12.6.2024 | Svátek má Antonie


LITERATURA: Za císaře pána…

13.7.2006

Halič, srpen 1914

K dalšímu pochodu jsme nastoupili ještě za tmy. Kolem sedmé jsme už slyšeli vzdálenou dělostřelbu a později i rachot pušek a kulometů. Vpředu se tedy bojovalo, a to dost urputně. Pro nás to nevěstilo nic dobrého.

V poledne jsme došli na bojiště. Při procházení lesíkem u vesnice Krasnoveste nás čekala hrozná podívaná. V porostu lesa ležely kupy mrtvol. Zsinalé obličeje, vypoulené oči, zkroucené prsty zkrvavených rukou svědčily o strašlivém zápasu ubožáků se smrtí. Některým mrtvolám scházely celé údy, jiné byly zase bez hlav, některé svíraly ve ztuhlých rukou ještě pušky s nasazenými bodáky. U samé cesty ležela beztvará hmota zabalená do krvavých cárů uniformy. To bylo asi dílo ruského granátu, který dopadl přímo na ubožáka a úplně ho roztrhal. Vedle ležel voják s hlavou roztříštěnou na kusy. O něco dál, u kmene stromu, jsem viděl klečet vojáka s puškou připravenou k výstřelu, byl mrtvý. Kulka ho zasáhla rovnou do srdce a ubožák strnul, jak byl. Nemohli jsme potlačit výkřiky hrůzy. Byla to strašlivá podívaná i pro nejotrlejšího člověka.

Mrtví byli naši vojáci i Rusové, ale našich bylo víc. Rusové byli z Prvního gardového pluku, samí velcí chlapi. Všiml jsme si jednoho ruského obra, který ležel u cesty s dírkou po kulce v čele, jiného s vyhřezlými vnitřnostmi. Voják se zkrvaveným plnovousem měl na prsou vyznamenání - kříž s miniaturním medailónem svatého Jiří.

Pahorek za lesem skýtal pohled snad ještě hrůznější. Mrtvoly ležely jedna přes druhou v kupách. Vypadalo to, jakoby je sem někdo nanosil snad k pohřbení. Ale různé pozice vojáků svědčily o tom, že padli na místě. Jedna vlna útočících bojovníků byla smetena nepřátelskou střelbou, a když k ním dorazila druhá a třetí, čekal ji stejný osud. Muselo to zde být zoufalé, když viděli, jak předcházející rojnice kosí smrt. V některých místech ležela tři čtyři těla přes sebe. Země byla nasáklá krví a odporný zápach se táhnul jako z dobytčích jatek. Roje much létaly nad mrtvolami a celé shluky jich seděly kolem vyhaslých oči a pootevřených úst.

Přes rozkaz nerozcházet se rozběhli jsme se mezi mrtvé, abychom zjistili, který je to pluk. Byli to naší „landveři“, Čtrnáctý pluk domobrany, muži starší než jsme byli my, tak kolem pětatřiceti, mezi nimi otcové už početných rodin. U jednoho jsem viděl na krku medailónek s podobiznou děvčátka a chlapce.

„Chudáci, proč je stále od počátku války ženou do první linie?“ proklouzlo mi zaťatými zuby. „Snad proto, že to byli většinou Češi!“

Důstojníci nás odháněli, že se nesmíme zdržovat. Někteří nám hrozili i revolvery vytáhnutými z pouzder.

Později jsme se dozvěděli, že náš pluk domobrany útočil proti čtyřem ruským plukům. Rusové byli v lese a naší útočili z otevřeného pole. A naši vyhráli, ale stálo to nepředstavitelné ztráty. Došlo i k útoku na bodáky a Rusové nevydrželi a ustoupili.

„Za jakou cenu chce rakousko-uherské velení tuto válku vyhrát? A nebo je to jen hloupost namyšlených oficírů, kteří vojenskou vědu „studovali“ převážně v kavárnách a ve vídeňských operetách?“ vztekal jsem se a vlastizrádné myšlenky mně vířily hlavou.

