Poslední kniha Jindřicha Chalupeckého je úctyhodná, budí však rozpaky

Moderní umění se rodilo z radikálních nálad, k nimž náležela nechuť ke kulturním dějinám. Před sto lety v nich novátoři Picassova typu spatřovali duchovní pilíře starého světa, který je odsouzen k zániku. Klasické dědictví antiky i křesťanství tehdy zastínila dráždivá magie černošských masek, konstruktivistické geometrie či podezřele erotických snů a velké kulturně historické syntézy, na jaké si potrpělo 19. století, čekal úděl antikvární veteše. Nová doba si žádala dílčí výzkumy, analýzy a experimenty. Zdá se proto poněkud paradoxní, že nejrespektovanější český teoretik modernistických výbojů, jímž byl v druhé polovině minulého století Jindřich Chalupecký (1910-1990), uzavřel své dílo pokusem o velkou syntézu klasického střihu, jež se snaží postihnout duchovní rozměr evropského umění od počátků civilizace až k pozdnímu baroku.

Z ghetta pro ghetto

Obsáhlá kniha Evropa a umění navazuje na podobně rozměrný svazek Úděl umělce. Duchampovské meditace, kterou Torst vydal už před osmi lety. Strojopis dvoudílného celku dokončil proskribovaný autor krátce před rokem 1989. Větší část textu tehdy předal nakladatelství Odeon, neboť se poměry začínaly uvolňovat a šance na vydání díla, v němž shrnul své celoživotní úvahy a zkušenosti, se už nezdály tak docela beznadějné. V následujících letech se však českým knižním trhem přehnala vichřice svobody, jež náročnější ediční projekty odsunula na vedlejší kolej.
Chalupecký zemřel, Odeon zkrachoval a kniha Evropa a umění vychází až letos s bezmála dvacetiletým zpožděním. Čteme ji v úplně jiné situaci, než v jaké vznikala. Před dvaceti lety by nejspíš působila jako zjevení, dnes se dá blazeovaně přiřadit k desítkám českých překladů světových myslitelů, kteří si vydobyli věhlas průzkumem terénu na pomezí kultury, civilizace, umění, filosofie a náboženství. Jména jako Toynbee či Eliade, která u nás v dusnu osmdesátých let budila posvátnou úctu, dnes znějí celkem zprofanovaně. To, co se v dobách hladu po informacích podobalo tajné nauce zasvěcenců, působí na svobodném knižním trhu jako jeden z mnoha kulturologických bedekrů. Nad rozhledem i vzděláním autora sice žasneme, ale neubráníme se jistým rozpakům: jako by své dílo psal v ghettu pro ghetto - s vědomím, že hrstce dychtivých čtenářů nahrazuje stovky jiných knih, které jim komunisté provždy odepřeli.
Chalupecký sehrával po celý život roli zprostředkovatele idejí, které hýbaly světem. Vpouštěl do českého temna jejich mihotavé odlesky a skvěle je vysvětloval, obvykle však v duchu vlastních představ, sympatií a fascinací. V posledních dvaceti letech se mu přání leckdy stávalo otcem myšlenky. Pečlivě sledoval, co se děje, znal katalogy i příslušnou literaturu, ale nálada doby v centrech západní civilizace zřejmě příliš neodpovídala jeho vkusu. Postmoderní rozostření hodnot, mediální mumraj i nezávazné požitkářství, jež ovládlo tržiště s kulturou, zpochybňovalo samo jádro jeho koncepcí. Umění pro něj zůstávalo smrtelně vážnou záležitostí, osobně garantovaným svědectvím o lidském údělu a existenci. Jeho poslední kniha, kterou pojal jako svůj myslitelský odkaz, má dokonce poněkud teologický ráz. K ústředním pojmům, jimiž se tu dobírá podstaty umění, patří například transcendence (přesah k nepoznatelnému) nebo hierofanie (zjevení svatosti).
Povšechný pohled na dějiny kultury vyžaduje nosnou konstrukci, aby se výklad nerozpadl do nepřehledné změti podrobností. Zdeněk Vašíček v brilantním doslovu k Chalupeckého Evropě ukazuje, že páteří podobných syntéz bývají generalizace dvou opozičních principů. Kandinský proti sobě postavil materialistické a spirituální, Max Dvořák idealismus a naturalismus, Worringer abstraktní a vciťující, Wölfflin klasické a barokní. Chalupeckého trancendence má svůj protiklad v imanenci, důsledném spočinutí v hranicích profánní skutečnosti a zkušenosti, odkud nevede cesta k ničemu vyššímu.
Moderní duch se podle Chalupeckého zrodil v 18. století, když se lidstvo důsledně přiklonilo k principu imanence, tedy k materialismu, vědeckému racionalismu a k dychtivosti po hmotném blahobytu, informacích a zábavě (z tohoto substrátu ostatně vzešel i nynější globální konzumerismus). Příčinou bylo podle Chalupeckého odumírání náboženství, v němž se odedávna rozvíjel princip transcedence. Lidský smysl pro transcendenci, nezbadatelné posvátno, mystéria i mystiku je ovšem věčný, a tak si našel nové útočiště v moderním umění. Tato proměna je v knize učeně demonstrována filosofickým vývojem od Kanta přes Husserla, Heideggera a Cassirera až po Wittgensteina či Barthese. Z moderního umění se stala nová forma zbožnosti, jež se prý už nevztahuje k Bohu, ale k něčemu, co Chalupecký nazývá "vědomím vesmíru". Tušíme ovšem, že se v zásadě jedná o totéž.

