Naše útočná linie se zatím posunula k mostům. Překvapení bolševici ustupovali. Bašta na mne čekal, prý honem kupředu. Běželi jsme po trati mezi vlaky. Všude podél vagónů leželo mnoho pobitých krasnogvardějců. Konečně jsme byli zase v první linii, ale to se už bolševici vzpamatovali a začali do nás také pražit. Museli jsme zalehnout a pořádně se krýt.

Všudepřítomný poručík Hásek, přikrčený, ale přesto vystavený zběsilé palbě nepřítele, nás obíhal a udílel rozkazy. Rozdělil nás na dvě skupiny. Jedna střílela z ukořistěných kulometů, druhá vynášela zásoby střeliva a proviant na okraj zalesněného svahu Chamar-Dabanu.

Byli jsme s Baštou určení nosit zásoby. Vlaky byly plné válečného materiálu. Bratři nosili kulomety, bedny s náboji a granáty, přikrývky z velbloudí srsti a stanová plátna, jiní zase proviant: konzervy, sušené a uzené ryby, čaj, cukr a z jednoho bílé natřeného vagónů, patrně lednice, celá ráhna šunek a salámů. Byla to radostná práce. Nosili jsme, až z nás tekly proudy potu.

V jednom vagónů jsme s Baštou našli tiskárnu na peníze a bednu „rudých“ rublů. Těmi komisaři vypláceli svým krasnogvardějcům a internacionalistům pohádkové žoldy a ti zase nutili ubohé mužiky prodat jim za ně třeba i posledního koně nebo pytel mouky na svých výpravách do vesnic vzdálených od magistrály. Samozřejmě že tyto rubly byly po odchodu bolševiků bezcenné. Jeden jsem si vzal na památku.

Nebyli jsme ještě zdaleka hotovi, když naši pod vedením poručíka Háska a praporčíka Vísky už ustupovali a my, včetně našich zajatců, jsme se museli, naložení jako soumaři, prodírat hustým porostem do strmého svahu Chamar-Dabanu.

V pořádku jsme se dostali do zákopů a brzy za námi přišli i ostatní bratři, kteří zdržovali nepřítele. Kromě několika lehce raněných jsme žádné ztráty neměli. Rudí na naše pozice několikrát zaútočili, ale vždycky jsme je kulometnou palbou a ručními granáty snadno odrazili. Granáty se nám z vysokého svahu dobře házely a některé vybuchovaly pořádně daleko, až u bolševických vlaků. Z granátů měli rudí panickou hrůzu.

Konečně se nepřítel omezil jen na ostřelování dělostřelectvem, ale moc to s kanóny neuměli, létalo jim to přes nás kamsi do hor, a tak jsme si toho přestali všímat. Zato jsme věnovali větší pozornost ukořistěným konzervám, šunkám a salámům. Jenže běda! Neměli jsme chléb. Na ten jsme zapomněli. Vlastně jsme žádný vagón s pekárnou ani neviděli. Ve vlacích, které jsme dočasně dobyli, asi ani takový vůz nebyl. Ještě horší bylo, že jsme neměli co pít. Za chvíli se všude válely načaté kýty a spirály klobásy; nikdo to nechtěl. Maso bylo dost slané, byla po něm žízeň a voda nikde.

Bylo horko a bratři začali být s naší pasivitou nespokojeni. Poručík Hásek nakonec rozhodl, že se po svazích obloukem dostaneme ke Gajdovým jednotkám, které frontálně útočily od bajkalských tunelů. Když jsme rozdělili náklad střeliva a proviantu mezi zajatce, kteří samozřejmě museli s námi, nabalili si batohy a chlebníky nejnutnějším na cestu, zaslechli jsme pojednou signál trubky našeho sedmého pluku: „Spějme dál…“

Nelze vypsat naši radost. Z našich hrdel se ozvalo mohutné „hurá“ a čapku a přilby vylétly do výšky až k vrcholkům stromů. Naší útočí! Rudí jsou poraženi, ještě chvilku vydržet! Naráz jsme zapomněli na žízeň a únavu a dali se znovu do boje.

Praporčík Víska v bojovém zápalu křičel: „Ani jeden bolševický vlak už nesmí přejet mosty!“

Náš trubač také odpověděl domluveným motivem ze sokolského pochodu, aby Gajdovy jednotky o nás věděly, a už jsme se znovu spouštěli po zalesněné stráni ke trati. Naše kulomety řádily a my jsme vyrazili do útoku proti levému křídlu ustupujícího nepřítele. Za chvíli jsme se setkali s našimi hochy z útočícího sedmého pluku a už společně zahnali nepřítele k mostům. Jeho odpor byl marný. Zmocnili jsme se výšiny před mosty a to už krasnogvardějci přestali bojovat. Namačkáni na obou mostech padali před posunujícími se vlaky v celých hroznech do řeky. Jiní do ní skákali že břehu a snažili se ji přeplavat. Kolik jich v ledové vodě zůstalo, ví jenom Bůh.

