Nakladatelství Albatros mi svěřilo práci, ze které mám nesmírnou radost. Podobně jako kdysi Josef V. Pleva a nedávno František Novotný převyprávěli pro děti Robinsona Crusoe, pracuji na převyprávění Dvaceti tisíc mil pod mořem, později přijde na řadu Patnáctiletý kapitán a v sérii se bude pokračovat. S ilustracemi Zdeňka Buriana vyšlo celkem dvanáct verneovek, vydávání bohužel přerušil komunistický převrat v roce 1948, takže poslední knížky ze série směly vyjít jenom na Slovensku (Ocelové město, Zmatek nad zmatek a Země kožešin) a Pět neděl v baloně nevyšlo s Burianem nikdy. Takže se ho dočkáme až teď.

Přirozeně že já coby celoživotní obdivovatel Julese Verna mám všelijaké pocity, když musím do díla hrábnout. Už jsem to dělal, když jsem romány zpracovával do podoby rozhlasových her. Jenže tohle je výroba románu z románu! Ale co je to platné, až při téhle práci si plně uvědomuji, do jaké míry byla ta doba před sto čtyřiceti lety absolutně jinde.

Asi si vzpomenete, že Nemo je tajemný mstitel bez národnosti (až v Tajuplném ostrově se prozradí, že je Ind, avšak reálie v Dvaceti tisících tomu odporují, koná se tam křesťanský pohřeb a Nemo se odvolává k Všemohoucímu). Ze zachované korespondence víme, že Verne měl problémy s vyvrcholením románu, kdy Nemo nechá potopit evidentně civilní parník. On si přál, aby ten čin byl ospravedlnitelný. Zamýšlel z Nema udělat Poláka, jemuž Rusové ubičovali ženu k smrti a děti mu odvlekli na Sibiř a tam je zabili. Pak, podle Verna, by bylo ospravedlnitelné a správné, že zaútočí svým Nautilem na první ruskou loď, která mu připluje do cesty, a zlikviduje ji až do posledního plavčíka a kanárka v kapitánské kajutě.

Co všechno se za těch sto čtyřicet let muselo stát, abychom pochopili, že nikoli Rusové, ale režim ubičoval nešťastnému Verneovu Polákovi ženu k smrti a že kapitán Nikolaj Nikolajevič Nikolajev za to nese asi takovou odpovědnost jako kanárek v jeho kleci! Abychom také pochopili, že právě tohle smýšlení, vyjádřené dobrým vojákem Švejkem slovy „zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku“ vedlo ke dvěma světovým válkám a záhubě desítek milionů lidských bytostí.

Zde jiný příklad posunů v myšlení: v jižní části Atlantiku se Nautilus dostane do společenství hejna velryb. Nemo zabrání harpunáři Nedu Landovi, aby je lovil. Ale když se objeví vorvani, do Nema vjede běs a začne tahle „škodlivá zvířata“ masakrovat. Měli by z něho radost dnešní Japonci, kteří kytovce přes všechny mezinárodní zákazy masakrují po desetitisících a vymlouvají se na „vědecké účely“. Verne barvitě vypráví, jak Nautilus pronásleduje obrovská zvířata, naráží na ně ostruhou na přídi, rve je na kusy, páře a trhá, takže pak, když řeznická práce skončila, se může kapitán Nemo kochat pohledem na moře, které je v okruhu několika kilometrů zbarvené krví. Tuhle šílenou scénu už vypustil Václav Netušil z vydání pro Albatros v roce 1969. Přišla mu nechutná a nepřípustná, jak se domnívám. Jenže já tam mrtvé velryby mít musím, protože k této scéně vytvořil Zdeněk Burian nádherný kvaš. Co s tím?

Zklamal bych dnešní nakladatelství Albatros, kdybych si s tím neporadil. Čekají mě ale tvrdší oříšky, například až budu v Novém hraběti Monte Christovi dnešním dětem vysvětlovat, co to má znamenat, když maďarský hrabě chystá v italském Terstu protirakouské povstání. Ještě nevím, co s tím. Asi to svedu na Evropskou unii, to dnešní děti snadno pochopí.

LN, 28.1.2008