Jiná zkušenost

Modernismus dvacátého století v mnoha svých projevech nepochybně inklinoval ke svérázné mystice či magii, jeho vrcholná éra se však uzavřela koncem šedesátých let. Duchovní naléhavost, k jaké se v následujících desetiletích upínalo neoficiální umění ve znormalizovaném Československu, mohla opravdu připomínat náboženskou věrnost pravé víře, nechyběly tu zázraky, legendy ani martyrologie. Jenže vývoj ve svobodném světě směřoval od sedmdesátých let jinam.
Étos, který Chalupecký razil, souzněl s existencialismem, vlivným myšlenkovým proudem, který se západním světem šířil v polovině minulého století, ale pak se opotřeboval a odezněl. U nás se vinou komunistů nikdy pořádně nerozvinul, tím víc však jeho nálady formovaly podzemí. Pro Chalupeckého se kultovními předchůdci tohoto nezřetelného směřování stali velcí osamělci z řad českých expresionistů - Richard Weiner, Ladislav Klíma, Jakub Deml a Jaroslav Hašek, tedy tvůrci, které jejich doba přehlížela, nerozuměla jim nebo jimi opovrhovala. Takové příběhy najdeme ve starých legendách o nepoznaných svatých. Na uzavřené, ilegální, komunistickým režimem pronásledované kulturní scéně v českých zemích se Chalupeckého vysoké nároky na autentičnost, nepodbízivost a zejména na osobní garantovanost uměleckého svědectví staly respektovaným měřítkem hodnoty. Svým způsobem je ostatně sdílel i nejvlivnější literární kritik českého undergroundu, o třicet let mladší Jan Lopatka, pro nějž se kultovní postavou stal Jan Hanč.
Návrat svobodných poměrů znamenal jisté rozčarování. V umělcích, kteří udávají tón současné kultuře, je opravdu těžké vidět mystiky, proroky či světce. Pokud však Chalupecký ve svém pozdním díle poněkud selhal jako zprostředkovatel žhavě aktuální senzibility, jaká se rozvíjí v centrech západní civilizace, pak zůstal tím víc věrný tomu, co hlásal od počátku. V knize Evropa a umění důsledně dořekl, k čemu jej dovedlo celoživotní přemýšlení o smyslu a poslání tvorby v těch nejširších souvislostech.

Jindřich Chalupecký: Evropa a umění, doslov napsal Zdeněk Vašíček, vydal Torst, Praha 2006, 557 str.

(psáno pro Respekt)