Kráčeli jsme však mlčky přes tato lidská jatka a bylo nám divně u srdcí. Tady ti ubožáci se už svých milých doma nedočkají! Dočkáme se my? Co nás čeká za hodinu, zítra, za týden? Stejný osud? Proč? Za koho? Představoval jsem si, že zde ležím i já, s mouchami okolo očí, na retch. Mráz mi přeběhl po zádech. Nechat se zajmout? Ale jak? Vždyť zajatí Rusové, se kterými se někteří kamarádi snažili domluvit, neměli o Slovanech, slovanské vzájemnosti a zejména o Češích v rakouských uniformách ani ponětí. Byli jsme pro ně všichni „Austrijci“ nebo „Gemánci“. Mezi vojáky se vykládalo, že zejména kozáci a Čerkasové při útoku nabodnou prvního protivníka na svá dlouhá kopí a pak šavlemi řádí jako pominutí, jen zabíjet, zabíjet. Snad prý rozsekali před několika dny i dva brněnské Sokoly, kteří se jim na přední hlídce chtěli vzdát a stáli se zvednutýma rukama. Byla to pravda, nebo záměrně šířená propaganda?

***

30. srpna došlo i na náš pluk. Nastupovali jsme do útoku v prvním sledu. (...) Náš druhý prapor dostal rozkaz k útoku s cílem zmocnit se na pravém křídle ruských pozic. Mezi námi a výšinou ležela vesnička Ruské Pjasky. Vesnicí měla projít většina setniny, ale naše čtvrtá četa, ve které jsem byl i já se svým rojem, byla vyslána ještě dál na pravé křídlo. (...)

No pomoz nám Pán Bůh, pomyslil jsem si, budeme útočit do kopce! Nejhorší terén pro útok, který si voják může představit! Když jsem se tak díval na ten pahrbek před námi, přišli mně na mysl ti mrtví, ležící na podobném kopečku u Krasnoveste.

„Kruci, kde je naše artilerie? Ta by měla před naším útokem ruské zákopy bombardovat! A proč se nepokusit na některém úseku o soustředěný útok a pak o obchvat toho opevněného pahorku? Co je to za velení?“ nadával jsem a feldvébl Zdražílek něco z toho slyšel.

„Seš nějak moc chytrej na kaprála!“ zpražil mne. „Na takový rozhodování jsou tady jiní, chytřejší, a ty si hleď, aby tvůj roj plnil rozkazy!“ štěkl na mne a zlomyslně se pitvořil.

„Pitomec,“ pomyslel jsem si. Zdražílek mně dělal „nohy“ od samého začátku. Viděl, že jsem jednoroční dobrovolník, tedy maturant, a po takových „inteligentech“ se rád „vozil“. Já jsem to v rakouské armádě dotáhl jen na toho desátníka, tedy kaprála. Když jsem po maturitě na stavební průmyslovce nastoupil jednoroční prezenční službu, hlásil jsem se do důstojnické školy, ale byl jsem odmítnut. Písař, Čech z plukovní kanceláře, mi pak řekl, že u mého jména v seznamu zamítnutých byla jen dvě slova: „Anarchist! Nihilist!“

No, žádným anarchistou jsem nebyl. Byl jsem však horlivým cvičencem brněnského Sokola, ve kterém rakouští Němci právem viděli zárodek českého nacionálního vojska, a napsal jsem do německých novin Arbeiterzeitung několik článků o tom, jak v rakousko-uherské armádě německé „šarže“ české rekruty ponižují a nespravedlivě trestají. Psal jsem pod pseudonymem F. Březinský, ale tajná policie asi měla i v redakci sociálně demokratických novin „svoje lidí“. Nihilistou jsem teprve nebyl: Moje katolictví se docela dobře s mým sokolováním snášelo. Politika církevní hiearchie a její těsné vazby k trůnu „Jeho apoštolského Veličenstva“ neměly s mou vírou co dělat.

