zůstávám v mírném šoku z toho, že mohla dotyčná při něčem tak poutavě vyprávěném prostě usnout. Nejde mi to do hlavy. Přesto je logické, že soustředíte-li se hodně na pouze jednu věc, třeba poslech rozhlasu nebo film, usnete snáz; zatímco ten, kdo si pohrává v ústech s větami a musí plynule předčítati a dobře artikulovat, kdo se zkrátka snaží, zůstane čilý jako rybička v akváriu i na noční hlídce po půlnoci u zlatokopeckého tábora, dejme tomu.

Krysaře kdosi označil za „málo známou“ Dahlovu povídku. To se mi nezdá. Pro mě je rozhodně velmi známá a prvně jsem ji četl na vojně, a to slovensky. Slovensky proto, že české vydání ještě roku 1987 neexistovalo. V kasárnách alias „kasínu“ v Benešově u Prahy měli či mají pro vojsko kuchyň, samozřejmě, a nechci teď vypadat jako lempl, ale jednoduše bylo v těch dobách zvykem, který jsem netrhal, že při službě čistili hrnce „ty mladý“, zatímco „staří“ se směli někam zašít. Třeba si číst. Možná to není fér, vím, ale nejinak to v zeleném chodilo roky; takže jsem si našel takovou divnou místnůstku vedle jídelny, kde jistě jinak běhaly krysy (to nevím, ale nedivil bych se), a tam jsem prvně přelouskal Krysaře. Udělal na mě dojem. Dokonce takový, že jsem jej přátelům ihned vyprávěl. Vlastně i opakovaně jsem Krysaře odvyprávěl řadě osob, dával si záležet - a vždycky měl úspěch.

Proč, je jasné. Jde o zhuštěnou syntézu opravdu odpudivých historek, které vyprávěli a možná ještě vyprávějí profesionální deratizátoři. „Krysa je pekelně chytrá, a tak musíte…“ Atd.

Také režiséru Wesi Andersonovi došlo (anebo to už dlouho předtím věděl), že jsou ony povídky solidní materiál, který si o zfilmování říká. Mezitím se nicméně dostávaly do televizí a do kin zcela jiné Dahlovy příběhy v čele s Karlíkem a továrnou na čokoládu, který byl dosud adaptován dvakrát, a mimo jiné byla - v rámci seriálu - zpracována Otrava, což je zdánlivě pouhá banalita a historka okresního formátu, ale jen zdánlivě. Má snad tři pointy, a pokud započítám jen dvě, někdo tomu říká twist. I Anderson má ve svém zpracování oba závěrečné efekty, nicméně druhý pouze v náznaku. Banalita je mimo jiné o tom, že se vám klidně může dostat pod přikrývku smrtelně jedovatý had, ale povýšena, anžto překvapivě dojde na problematiku rasismu. Ten příběh jednoznačně odsuzuje. A je to krátký a drtivý a vlastně i nesmírně krásný příběh.

S Labutí je ale problém. Bylo a snad je takřka vyloučeno filmovat dílo, kde se porcují děti či zvířata. Navíc… Jde o titulního, chráněného ptáka, a popravdě, neumím si úplně představit, jak by něco podobného natočil Steven Spielberg. Jako nabádání k vraždění a mrzačení anglických labutí? Sotva. A Spielberg je také filmař, který by se nikdy nesnížil k pouze „ilustrativní“ metodě Wese Andersona. Ale tento režisér ji využil při práci na všech čtyřech předlohách a fakticky nedělá víc (ani méně), než to, že extrémně názorně ilustruje skvěle artikulovanou rozhlasovou četbu.

Herci se chvílemi pohybují spíše jako na divadle, zastavují se a vzápětí plní vyslovené pokyny a někdy do záběru klidně vstoupí technik, aby hnul pomyslnou kulisou. Nekritizuji ani náhodou tento přístup: naopak. Právě dnes a v době, kdy stále méně lidí, a to i dětí, přestává číst, vybízí k četbě. Nabádá. Inspiruje. Ukazuje, jak je četba krásná. A Wes Anderson postavil své čtyři adaptace na tom, že nechal fakticky ony předlohy přečíst, k čemuž herci sice hrají, ale jen to nejpodstatnější a často pouze v symbolických exteriérech. Ano, metoda z nouze ctnost; ale překvapivě funkční. Dokonce se Anderson občas ani nenamáhá s rekvizitou. Mohl by ji přitom velmi levně či zdarma sehnat a vložit herci do dlaní, jak je snad předepsáno, ale on se spokojí s tím, že si máme objekt v hercových rukou představovat. Je to chyba? Docela pochybuji. A všechny čtyři adaptace možná zrazují svět ryzího filmu, vlastní třeba Spielbergovi, ale nekonečně moc se vztahují k dokonale napsaným a jazykově vypiplaným předlohám. Je to největší úcta spisovateli, jaká kdy byla jakýmkoli režisérem filmů vzdána. Vzdána psaní. A kdyby to - již zesnulý - autor předloh viděl, rozplakal by se. Možná. Dědicové mohou být určitě spokojeni, o tom nepochybuji.

