12.6.2024 | Svátek má Antonie


LITERATURA: Vražda na stanici Tajga

2.4.2007

Vladivostok, červen 1920

Vraceli jsme se po Světlanské. Neušli jsme ani sto kroků, když se Karel zastavil, zatahal mne za rukáv a pobaveně vykřikl:

„Ježíšmarjá, to je svět malej! Podívej se, kdo si to támhle vykračuje!“

Ukazoval na trojici našich vojáků na protějším chodníku. Zůstal jsem stát, prohlížel si vojáky a už jsem si myslel, že žádného z nich neznám, když Karel povídá:

„To je přece Franta Žurek! Kočí od Kovalevských! Toho přece musíš znát jak staré boty!“

Byl to Franta Žurek. Nemohl jsem ho v uniformě poznat. Vídával jsem ho v Ťopkách a pak v Tomsku u Kovalevských vždycky v ruské rubašce; teď si tu vykračoval v dobře padnoucim kabátě s vysokým límcem, v nové brigadýrce s červenobílou stužkou. Žurek nebyl vysoký, ale v rajtkách a vysokých jezdeckých botách se mi zdál vyšší, než jsem ho měl v paměti.

„Franto! Bratře Žurku!“ volal už na něho Karel přes provoz na silnici.

Franta Žurek se zastavil, chvíli se na nás díval, pak se mu roztáhla tvář do širokého úsměvu a začal na nás radostně mávat. Potom se jeho oči zastavili na mně, zarazil se, přestal mávat, svěsil hlavu a udělal krok, jakoby chtěl pokračovat v cestě se svými druhy.

„Franto, kam spěcháš? Pojď se nám ukázat!“ křičel Patočka.

Franta Žurek řekl něco kamarádům; šli dál bez něho a on prokličkoval mezi troubícími auty k nám. Srazil před námi kramfleky, zasalutoval a v rozpacích i radosti ze setkání pomalu vykoktal:

„Nazdar hoši, to je překvapení a ty seš, Franto, promiň, bratře podporučíku, důstojník? No, to jsem se nenadál, že tě ještě někdy uvidím.“

„Kde se tady, Žurku, bereš? Nezlob se, ale budu ti říkat tak jak v Ťopkách, ono vás, Frantů, tam bylo moc. U kterého pluku sloužíš?“ radostí halekal Patočka a poplácával Žurka po ramene.

„Já jsem u intendatury. Přebíráme majetky pluku, jak jejich ešelony jeden za druhým přijíždějí. Připravujeme lodní náklady, které pak jedou s našimi vojáky domů. Je s tím spousta práce, ale dnes už mám volno,“ oznamoval nám Žurek.

„Kdy jsi vstoupil do vojska? Vždyť jsme se tehdy v Tomsku ani nerozloučili. Byls tam od té doby?“ zeptal jsem se.

„Nastoupil jsem k sedmému pluku v Tomsku nějak v té době jako ty. Přihlásil jsem se ke koním, do vozoroty. Kam jinam? Hned jsme vyjeli shánět po vesnicích proviant. Když jsme se vrátili, tys už byl pryč,“ odpovídal přerušovaně Žurek.

Kolem nás po chodníku procházely zástupy vojáků. Důstojníky jsme museli zdravit, mně zase salutovali všichni vojáci a poddůstojníci, a to nejen naši. Ještě, že se Patočka ujal mého balíčku z bazaru, jednou rukou jsem salutoval, druhou jsem musel přidržovat šavlí.

„Hoši, pojďte si někam sednout, tady se nedá stát, natož mluvit. Připadám si s tím věčným salutováním jako pimpele v loutkovém divadle,“ vyzval jsem Žurka s Patočkou.

