1.8.2021 | Svátek má Oskar


MILAN LASICA: 1940-2021

20.7.2021

Milan Lasica

Mnohý herec se v záchvatu upřímnosti přizná, že když už by se mu mělo nedej přírodo stát, že zemře, nejlepší by bylo, kdyby se mu to stalo na jevišti.

Dobří herci vědí, že jeviště je něco jako lék: i kdyby jim bylo nejhůř, jakmile naň vstoupí a rozhrne se opona, přestanou všechny bolesti a oni jsou v sedmém nebi.

Několika legendárním hercům a dramatikům se to stalo.

Například: takhle odešel ze světa (a z prken, která svět znamenají) i Jean-Baptiste Poquelin, známý co Moliére. Ironií bylo, že právě hrál ve své vlastní hře o zdravém nemocném.

Milan Lasica odešel právě ve chvíli, kdy si opět plnil svůj sen: vystupoval s kapelou Bratislava Hot Serenaders.

To byl jeho dlouholetý sen. Vrcholem dokonalé dekadence mu bylo, že by seděl někde v baru. Ne na barové stoličce. Za klavírem. Brnkal by, a zpíval by nejrůznější písničky, které patří do přítmí takového nočního podniku, a věděl by, že svým způsobem pomáhá zvrhlíkům, kteří tvrdí dámám svých srdcí, že vy jste taková nějaká jiná, moje žena mi nerozumí.

Když Juraj Bartoš před časem založil Bratislava Hot Serenaders, nutně se muselo stát, co se stalo: slovo dalo slovo, a výsledkem je řada nezapomenutelných nahrávek, jak čistě zvukových, tak obrazových. Lasica si plnil sen, a kapele se plnily sály.

Milan Lasica, Serenaders

Lasica přitom obnovil slávu Františka Krištofa Veselého, slovenského zpěváka, herce a režiséra, který spolu s Gejzou Dusíkem a Pavlem Braxatorisem patřil mezi spoluzakladatele slovenské operety. Veselý se podílel na založení bratislavské Nové scény, divadla, na jehož jevišti se Lasica dlouho cítil jako doma.

Do srdíček slovenských i českých diváků a posluchačů se Lasica zapsal snad nejvíce dlouholetým společenstvím s Juliem Satinským. Jejich dvojice sršela zvláštní, velice moudrou srandou.

Ti dva se sice na dálku poznali už jako kluci, ale dohromady se dali teprve jako účastníci jakési soutěže o básnický přednes. V době, kdy se nesoutěžilo, bavili všechny kolem, a teprve po čase jim došlo, že by to mohli zkusit i mimo recitátorská klání.

Měli pravdu.

Vyvinuli se ve dvojici, kterou mnozí přirovnávali k Voskovci s Werichem. To bylo dost nespravedlivé, protože Lasica se Satinským měli k levicovosti hodně daleko. Dokonce vydávali (v jednom výtisku) pravidelnik, který parodoval ústřední deník slovenských komunistů. Ten se jmenoval Pravda. List Lasici a Satinského se naopak jmenoval Krivda. Zveřejňoval takové ptakoviny jako třeba závazky katolických kněží, kteří usilovali o čestný titul brigády socialistické práce, a kdyby se o tom dozvěděly tehdejší úřady, zle by se hochům vedlo.

A Voskovec s Werichem by se také patrně značně divili, kdyby jednoho novoročního rána povstali z lůžek ve Starém Smokovci a spatřili Lasicu se Satinským, jak nadšeně pochodují kolem tehdejších rekreačních středisek Revolučního odborového hnutí (ROH), dříve hotelů, a volají: Vraťte nám naše hotely!

Po velice předčasném odchodu Julia Satinskeho v roce 2002 se Milan Lasica nevzdal. Dále hrál (v některých hrách, které sepsali se Satinským jeho spouautora nahradil na jevišti Milan Kňažko), režíroval, a zastavila ho až smrt.

Mezi jeho největší zážitky posledních let nepatřily srdeční operace, jimž se musel podrobit, ale společná vystoupení s Bolkem Polívkou. Hráli staré, až přestárlé herce, dělali si ze sebe nebetyčnou srandu a naháněli divákům do očí slzy smíchu.

Aby se mu nezkrátily žíly, psal Milan Lasica i písňové texty, nádherné fejetony (mnohé z nich vyšly i knižně), a když to šlo, cestoval.

A hrál golf. Tohle, říkával Lasica, tohle je nejdemokratičtější sport. Dovoluje i starším pánům, aby se sportovně vyblbli a současně se nadýchali čerstvého vzduchu. Dost se podivoval lidem, kteří (snad ze setrvačnosti) považovali a považují golf za sport buržoasní smetánky. A ještě víc se divil, když na něj kvůli tomu vykřikovali posupné poznámky. Na druhou stranu se mu někteří tací stali podnětem k několika fejetonům, takže jim tu jejich zlobu ani neměl za zlou.

Často se v posledních letech stávalo, že někdo sepsal nějaký komentář, který tepal do nejrůznějších zlořádů, ať skutečných nebo smyšlených a, aby dodal svým řádkům na vážnosti, podepsal to Lasicovým jménem. Musí to být pravda, když to napsal Lasica.

Tyhle vymyšlenosti byly k rozeznání docela lehce: Lasicova slovenština byla velice přesná, současně jemná a jednoznačná. To ty plagiáty neměly.

Co s tím mám dělat? ptával se, když jsem ho ptával, zda to či ono sepsal on.

S tím se nedalo dělat nic, než se tu a tam veřejně ohradit.

V Milanu Lasicovi odešel vynikající umělec, vskutku národní, jakkoliv mu byly tituly lhostejné.

A mně v něm odešel bezvadný kamarád, s nímž už se nevydáme na vysněnou cestu po stopách zlatokopů, jejímž účelem bylo, že zdůrazníme, že přežijeme i mimo kavárny a zakouřené bary.

Milan Lasica, citát







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.