22.1.2021 | Svátek má Slavomír


MÉDIA: Absurdní moc televize

4.4.2009

aneb Anička Superstar Dajdou jako literátka i Sagvan Tofi

1.

Jsem jenom člověk (ročník 64), a tak mě času od času napadají i absurdity. Notné! Chcete příklad? Jaká škoda, že nemá Sagvan Tofi (nar. 7. 9. 1964) větší literární talent. Všimněte si slova větší, užil jsem ho záměrně, alebrž čtu a všiml jsem si onehdy, že určitým disponuje.

Ale román by nenapsal, asi. Je herec, a to ještě hodně specifický. Ale co kdyby román přece dokončil? Kolik výtisků by se asi prodalo a kdo by je kupoval. Fanynky? Co kdyby to ale byl tak dobrý román, že by ho ve své většině nedokázaly skousnout? To už ale zacházíme ve scifoidním spekulování až moc daleko za práh bolesti, abych tak řekl, a utnu se tedy.

Abych to ale zobecnil. Chtěl jsem právě polopaticky naznačit, že má-li někdo "v bedně" i vlastní "show", i kdyby jenom čas od času, je to přece i vydatelný autor, anebo se mýlím? (A Halinu P. protentokrát nechme na pokoji.)

Domnívám se, že se nemýlím, a že taky "Sagi" má tento komerční potenciál. Pravda, možná vadne, ale nikam do hrobu bych jej prozatím nevracel a kdo ví, možná to skrývám, ale chtěl bych být Tofim, i když bych chtěl i v jeho kůži psát jen a pouze TAK, jak píšu.

Ne tedy jako Thomas Mann. Ani ne jako Vladimír Neff. Ne. Stačilo by mi opravdu psát, jak už to umím (a stále trochu lépe), ale být Sagim. Nicméně je to absurdní přání a já to vím, a nejsem tedy zatím v Bohnicích. Svět je totiž jiný, než jaký by ho mnozí z nás chtěli mít, a pan Hospodin to rozdělil po svém. I následkem toho dělení dneska neplodí Tofiho "básnické střevo" žádné geniální verše, zatímco Tofi po tom ani neprahne a je rád, že je rád. Tj. je rád, že vypadá, jak vypadá, a má k tomu i jisté talenty, zatímco já taky vypadám, jak vypadám, a tak píšu a dlouhý čas jsem to dělal i proto, že po mně hezké holky zrovna neletěly. A tak to chodí, jak říká Vonnegut. A to je můj případ. Ale proč jen můj? Zdaleka ne jen můj, anebo si snad myslíte, že by takový Škvorecký spíchl Prima sezónu a řádku dalších knížek, kdyby v mládí vypadal jako Tofiho kamarád Lukáš Vaculík, který v Prima sezóně zahrál díky režiséru Karlu Kachyňovi Škvoreckého alter ego jménem Danny? A máte snad za to, že by to Škvorecký všechno nadrásal a psal, kdyby na něj předobrazy dívčích hrdinek z Prima sezóny nějak výrazněji letěly? Tak vidíte.

2.

Ale mohu vymyslet i jiný absurdně humorný příklad, že ano, a zneužiji k tomu třeba Janu Švandovou, protože mi kdo ví proč bývala vždycky sympatická (ne že bychom se však setkali).

I zeptám se. Prodala by Jana "na své jméno" větší balík románů zcela neznámého autora?

Asi prodala, řekl bych, ale nestalo se to, anžto neznámým i napůl známým autorům brání v podobných podvodech ješitnost a pěkné české herečce hrdost, takže paní Švandová by se ku podobnému aktu dozajista nepropůjčila ani v legraci. Na druhé straně tu ale máme i třeba zpěváka Daniel "Draculu" Hůlka, a ten právě před deseti roky s velikým poklidem spolupodepsal i "román" Pět ďáblů, jako jehož spouautor je ovšem uveden textař a dramatik Tomáš Belko. Knihu vlastním, byla mi z recese darována kamarádem a vydalo ji "Nakladatelství Josefa R. Vilímka", což nezní věru neseriózně. Obsah díla je ale natolik deptající, že na ono téma ještě po mnoha letech pojednal i seriózní literární obtýdeník Tvar, ovšemže ale jenom v rubričce Patvar na zadní straně, kde se o Hůlce, promiňte, o Hůlkovi s gustem rozepsal redaktor a překladatel Michal Škrabal.

3.