(…)

V zahradní restauraci, která čistotou zrovna neoplývala, nám čínský číšník donesl lahvová piva a ulepené sklenice. Než nám pivo nalil, Patočka sebral z vedlejšího stolku složený ubrousek a sklenice nám jim vyleštil, pak terve pokynul číšníkovi, aby naléval. Číňan se ukláněl, stále se usmíval a každému z nás říkal „kapitán“.

„V Tomsku jsem byl od té doby jen jednou, to už bude rok,“ řekl nějak smutně Žurek. Zdálo se mi, že o tom nechce mluvit.

„Jistě jsi byl u Kovalevských, co Víťa?“ zeptal jsem se a dychtil po zprávách.

„To víš, bratře podporučíku, ehm - já ti tak budu říkat, mně je to nějak divný ti říkat Franto, když ses teď důstojník. To víš, Kovalevský mne zachránil ze zajateckého tábora, pracoval jsem u nich přes dva roky a měl jsem je všechny rád. Bylo mi u nich dobře, žil jsem se služebnictvem, ale brali mě jako člena rodiny. Však víš nejlíp, jaký to tam bylo.“

„Co Víťa? Co říkali Kovalevští o mně?“vskočil jsem netrpělivě Žurkovi do řeči.

„No, ony tam úřady nakvartýrovaly nějakého kapitána, Srba, a Víťa s ním chodila. Madam tomu asi přála. Když jsem se ptal jejího bratra Viktora, jestli o tobě něco ví, řekl mně, že jsi byl raněný, dlouho v nemocnici v Jekatěrinburku, a že jsi pak přestal psát. Když jsem se překvapeně díval, jak se Víťa s tím kapitánem drží za ruce, řekla mi, že jste se spolu rozešli.“

Podíval jsem se na Karla. Ten dělal, že neposlouchá, dopil pivo a řekl, že už musí jít, aby byl včas v kasárnách, že večer jedou hrát.

„Hoši, vy jste jak z jedné rodiny, vy si toho máte jistě ještě hodně povídat, já běžím. Ten balíček ti vezmu do kasáren.“

Patočka si potřásl s Žurkem ruce a odešel.

„Tak madam Kovalevská Víťu do známosti se srbským důstojníkem nutila. No, já jsem byl pro ni vždycky málo, a potom, on je kapitán, jak říkáš, a já jen podporučík,“ kysele jsem se zasmál.

Franta Žurek se mně do očí celou tu dobu nepodíval a tvářil se smrtelně vážně.

„Já nevím, jestli Kovalevští věděli, že jsi důstojník. A pak, u Srbů, však víš, tam se s hodnostma nešetřilo. Podívej se, svého času byl Gajda v našem vojsku z Čechů nejvyšší šarže - byl kapitán, a to jen proto, že už s tou hodnosti přišel od Srbů. Ten srbský kapitán byl v civilu učitel a hrál pěkně na klavír. To se madam líbilo,“ zadumaně vykládal Žurek.

„Tak to je Víťa už asi vdaná a dost možná, že tady se svým oficírem čekají na loď do Terstu,“ podotkl jsem navenek lhostejně, ale ve skutečnosti jsem hořel touhou po informacích. „Jestlipak staří Kovalevští utekli včas z Tomska? Slyšel jsem, že tam bolševici po našem odchodu řádili jako zvěř,“ snažil jsem se svůj výrok rychle zamluvit, protože se na mne Franta jaksi vyčítavě podíval.

„To ne. To není možné, to určitě ne,“ koktal smutně.

„Ty o nich něco víš? Ty víš, co je s Víťou?“ zeptal jsem se přísně.