Na druhou stranu vyvstává i otázka, nakolik jsou vlastně právě tyto předlohy filmovatelné jinak. Vždycky se totiž najde důvod, pro který se před nimi „normální“ režisér otočí na podpatku a udělá povojensku čelem vzad. Nafilmovat například přímočaře a vizuálně přesně Labuť by bylo přímo odporné. Uřezávání… Ale nechme toho… Ani moc nepochybuji, že se šikanování chlapce, které je tu především líčeno, někdy odehrálo, i když se to možná nestalo přímo autorovi předlohy. Literatura každopádně unese vše; ale u podkladu filmu jde o záležitost poněkud spornou. Tím spíš říkám, že „ilustrativní“ metoda tu není pouhou z nouze ctností. Určitě ne. Příklad?

Kluci svázali jiného kluka a položili jej na koleje. Nikoli napříč, ale mezi ně. Řekli mu, že se budou z kopečka dívat, až pojede za chvíli rychlík, a hoch umíral hrůzou. Dumal, jak nízko je podvozek, a myslel především na svůj nos, který vyčnívá k Bohu; i začal vrtět kebulí, aby zátylek aspoň trochu zaryl do štěrku. Pak se vlak přiřítí. Hoch přežil a snad se dokonce ani nepomočil. Ale když tohle zfilmujete dokonale a za pomocí digitálních triků či kaskadéra, nebude to rozhodně lepší, než to, co narafičil Anderson a kde si půl věci jen představujeme, aniž přijdeme o jakoukoli větu!

Zrovna tak je to s Krysařem. Výkon, který podává herec Ralph Fiennes, opravdu stojí za omrknutí. Je pan herec. Někdo řekne, že hraje - ve filmu - pouze divadlo a možná to - pouze stylizované - divadlo je, ale rozhodně to nevadí. Fakticky dokázal zahrát muže-krysu. A když si vezmete, že kdysi pro Stevena Spielberga představoval zcela zrůdného šéfa koncentračního tábora, vlastně to odpovídá.

Jistěže jen jedné vrstvě hercova rejstříku, protože on umí i ty klaďasy. S povídkou Krysař byl ovšem podstatnější problém. Je součástí celého cyklu o příhodách okolo benzinového čerpadla a cosi podstatného z Krysaře se vysvětluje teprve v dalším příběhu. Tom o stavbě stohu. Ten ale Anderson neadaptoval. Přesto si s problémem poradil. Umístil do filmu vedle pumpy plakát, nebo spíš plakátek, na kterém je cosi napsáno; a když si to přečtete, dojde vám nepochybně pointa. Možná i bez toho, ale tohle je tam pro jistotu. Osobně jsem koukal na film na malém monitoru „noťasu“ a tohle popostrčení mi uteklo. Musel jsem na ně být upozorněn. Ano, je to tam. A jinak? Připadá mi docela smutné, že ve filmu hraje herec pouze podobný Billu Murraymu. Ten, jinak Andersonův dvorní herec, se natáčení bohužel nemohl zúčastnit, snad kvůli covidu, i režisér si aspoň vybral herce velmi podobného.

Bezvadně je opět vyřešen i problém s mučením zvířat. A jistě, hnusný krysák není labuť, ale přesto jde o božího tvora, takže není, řekl bych, správné ukazovat, jak je krysařem odpraven. Anebo ano, i to by ještě šlo, nicméně krysař předtím doslova říká: „Zabiji ho - a nevyndám ani ruce z kapes.“ Jak to udělá? Muži u pumpy dopředu neuhádnou. Takže dojde na krysařem navrženou sázku a následně k čemusi nechutnému. Zdá se nám, že to stačí, nicméně ještě následuje další „dvojitý twister“. Dvě další pointy. První jsou prosté informace (z říše městských legend), co se v továrnách na čokoládu přimíchává do obrovských kotlů, a zde si Anderson i přidal, protože v původním textu se přímo o továrnách nemluví. Jen o jistých výrobcích.