Dosti však o tom. Dotyčné výhrady se jistě více než přibližují pravdě, je-li tato vůbec ještě definována, nicméně co odvrácená stránka téhož subproblému? Anžto hodně bude i na tom, co koneckonců nepopírá ani sám Zdeněk Svěrák a tím spíš ne Jára Cimrman. Pokud se totiž občas nepochválíme sami, kdo jiný to za nás udělá? Ano, často už nikdo.

A něco tomu až totálně podobného platí taky v tom smyslu, že pokud na nějaké kvality aspoň třeba jedinkrát neupozorníte i mimo jejich vlastní obor, může se docela klidně i stát, že budou přehlédnuty a že už třeba i navždycky zůstanou v zapomnění a zapadne tudíž i slunce za dnem, který se ani nikdy nenarodil, abych tady parafrázoval titul Wernishova výboru zapomenutých veršotepců (prvního výboru ze tří).

Ale teď už opravdu dost podobných úvah, vždyť i přesně tuším, co si myslíte. Aha! I autor článku (a šesti knih) nám touží rádoby rafinovaně podsunout pomyšlení, že jest nejspíš nedoceněn, a tak ptá: A všimli byste si mě, kdybych následoval Pavču Béma na Everest, ať už tam vůbec byl anebo ne? Co říkáte? Aha! Abych skočil z Nuseláku – a vy si berete padesát dalších let na rozmyšlenou.

4.

Tak to ale není. Alespoň tentokrát mi, ujišťuji vás, nejde o nářky, jako spíš o odraznou plochu k následujícímu. Představte si teď, že je veškerý můj "psavý" talent opravdu roven nule, anebo je trapně stopový. Dále neumím dokonce ani zpívat, a to ani Ovčáky čtveráky, a co je už vůbec nejhorší, ani nejsem chlap. Anebo jsem, ale jen trošku, a nejmenuji se vůbec Ivo Fencl, nýbrž Anna Gleisnerová.

Což je jméno, které vám nic neříká? Aha. Tak to jste už asi zapomněli na časy televizních soutěží Česko hledá Superstar – a já taky -, ale něco přece utkvělo, protože v jednom dílu (18. září 2004) vystoupila i dotyčná slečna a dáma (nar. 31. 10. 1985) a předvést song své milované zpěvačky Dido sice, pravda, moc neuměla, nicméně na zděšení poroty zareagovala tak neskutečně sebejistě i neopakovatelně, až část diváctva užasla. I já. A ne, už tady nebudu onu reakci znovu reprodukoval a nejspíš nadále zůstává na You Tube (Je to vaše rozhodnutí, je to špatné rozhodnutí atd...), nicméně každý televizní koukal, který ještě pamatuje následující dny, týdny a měsíce, mi dá jistě zapravdu, že se Annina sláva takřka dotkla hvězd, a to nikoli jen těch před očima.

Tak či tak, už brzy mohla i jako úplně poslední a nejhorší vydat knižně i celou vlastní biografii s titulem Ukradli mi Superstar! (Art Vision Production, Praha 2005), a právě z této jen málo uvěřitelné publikace mi taky dovolte za(re)citovat slečnu Annu:

Naše rodina bydlela s rodinným přítelem, který si nás oblíbil natolik, že s námi chtěl být. Sice to nebylo přímo na jeho žádost, to by si nedovolil se k nám nakvartýrovat, ale něco nám tak naznačil, že nemá kde být a že by byl rád. Proto jsme mu to nabídli a vyhověli mu. Už je to bohužel dávno pryč a v současné době u nás není, protože to dále nešlo. Je to vystudovaný katolický kněz, který ale nesmí vykonávat svojí(sic) funkci, protože se dvakrát oženil a dvakrát rozvedl a nota bene má nemanželské dítě, čímž nechci pomlouvat, ale je to tak.

Nyní přeskočím pár listů o Anniných dalších osudech a začtu se raději až v ta místa, kde jinak vcelku mi sympatická žena-úkaz pokračuje následovně:

Mám neustále za to, že jsem v televizi předvedla solidní a slušný výkon, za který se nestydím. Již to někdo chtěl vyvrátit, jenže marně, já jsem si trvala na svém. Každého svého kritika bych postavila do Superstar, aby tu Dido imitoval lépe než já, a rozklepali by se mu kolena a nevydal by ze sebe ani slůvko, protože se umí pouze vysmívat.

Howgh! dodávám. A co že vlastně kniha knih, která tu stojí na mém oltáříku, obsahuje kromě toho? A víte, že byste se možná až podivili?

Na mnohé ze zbývajících sto jedenácti(!) stran byste totiž našli i docela čtivé odstavečky, které upomínají až na pero slavného kanadského humoristy Stephena Leacocka, zatímco jiné pasáže si nijak nezadají s Rodinkou z mozkoven pánů Kaisera a Lábuse, o jejichž rozhlasových Tlučhořových ostatně také už existuje pět knížek a minimálně šestadvacet oficiálních CD.