Myšlenky mne však bleskově vrátily do přítomnosti. Naše levé křídlo začalo útočit. Řady bojovníků postupovaly hbitými přískoky kupředu. (...) Ležel jsem za kmenem silného dubu. Kulky hvízdaly kolem a odloupávaly kůru stromů a ve větvích bzučely jako nějaký hmyz. Dlouho nebyl nikdo z nás ani škrábnut, a tak začaly padat dobré i špatné vtipy. Z hvízdání kulí jsme si nic nedělali. Pojednou však vykřikl četař Hájek, kulka mu projela ramenem. A hned druhá urazila dva prsty šikovateli Zdražílkovi, když horlivě ukazoval poručíku Müllerovi pozice Rusů. Tak už má dovojančeno, pomyslel jsem si.

Bylo po veselosti. Rusové poznali, že střílí moc vysoko a začali mířit níž. To nás přibilo k zemí. Zůstat jsme zde nemohli, levé křídlo naší setniny už bylo vpředu ve vesnici. Zazněl povel: „Vorwaerts! Vpřed!“

Vyběhnout na louku před námi se nám nechtělo. Ohlédl jsem se kolem po svých hoších a uviděl bledé tváře, pootevřená ústa a vytřeštěné oči. Napadlo mně, že nebýt živí, podobali by se tam těm ubožákům na vršku u Krasnoveste... Útok však začal. Třetí četa se zvedla, vyběhla na louku a zalehla. Nepřátelský oheň proti nám zesílil. Přišla řada na nás: „Čtvrtá četa vpřed!“ křikla nějaká „šarže“ česky. Vzpomněl jsem si na naše doma, pokřižoval se a vyskočil před svůj roj. Zavelel jsme úplně nepředpisově: „Můj „švarm“, vpřed!“

Měl jsem v roji šestnáct mladých zdravých hochů, kteří mě měli opravdu rádi. „Proč je vedu na jatky? Pro koho?“ ptal jsme se sám sebe.

Na úvahy však nebylo kdy. Náhle se nás zmocnila šílená touha něco dělat, jenom, probůh, žádná nečinnost. Ovládla nás horečka boje. Prudce jsme vyrazili vpřed. Asi po padesáti krocích jsme zalehli na louce a začali šíleně střílet. Tak to šlo dál kupředu ve svistotu nepřátelských kulí a hukotu šrapnelů.

Byli jsme už blízko ruským zákopům. Palba zhoustla natolik, že jsem neustále slyšel hvízdot projektilů kolem uší. Lezli jsme kupředu po břiše. Využil jsem každé sebemenší prohlubeniny, každého krtčího kopečku, abych se kryl před vražednou palbou. Třásla mnou jakási zimnice a stále mi připadalo, že se dusím, nedostávalo se mi vzduchu. Bylo to z rozčilení. Zlobil jsem se sám na sebe a chtěl jsem se stůj co stůj ovládnout. V rozčilení udělá člověk nejednu chybu. A jediná chybička mohla teď být chybou osudnou. Ohlédl jsem se. Za našimi řadami leželi mrtví a váleli se ranění. Poručík Müller se vlekl po rukou stništěm zpět do řepného pole směrem k silnici. Byli jsme bez velitele čety.