Krysař je i není film. Spíš jde o barvitě ilustrovanou četbu. Ale výtvarné i režijní pojetí a herecké výkony vysoce obstojí a to, že plno věcí nevidíme, je nakonec lepší. Pracuje se tu s fantazií a také s leitmotivem. Způsob krysařovy neslyšné chůze je znázorněn takřka stejně a dlouze asi třikrát a neřekl bych, že to vadí, naopak.

Všechny tři adaptace jsou nicméně jen přívažek a Wes původně hlásal, že udělá jako celovečerní film pouze Sugara. Z nějakého důvodu se v určitou chvíli rozhodl, že mu stačí asi 40 minut. Že to nechce natahovat. A zbytek času celovečerního filmu že mohou vyplnit ony tři povídky.

Podívejme se v té souvislosti na Spielbergův snímek Moc hodný obr. Tady je materiál krátké knihy od stejného autora roztažený do celovečerní stopáže až neúnosně. Spielberg si vyhrál a nikde nemáme pocit vycpávek. Na konci je vzdána i čest britské královně a Británii jako takové. To je hezké. Nic to ale nemění na tom, že je film vzhledem ke svému obsahu moc dlouhý. Nakonec ani nebyl úspěšný. V případě novely o Sugarovy (delší povídky) se Anderson nenechal takto napálit a stvořil ve svém oboru veledílo.

Někdo řekne, že kopíruje původní text až moc. Mně to nevadí. A aby bylo jasno, ono je to vyprávění i malinko složité. Autor nám říká o jednom boháči, který - jednou - v cizí knihovně najde jakýsi sešit. Načež následuje skok v čase do minulosti a vyprávění z onoho sešitu a v určité chvíli se i v rámci tohoto vyprávění musíme zúčastnit dalšího, ještě staršího příběhu. To by u filmu mohlo být až odrazující, a tak lze předpokládat tendenci ryzího filmaře uvést vše do jakési chronologie a posloupnosti. Snad jen režisér Nolan by to neudělal, ale Anderson to neudělal taky a udělal dobře. V první vrstvě vidíme spisovatele, který vypráví. V druhé jeho hrdinu. V třetí hrdinu tohoto hrdiny. Atd. Celek přesto funguje a působí přehledně: samotné příběhy o „mužích, kteří vidí bez očí“ jsou totiž poutavé.

Po prvním zhlédnutí filmu jsem přesto řekl: „Scéna prvního souboje v casinu, kdy ostatní nemají ani páru, že se náš hrdina za léta vypracoval - a vidí skrz karty, měla být natočena DOOPRAVDY. Aspoň tahle klíčová scéna měla být ryzím filmem s podhledy atp. To mi chybělo.“

Ale pak jsem film viděl podruhé a uvědomil jsem si, že to Anederson celkem vzato nepodcenil a stůl v casinu je snímán sice chvilinku (navíc jen shora), ale stačí to.

Zrovna tak v Krysaři tohle režie pochopila, takže i ten potkan ožije, byť na okamžik: zde je využita animace. Ale ve zbytku příběhu se užívá model snad ze školního kabinetu, což je obzvlášť pobavující. Anebo se nepoužívá vůbec nic! Krysař si - kupříkladu - má vložit do košile krysu i fretku (obě kupodivu nosí stále v kapsách), načež se na jeho hrudi odehraje souboj. Dvojnásobně to nevidíme. Jednak má tu košili, jednak si musíme obě zvířátka stejně jen představovat.

V kontextu ostatních filmů Wese Andersona jsou tyto čtyři adaptace úkrokem od filmového umění stranou; ale to vlastně jistě nevím.

Možná je budoucnost právě v takovéto náznakovosti a Wes objevil cosi, co bude v budoucnosti náhražkou knih. Docela jsem zvědavý, zda ho Netflix nechá tímto stylem ještě něco točit. Já bych se na to rád díval a nemuselo by jít zdaleka jen o předlohy Roalda Dahla. Třeba takový Sir Arthur Conan Doyle (namátkou) se přímo nabízí, ale vlastně kdokoli, kdo pracuje s dobrými příběhy. Adaptovat prózy tímhle způsobem má snad jediné úskalí. Vypadá to jednoduše a jako cesta nejmenšího odporu, dobře. Ale zkuste to po Andersonově vzoru, pak si promluvíme.

Ve čtyřech kratších filmech Netflixu z roku 2023 hrají Benedict Cumberbatch, Ralph Fiennes, Rupert Friend a další.