Což jsou všechno fakta, že, ale pravdou taky bohužel zůstává, že jak Leacockovy, tak i Kaiserovy a Lábusovy vlivy jsou u slečny Dajdou pouze stopové a především tu podobnost plyne z tzv. Kouzla nechtěného, jak loni nazval svou knížku-výběr i pan Antonín Přidal...

5.

Ne ale zdaleka všechno, naštěstí, je v knížce slečny Dajdou onou "nechtěnou srandou", a když si její dílko skutečně nezaujatě přečtete, shledáte sice, že ani ona nevyužila svého "renomé" pro román, jak bych si to snad představoval já, nicméně tu zanechala přinejmenším "řetízek vtipných střepin" z jakési české verze Tajného deníku Adriana Mola (1982), vedle jehož stránek navíc čteme i parafrázi (ale tady už opravdu bezděčnou) na klasickou a Hugem vyznamenanou povídku Daniela Keyese (nar. 1927) Růže pro Algernon, která mimochodem řečeno vyšla právě před padesáti lety, v dubnu 1959 (a česky poprvé roku 1976).

A že přeháním? Snad, ale obdobně jako hrdina této prózy (přetavené roku 1966 i ve vynikající a Nebulou oceněný román, česky vydaný roku 2000) začíná Anička vyprávění poněkud neohrabaně až klopotně, načež se povznese, i když, pravda, nikoli až do výšin geniality Keyesova blázna, ale nakonec zase nacházíme jenom bla.bla-bla a všechno se to bohužel definitivně odebírá "do kytiček". A "škoda té promarněné šance", napsal bych už skoro, kdyby ovšem tady i taková věta nevyznívala... Inu, až příliš absurdně!

6.

A dál? Od vznešeného i rádoby vznešeného už bohužel musíme opravdu dolů. Lásky a boje. Ano, právě tak se jmenuje celý jeden oddíl Anniny knihy, i čtěme jej s odvahou a tolerancí!

Můj táta říká, že my Gleisnerovi nejsme žádní lidé, ale speciální živočišný druh, který všechno vydrží... Po svých zážitcích (s Pedagogicko-psychologickou poradnou, pozn. IF) však tímto vyzývám k bojkotování a ignorování všech poraden! Náplní jejich zaměstnání je intenzivní a systematické zotročování lidí a potlačování samostatnosti smýšlení. Já jako plnoletá a svéprávná osoba, která nese důsledky svého jednání, jsem se nezavázala podpisem v žádné studijní smlouvě k tomu, že k nám do školy budou přicházet psycholožky a budou nás prozkoumávat. Školství má už odnepaměti tendenci buzerovat.

Atd., a tak to vidíte! Nejsme sice jistě ještě v koncích, ale tu vroucí pravdu už máme před sebou na talíři, tak jako játra. A něco na ní je. Ale ačkoli třeba nesouhlasíte, vydržte, pěkně prosím, ještě kousilíček Anniny kapitoly Rozhovor pro Bravo:

Chtěla jsem poučit takové ty čtrnácti a patnáctileté děti, že někdy se vyplatí nenosit žádné krátké sukýnky a výstřihy, ale mít na sobě béžový rolák ke krku. I v televizi! Nu, a vydržme i úryvek z kapitolky Postesk po modrookém blonďákovi! Cituji: Bylo to jednostranné, jak se vzápětí ukázalo, že o mně nestojí, prý kvůli mým názorům, ale tak už to bývá...

A ještě dál a ještě hloub? Nuže, bez zajímavosti není ani kapitola Jak to vidím já. A opět cituji: Ne, nelíbí se mi, že někteří politici s odpuštěním chlastají becherovku za naše vydělané peníze. Viz pan Zeman.

7.

Jak tedy vidno, hlubších politických komentářů se tady také nedočkáme, přesto ale ještě jednou riskuji a pokusím se připsat Aničce body alespoň na tomto poli. I vybírám teď pro vás z kapitoly Pan profesor Klaus:

A jak je chytrý a jak je nádherný. Po něm musí letět každá ženská! Ty jeho modré oči mi nedávají doteď spát. I když jsou si naše názory na hony vzdálené, tak i tak je tady něco, co nás spojuje a jsme tím nerozlučnou dvojící. A tou je naše nevídaná snaha a pak i touha po vlastních penězích.

8.