„O tom kapitánovi si jen myslím, že sloužil v tom srbským pluku, co nám dělal spolu s polským legionem ariergard (zadní voj), když se naše ešelony po magistrále stahovaly k východu.“

„Bolševici je obklíčili a oni se vzdali.“

„Bratře podporučíku, tam to bylo moc špatný, tam byly tragédie. My z intendatury přejímáme všechny vlaky, mluvíme s klukama od různých jednotek, a tak se hodně dozvíme. I to, co se v Českým deníku nedočteš. Víš, aby to na kluky moc nezapůsobilo.“

„Co tím chceš říct?“

„Bolševičtí partyzáni rozebrali Polákům a Srbům na východě trať, takže nemohli ustoupit a spojit se s náma. Ze západu, od Uralu, se na ně tlačila obrovská přesila Rudých gard. Nebylo kam utéct. Mezi Poláky a možná, že i mezi Srby, byli komunističtí agitátoři, kteří přesvědčovali mužstvo, aby svoje důstojníky postříleli, přešli k rudým, a tak si zachránili životy. A k tomu taky došlo. Kdo se z mužstva nevzdal, padl v boji, málokomu se podařilo utéct. Někteří polští důstojníci, co měli s sebou rodiny, zastřelili napřed svoje děti, manželku a potom sebe. Srbští důstojníci prý bojovali až do konce jak proti těm zrádcům, tak proti bolševikům. Vím to od našich brášků, kteří se to dověděli po vyhlášení příměří přímo od Poláků.

Chvíli jsem mlčel. Zdálo se mi, že Franta se snaží odvést řeč od Kovalevských.

„Víš, co se stalo s Kovalevskými? Nevíš, jestli se jim podařilo z Tomska utéct?“ netrpělivě jsem opakoval svou otázku.

Franta koukal do nedopité sklenice piva a mlčel. Zdálo se mi, že mu zvlhly oči.

„Kruci, co je, Franto? Ty mně něco tajíš! Co je s nimi? Co je, proboha, s Víťou?“

Franta polkl, slzy mu začaly stékat po tváří, pak zašeptal: „Víťa a Kovalevský byli na stanici Tajga zavražděni. Co je s madam a s Viktorem, nevím!“

Zatmělo se mi v očích jako po ráně do hlavy. Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo, nemohl jsem dýchat, všechno se se mnou začalo točit. Vyskočil jsem od stolu, porazil židli a chytl Frantu za ramena a křičel na něho: „Jako to víš? Kdo ti to řekl? To nemůže být pravda!

Jacísi vojáci odskočili od sousedního stolku; asi mysleli, že se budeme prát. Odněkud se objevil poručík našeho vojska a přistoupil k našemu stolu. Za ním stáli další vojáci.

„To nemůže být pravda!“ křičel jsem zoufale, pustil Žurka, sehnul se a bil pěstí do stolu.

„Co se děje, bratře podporučíku?“ zeptal se poručík.

„To nic, to nic, jen špatné zprávy,“ řekl mu Žurek stísněně.

Poručík chvíli postál a když viděl, že nejsme opilí, vrátil se s vojáky ke svému stolu.

Číňan za mnou postavil převrácenou židli a já na ni ztěžka dopadl a podepřel si hlavu rukama.

„Povídej, co víš!“ zašeptal jsem.

„V Cicikaru na nádraží jsem potkal přednostu za stanice Tajga. Tedy bývalého přednostu; byl s rodinou na útěku do Charbinu. Hned jsme se poznali. Spával jsem u nich, když jsem s Kovalevským jezdíval služebně do Tajgy. Ten mi to vyprávěl, ten to viděl z okna své kanceláře.“

„Mluv, proboha, mluv, jak k tomu došlo!“ zoufale jsem vykřikl.

„To už bolševici všechno obsadili: Omsk, Tomsk, Tajgu. Přijel vlak z Tomska. Ti darebáci tam čekali na každý vlak a vyváděli z něho ´buržuje´, kamsi je odvlékali a pak se rvali o jejich zavazadla. Důstojníky stříleli hned u tratě za nádražím. Najednou se ve dveřích vagónů objevil Kovalevský. Za paži se ho držela Víťa. Nějací ozbrojenci je tlačili vintovkama z vagónů ven.“ Žurek se odmlčel a několikrát polkl.