Zatím co jsem se ohlížel dozadu, vykřikl vedle mne ležící voják: „Kozáci!“

Výkřik na mne zapůsobil jako vzpruha. Skleslost ze mne naráz spadla. Spatřil jsem, jak z lesa vyjel oddíl kozáků-Čerkasů. Od těch se smilování ještě nikdo nedočkal. Jeden se ke mně rychle přibližoval. Klekl jsem si na koleno, zamířil a stiskl spoušť. Jezdec roztáhl široce ruce a sletěl s koně. Mráz mně přeběhl po těle - zabil jsme člověka! Ihned nato vypálil celý můj roj a několik Čerkasů a jejich koní se válelo po zemi. Zbylí jezdci se rozjeli po poli a jednotlivě se vraceli do lesa, odkud na nás spustili ještě pekelnější palbu. Byli jsme tak blízko ruských pozic, že na nás stříleli i ze stran. Ocitli jsme se v krížovém ohni. Vojín Procházka, který se stále držel při mně, dostal kuli do čela, ani nehlesl. Myškovský, další z mého roje, byl střelen do boku a hrozně křičel. V tom zavřeštěla trubka signál ke zteči, k útoku na bodáky. Rychle jsme si nasadili bodáky, ale kupředu nikdo nevyběhl. Střílelo se šíleně dál. Trubka znovu zavřeštěla. Pozbyl jsem trpělivost a chtěl jsem vyskočit. Už jsem se chystal vzepřít rukama, když mi jakýsi vnitřní hlas řekl: „Lež! Proč bys musel vyskakovat první?“ Přitiskl jsem se tedy zase k zemi, jak jsem nejvíc mohl a bylo to v pravý čas. Prudký náraz se mnou clouml dozadu. Koule mi servala čepici s hlavy a prolítla jídelní miskou, připevněnou na torně. Měl jsem po kuráži. Zmateně jsem se podíval doleva, co dělá naše setnina. A byl to hrozný obraz. V divokém úprku se všichni hnali z kopce zpátky, pronásledováni prudkou palbou nepřátel. Bojiště kryly spousty mrtvých a raněných. (...)

Pud sebezáchovy plně ovládl moje jednání. Vyskočil jsem, křičel do pekelného rachotu pušek: „Hoši, zpátky!“ a hnal jsem se k naší setnině, jejíž většina byla už dole u luk. Koule mi hvízdaly kolem hlavy a rachot šrapnelů byl strašný. V tom se mnou cosi mrštilo ohromnou silou o zem. Opět jsem vyskočil a pádil dál. To jen střepina z granátů zasáhla moji tornu a uvázla v prádle. (...)

„Bože, dej mi sílu, abych doběhl do lesa, tam se nějak ukryji,“ prosil jsem v duchu. Řepniště jsem měl už za sebou, ještě louku, potok, opět louku a budu v bezpečí. Síly mně docházely, dech se krátil; kdybych aspoň tu prokletou tornu mohl shodit, ale v běhu to nešlo a zastavit jsem se nechtěl. Srdce mi prudce tlouklo a před očima se dělaly červené skvrny. Na cestu jsme téměř neviděl. Jak jsem proběhl poslední úsek a dostal se přes potok, už nevím. Pamatuji si, že jsem ještě nahmátl nějaký kmen stromu a svalil se za něho.

Probudil jsem se až na obvazišti, když mi lékař kapal do úst zředěný rum. „Sie haben Glück!“ řekl mi a ukázal na prostřelenou jídelní misku na torbě. Všechno mne bolelo, ale nevěděl jsem, jestli nejsem zraněný. Několik známých vojáků od naší setniny postávalo kolem. Našli mne prý na kraji lesa a mysleli, že jsme mrtvý nebo těžce zraněný. Doktor prý však řekl, že jsem jen potlučený a omdlel jsem vysílením. Co mi to vyprávěli, donesli saniťáci v celtě mrtvolu našeho hejtmana Houera s roztříštěnou hlavou.

Za dva dny jsem byl v pořádku. Dlouho jsem hledal náš osmý pluk, který silně zdecimovaný se stáhl několik kilometrů za frontu. Z naší setniny, z dvěstě osmdesáti mužů, padlo v bitvě u Ruských Pjasků devadesát sedm. Z mého šestnáctičlenného roje zbylo jen sedm vojáků. Většina důstojníků byla zabita a nebo raněna. Nastal hromadný ústup z Ruska, ale bohužel, moje válčení „za Rakousko blažené“ (z c. k. rakouské hymny) tím neskončilo.

(Úryvek z rukopisu románu „Viktoria“ podle vyprávění a válečného deníku účastníka bitvy u Ruských Pjasků v Haliči.)