aneb Jak se čeští kritici (zase) zbodli

Jiří Menzel kupí jednu chybu na druhou.

Tak třeba: napíše a pak natočí nový film. To dílo se jmenuje Donšajni a je to nádherně lidský pohled na zcela obyčejné lidské posedlosti a pošetilosti. V tomto případě je to posedlost operou, operními divami a životem vůbec. V tom filmu nepadne ani jedno sprosté slovo, nedojde v něm k ani jedinému výbuchu, ani zemního plynu ne, netečou v něm proudy hnojůvky či jiných fekálií, nehemží se to v něm chodícími mrtvolami (cizím slovem: zombie), a i když tam je jedna scéna násilí, nevyčnívá jako bolavý zub. Ten příběh sice nekončí zrovna nejveseleji, ale přesto je člověku po jeho zhlédnutí lépe.

Následující text NENÍ recenze. Kdo očekával recenzi, nechť jde klidně o dům dál. Následující text JE filipika.

Po uvedení Donšajnů do českých kin se člověk z úst (psacích strojů, per, ostatně, vyberte si sami) údajně odborné kritiky dověděl, že by se měl Jiří Menzel stydět, takovej dědek a takový nesmysly, a kdo sakra moh’ bejt ten blbec, kterej do toho vrazil ty prachy, a že to je zbytečně ztracenejch 100 minut, a jak si vůbec někdo mohl dovolit uvažovat o tom, že by tuhle pitomost nabídl Americké filmové akademii jako jednoho z možných kandidátů na Oscara, a jak to je vlastně vynikající, že ten film nakonec tu nominaci nedostal, a co si Jiří Menzel vůbec o sobě myslí, že dělá takové kravíny.

Ty nespisovnosti o odstavec výše tam jsou záměrně, neboť se mi konečně dostal ten film do ruky a já jsem si ani neuvědomil, že na něj koukám 100 minut: když se objevily závěrečné titulky, říkal jsem si: co, to už je konec? To je ale škoda, že už je konec!

Probůh, říkal jsem si, co na tom těm kritikům mohlo vadit?

Po chvíli mi to došlo.

Jan Hartl, který hraje (a výborně hraje) úlohu operního režiséra, trochu shazuje sám sebe. Přesně tak, jako shazuje sám sebe ve skutečném životě Jiří Menzel. Jenže přitom utrousí takovou drobnou poznámku: jeho inscenace jsou sice předmětem rozčileného hněvu kritiky, ale zase na druhé straně se těší zcela nepokrytému zájmu obecenstva.

To si ale Jiří Menzel vyskočil opravdu hodně! Říkat těm vzdělancům pravdu do očí! Kam by to ovšem vedla okna, kdyby si to s ním ta banda zatracených intelektuálů nevyřídila? Vždyť se na to podívejte: žádný trik typu Deus ex machina, případně vis maior, příběh probíhá tak, jak se mohl úplně klidně stát ve skutečnosti. Skupina lidí posedlých operou, každý odjinud, každý z jiného důvodu, kteří se sejdou na společném díle. Vsadil bych svých sto kaček (nebo dolarů) proti jednomu haléři (nebo centu) (ne)ctěných českých kritiků, že většina toho, o čem Jiří Menzel vypráví, se tak nebo onak odehrála doopravdy. Jistě porůznu, v různých dobách, na různých místech, ale on to pozoroval a udělal z toho jeden celek. To se, mimochodem, musí umět. Jinak může vzniknout příliš připálený (a i jinak nechutný) guláš.

V případě Donšajnů vidíme zcela uvěřitelný příběh, vyprávěný s tichým a laskavým úsměvem a porozuměním, aniž by se jeho vypravěč jakkoliv vyvyšoval: nejen nad ty, o nichž vypráví, ale ani nad ty, jímž vypráví. Opět, tohle se musí umět.

Jiří Menzel si také velice dobře rozumí se svým mnohaletým spolupracovníkem, kameramanem Jaromírem Šofrem. Výsledek? Obrázky vyprávějí příběh tak, jak jej napsal autor (tedy Jiří Menzel), a jak jej s velikou chutí hrají velice dobře vybraní herci. Kromě již zmíněného Jana Hartla vytváří vedoucí trojici postav ještě Libuše Šafránková, skvělá jako vždy, a naprosto vynikající Martin Huba.

Součástí Menzelova umění je ovšem i to, že i ty nejmenší roličky obsazuje neuvěřitelně pečlivě. A krátký výstup Jiřiny Jiráskové, to je naprostý koncert.

Jiří Menzel se před časem vyznal, že se snaží žít a pracovat podle vynikajícího francouzského filmového tvůrce René Claira. Ne, nijak ho nekopíruje. Jen se poučil Clairovým vystoupením v Paříži krátce po druhé světové válce. Šlo o premiéru Clairova nejnovějšího filmu. V sále sedělo pařížské "kdo je kdo," dámy s hlubokými výstřihy, páni ve fracích, se šavlemi a všemi řády a medailemi. A do toho měl René Clair uvést svůj film. Byl velice stručný: kdo očekává nějakou hlubokou filozofii, ten odejde zklamán. Dámy a pánové, nechtěl jsem nic víc než vás pobavit.

Jestli si diváci kromě pobavení odnesou z představení něco k zamyšlení, to už nechal René Clair na nich.

Jiří Menzel to dělá přesně tak.

Jak může být tak demokratický, aby nechal na davech nečesaných a nemytých, aby se samy rozhodly, co si odnesou nebo neodnesou z jeho díla, to ovšem nemůže česká kritika snést. Ona jediná totiž ví, co je (a co není) košer.

Někdy člověka napadne, jestli náhodou oni kritici Jiřímu Menzelovi nezávidí jeho úspěchy, ale pak se okřikne: přece by nemohli klesnout až takhle hluboko! Nebo že by přece jen mohli? Ale to snad ne! Nebo že by přece jen ano?

Ještě štěstí, že čeští diváci kašlou na odbornou českou kritiku z veliké výšky. Pakliže, mimochodem, ta neláska české kritice vadí, je to jen a jenom její chyba.

V případě nejnovějšího filmu Jiřího Menzela mají čeští diváci, kteří se na něj hrnou, naprostou pravdu.