„Dál, mluv dál!“ vyhrkl jsem, chtěl jsem už mít to nejhorší za sebou.

„Když Kovalevský před sebou viděl ten rozvášněný dav, nechtěl z vagónu ven, vzepřel se ve dveřích a pořád něco křičel. Přednosta zaslechl jen slova: ´Soudruzi, soudruzi, mějte rozum, já jsem také revolucionář, vyhnanec z Polska!´ Ale z davu se ozvaly jen nadávky. Nějaký dělník se vyšvihl na schůdky vagónů a zakřičel: ´Já ho znám! Je to náčelník Kolčuginské dráhy. Dřel jsem na něho za deset rublů týdně, zatímco tenhle darebák bral deset tisíc měsíčně!´ Dav začal zlověstně hučet! Někdo prý vykřikl: ´A jakou to má pěknou báryšničku na hraní! To si taky pohrajem!´ Chlapi kolem se začali smyslně smát a několik párů rukou se natáhlo, aby strhlo Víťu a Kovalevského dolů. Kovalevský vytáhl z kapsy malý browning a několikrát vystřelil nad hlavy davu. Asi chtěl od Víti tu chátru odehnat, nebo si zjednat ticho, aby slyšeli, co volal. Vtom do nich ti ozbrojenci zezadu vrazili bodáky. Jejich těla se svezla že schůdků na nástupiště a dav do nich ještě chvíli bodal bajonety a bušil pažbami pušek.“

Seděli jsme oba s Žurkem, tváře v dlaních. Bolest za krkem a bušení srdce bylo tak silné, že jsem myslel, že mne raní mrtvice.

Víťa, největší láska mého života, nežije! To nevinné děvče muselo zemřít tak mladé a tak strašnou smrtí!

Trvalo snad deset minut, než jsem se trochu uklidnil.

„Seš si jistý, že se to tak stalo? Víš to z druhé ruky, a přesto mluvíš o tolika podrobnostech,“ zoufale jsem se snažil přesvědčit, že to nemůže být pravda.

„To víš, byla to pro mne hrozná rána, když jsem to slyšel; vždyť jsem je měl rád jako své. Ten přednosta mi to musel vykládat znovu a znovu, taky jsem tomu nechtěl věřit.“

„Jak mohl ten člověk vědět, že je to Víťa? Nebyla to nakonec madam, kterou s Kovalevským zabili?“ zpovídal jsem Žurka.

„Znal celou rodinu moc dobře. Kovalevští jezdili do Tajgy navštěvovat rodinu náčelníka první oblasti. Na večeře bývala zvána všelijaká místní honorace a mezi nimi i přednosta s paní,“ ujistil mne Žurek o věrohodnosti svědectví bývalého přednosty stanice Tajga.

„O ´mamaěe´ a Viktorovi nevěděl nic?“

„Nic. Jen jsme spekulovali, že odjela z Tomska už dřív někam do Zabajkalí za svou matkou. Dost často tam jezdívala a přednosta jí vždy rezervoval lístek první třídy. Kovalevský s Víťou asi chtěli jet za ní.“

„To je hrozné, Franto, hrozné! Já jsem měl to děvče strašně rád! Já si to budu nadosmrti vyčítal! Měl jsem si ji vzít, když to chtěla, a dnes mohla být tady s náma,“ šeptal jsem a podpíral si rukou čelo, aby nebylo vidět slzy.

Zvedli jsme se a odcházeli. Někteří naši vojáci se za námi dívali. Na Světlanské jsme se rozloučili objetím a pak jsme se rozešli; já šel jako ve snách podél Zlatého rohu do kasáren, Žurek kamsi na druhou stranu vyhledat svoje kamarády. S Frantou Žurkem jsem se pak už nikdy nesetkal. (...)

(Úryvek z rukopisu románu „Viktorie“. Napsáno podle vyprávění a deníku ruského legionáře.)