No comment? Ale což! Obraťme raději ještě list a citujme z cestopisné kapitoly o Spojených státech, která jest už na obálce doplněna věru že neuvěřitelnou fotomontáží na téma "Dajdou a George Busch", a uvnitř díla pak užasle čtu:

V Tennesee se narodil Elvis Presley. Slavnější než já...

Ale teď už prr! Ani Ondřej Neff přece netvrdí ve svém románu Rock mého života, že je slavnější než Elvis, a to má Presley v téhle Astonově knize jednu z ústředních rolí! Achich jo! Ale vím, co udělám! Zeptám se teď Anny přímo, když už si tedy schovávám to její číslo v mobilu. Ne? Ano. A haj hou! Do toho! Co vlastně, Anno, soudíte o zdravém sebevědomí?

To mám já. Ani se nepodceňuju, ale ani se nepřeceňuju.

A co o příslovečné závisti?

Typicky česká vlastnost, která mi naštěstí chybí.

Tolik tedy Češi. Ale co soudíte o Němcích?

Mám k nim pozitivní postoj, protože i já jsem po svých předcích původem Němka, takže cítím příslušnost k národu. (Poznámka. V jiném rozhovoru, nevedeném už se mnou, ale naopak zdůrazňuje své židovské kořeny!)

Českou závist teď nechme stranou, Anno, ale co soudíte o naší národní povaze jako takové?

Je úplně jiná, než jaká je ta moje. Závistivá, pomlouvačná... a není čestná!

Považujete se za lidumilku anebo lilium, abych tak řekl?

Nezávidím, nepomlouvám... a jsem čestná, což tady ale nebudu dál rozpitvávat.

Máte každopádně relativní rozhled a na mnohé televizní diváky jste bezesporu zapůsobila jako neřízená střela. Ale i co veliká záhada, myslím si, což bych rád překlopil v žert, takže... Co si třeba myslíte o Bermudském trojúhelníku?

To je to místo v moři, kde se nenávratně ztrácejí lodě nebo i letadla, že tam ztroskotá jachta, ale její trosky se už v moři nenajdou? Taková záhada je možná!

A jaký vůbec máte vztah k alkoholu?

Já se nezdám, ale mám k němu pozitivní přístup. Ale pivo nesnášim! Ráda se napiju, ale vaječnýho koňaku (20% alkoholu) anebo rumu.

A co drogy? Doufám, že je, tak jako já, zcela zavrhujete!

Vede to k totální destrukci člověka a já jim nikdy nepropadnu. Propadají jim jen slaboši, kteří svoje problémy řeší absolutní destrukcí.

Děti ještě nemáte, co si však myslíte právě o nich?

Doufám, že někdy budu aspoň jedno mít. Až si ale vybuduju kariéru, dřív ne.

9.

Tolik tedy můj rozhovor s hvězdou a "literátkou", jenž mi povolila převzít redakce Mladé fronty Plus, a pomyslně jste právě díky němu i slyšeli charismatickou ženu, která se proslavila, ačkoli zazpívala úplně nejhůř, jak to šlo. A kdyby neexistovala televize, ani by si jako literátka a idol neškrtla.

I tak ve mně ale dál a ještě hlouběji hlodá červ až neuvěřitelné pochybnosti! Neprodal bych nakonec svých knížek typu Zabiju Putina v Karlových Varech, ale i Smíš zůstat mrtev na Annino jméno několikrát víc? Kdož ví.

Na tuto absurdní otázku naštěstí neexistuje pražádná realistická odpověď, a tak se teď radši obloukem vraťme k Sagimu, a já maně vzpomínám, jak jsem před více než čtvrtstoletím oddaně vykonával funkci "předsedy Fanklubu Františka Ringo Čecha", přičemž mě vydatně rozčarovalo, když Sagvan zpupně odmítl Ringovu nabídku na účinkování v tzv. Prozatímním divadle. Čirou náhodou jsem pak Tofiho i potkal - u Filozofické fakulty. Seděl v zahrádce nárožní kavárny a ze mne vyletělo: "Proč do toho, kurva, nejdeš?"

"Když on není čas!" A pokrčil rameny a já si pomyslel: Jak to? Nestuduješ, nic jiného nejspíš taky neděláš, tak proč odmítáš nabídky divadel? Ale držel jsem ústa... a mimoděk si uvědomil, jak Tofi i pouze v reakci na můj dotaz až reflexivně napodobil můj tehdejší způsob řeči i můj celkový postoj... a snad i mou dikci. Zbijete mě, ale pro mne je od té chvíle přece jen herec. Anebo aspoň trochu. Někdo píše, někdo hraje... a někdo šaškuje, ale Shakespearova komedie to je stejně celé dohromady a každému, co jeho jest!



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.