Na výšince před mosty nás předešly i zadní sledy oddílů plukovníka Gajdy. Postupovaly dál na východ k Posolské a my, „úderňáci“, jsme měli konečně čas se dát do pořádku. V jednom z vlaků jsem našel novou uniformu, kterých tam byly zásoby. Hned jsem se převlékl a roztrhaný, zkrvavený mundúr zahodil.

Po krátkém občerstvení jsme spěchali podél nekonečné řady ukořistěných bolševických vlaků ke stanici Posolskaja, kde byl sraz našeho praporu. Pohled, který se nám cestou naskytl, byl příšerný. Všude v různých pozicích mrtvoly. Jedni jako by spali, jiní s vytřeštěnýma očima a opět jiní s rozbitými hlavami a vyhřezlými vnitřnostmi. Bohužel, byli mezi nimi i mnozí naši bratři, kteří už nikdy neuvidí své drahé doma.

Bylo mi z toho divadla úzko u srdce; takhle jsem zde mohl ležet i já nebýt přítele Bašty a milosrdenství Božího, které nedopustilo, abych zahynul. Stiskl jsem Baštovi ruku, rozuměl mi.

Druhý den jsem se dozvěděl o situaci na frontě. Rudí byli porážkou u Bajkalu na Sibiři prakticky vyřízeni. Naši dobyli město Verchněudinsk, ležící už na východ za Bajkalem, a bolševici, kterým se podařilo utéct, stále ustupovali. Gajda jim nedopřál klidu a hnal je stále dál. Náš poslední boj u Posolské jim dodal. Na trati leželo kolem pěti set mrtvých, asi dvě stě jsme zajali a ukořistili padesát dva vlaků. Ve vlacích byl cenný válečný materiál: děla, kulomety, střelivo a proviant. Bolševici museli někde vyrabovat a naložit do vlaku obrovské sklady bývalé carské armády.

My jsme však také měli bolestné ztráty. Jen z našeho praporu ztratilo svůj mladý život deset bratří, další desítky byly zraněny. Z Gajdova korpusu padlo osm důstojníků, mezi nimi nás praporčík Douda od kulometné roty. Důstojníci byli vojákům příkladem a šli do ztečí v čele svých oddílů. Největší ztráty však měli špatně vycvičení, ale stateční bělogvardějci z Barnaulského pluku. Byl jsem u toho, když hoši donesli naše padlé „úderňáky“ na stanici. Někteří byli roztrhání ručními granáty; když byli raněni, přidrželi si na prsou granát, aby nepadli do rukou rudých živí.

Nejbolestnější ztrátou byl podplukovník Ušakov. Vlastně plukovník, o svém povýšení se už nedověděl. Bratři našli jeho mrtvolu i tělo jeho pobočníka až na samý večer. Pohled na ně byl děsný. Oba byli zvířecky umučení. Uši uřezané, oči vypíchané, tváře probodané. Donesli i tělo jednoho bratra, který také padl bolševikům do rukou. Ten byl rudými pověšen na strom pod pažemi, polit petrolejem a zapálen.

Hoši byli tak rozezleni, že se chtěli vrhnou bodáky a kinžály na zajaté krasnogvardějce. Proti tomu se postavil poručík Hásek: „Jsme kulturní národ! Nebudeme se mstít na možná nevinných! Mezi zajatými krasnogvardějci je mnoho takových, kteří tvrdí, že byli ke vstupu do bolševického vojska donuceni. Musíme je vyslechnout a pokusíme se vypátrat mučitele a vrahy plukovníka Ušakova.“

Autorita poručíka Háska na naše bratry platila. Dali si říct.

Příští den se od řeky ozvala salva, za chvíli druhá. Popravovali krasnogvardějce z řad zajatců, kteří se zúčastnili umučení „táty“ Ušakova a ostatních zajatých bratří. Bylo jich dvacet dva, hodně internacionalistů, a co bylo nejsmutnější, byli mezi nimi i Češi, kteří se dali k bolševikům naverbovat.

***

Po vítězství nad bolševickou přesilou u Bajkalského jezera byl plukovník Radola Gajda povýšen na generála, poručík Rudolf Hásek na majora a já jsem byl samotným Gajdou navržen do důstojnické akademie.

Major Hásek mi gratuloval slovy: „Dobře jsem si všiml, že ses statečně bil. No a teď budeš oficírem!“

(Úryvek z rukopisu dosud nepublikovaného románu „Viktoria“, podle vyprávění a válečného deníku ruského legionáře.)