30.5.2024 | Svátek má Ferdinand


LITERATURA: Vejce a já - jako ryze český fenomén

14.7.2022

Deník anebo kniha ztratí smysl bez posledního čtenáře. Možná už i bez předposledního. Protože čtenáři knihu dělají knihou tím, že čtou. S autory se doplňují - a jsou případy, kdy se stane literární dílo nakonec víc tím, co uvízlo v mozkových závitech jeho oddaných čtenářů, nežli tím, co „nebohý“ autor původně zamýšlel a… A co si jenom myslel, že píše.

Podobné maléry kolem čtenářské recepce už roky luští vysokoškolský učitel a literární badatel Jiří Trávníček (*1960), přičemž i své nejteoretičtější práce píše přístupně. I proto, aby se nakonec neřeklo, že sám na čtenáře nemyslí.

Ovšem letos byl Barnum a provedl přímo cirkusový skok, skok ještě výš k populárnosti. Snad tím i vyprodukoval bestseller a jeho Betty a my skvěle vysvětlí příčiny extrémního úspěchu knihy Betty MacDonaldové Vejce a já. Hlavně tedy jejího úspěchu v našich luzích. Ale nejen to. Trávníček srovnává známou knihu se spoustami děl jinačích a například rozebírá méně známá díla Evy Beštákové Hajný a já (1986) a Mileny Kozderkové Mám ráda hajného (1987). Taky jejich hrdinky se manželům - stejně jako alter ego Betty MacDonaldové - sice podřídí, ale umí podřízenost dát chlapům precizně „sežrat“.

Jiří Trávníček si zase dal - se svou dvě stě padesátistránkovou analýzou - skutečnou práci a ve čtyřech částech vypráví nejprve spisovatelčiny osudy (ani jedno manželství moc nevyšlo) a poté mj. příběh jejích knih v naší republice. Na čtyřiceti stránkách dá však slovo i čtenářkám a jejich nekorigovaným vysvětlením, proč je právě tato kniha zmagnetizovala.

Pobavující je, že byl Trávníček hned úvodem průzkumu kdesi na trávě velmi stroze odkázán kterousi dámou za čáru – s tím, že je přece chlap. Tak PROČ prý Vejce vůbec čte, když přece dotyčnou vele-knihu ryze pochopí jen a pouze ženská. A ženy jako takové. Popravdě, hodně na tomhle postřehu je.

Podstatou úspěchu knihy v Americe, který ovšem byl především poválečný, se taky stalo to, že se humorem trefila do pravé doby, kdy si (rok 1946) vojáci už chtěli „odfrknout“ - a jejich partnerky koneckonců taky. Chtěli číst něco uvolňujícího a brzy je vcelku nadchl postoj vypravěčky, která bude po ideálním dětství v intelektuální rodině „vyslána“ s manželem na venkovskou misi. Na slepičí farmu - a mezi burany, kde se - jednoduše - neumí přizpůsobit. Anebo těžce. A Betty MacDonaldová to líčí vesele, ale fakticky oponuje Thoreauovi a ukazuje, že venkov, jak si jej idealizujeme ve městě (a hrdinka přišla ze Seattlu), ani zdaleka není vonná idylu a ráj, ale smrdí - a nedá se to tam vydržet.

Nyní si možná myslíte „Oho; ale Češi jsou přece chalupáři - a utíkají na chalupy.“

Dobrá. Ta skutečnost ale na trvalém kontrastu městského snu a venkovské reality nic nemění. Tak či onak, roku 2009 dokonce u nás vyšla publikace Sto nejvýznamnějších knih světové historie, kde Vejce v poklidu pije džin vedle Hlavy XXII, Toma Sawyera, Tří mužů ve člunu a pana Salingera. Právem?

Sotva. Ale přesto je to knížka zajímavá. Hrdinka je sice statečná, ale Jiří Trávníček si všímá, že v té knize snad není popisu, který by nebyl „krajně subjektivně pojat“, přičemž pokaždé dochází k ironizování. Napodobit to fakticky nikdo nedokázal a ať popisuje Betty cokoli, vždy do popisu zabuduje svůj POSTOJ. Výsledek? I sama příroda je tu antropomorfizována – a kniha je fakticky skrytým dokladem, že si ženy a muži nerozumí. Právě to čtenářky vycítily, aby držely palce hrdince. Úspěch byl nečekaný a obrovský. Bohužel, Betty MacDonaldová už jej nikdy nezopakovala, a to ani třemi úspěšnými pokračováními. A je na světě pouze jediná zem, které pojetí této knihy mentálně vyhovovalo maximálně. Čechy.

Úspěch románu tu trvá - a Trávníček to dokládá např. pobavujícím úryvkem z Pražských orgií. Tady totiž zjistíme, nakolik všeobecná známost zaskočila Philipa Rotha.

Jeho snad, ale veškeré podstatné monografistky Betty MacDonaldové o českém zázraku věděly. - Sám bych fenomén srovnal se zdejším postavením Richarda Halliburtona.

Taky jemu se „náhodou“ (ač náhod není) dostalo v naší kotlině všech výsad, zatímco ve Státech jeho jméno neříká takřka nic. Jako tam dnes neznají ani Vejce a já.

„Podobných bestsellerů ostatně bylo, že…“ prohodil kdosi. Pár let se hřály na výsluní, ale posléze po nich pes neštěkl. Co s tím Vejcem tedy v Praze pořád máte? A co se vám na povaze hrdinky - alias autorky (neboť jejich povahy se v tomto případě opravdu prolínají) - tak zamlouvá?

A to je právě ta otázka. Vždyť jedna z Trávníčkových narátorek přirovná Vejce a já dokonce k filmu Mrazík. Ani ten v Rusku není populární, zatímco u nás okolo něj svého času vřel hotový kult. Všichni ho znali zpaměti atd. Kdo ne, snad asi nebyl normální. Musel jsem se na to vážně nakonec podívat, abych mohl mezi spolužáky. Možná to dnes už podobně funguje i okolo knihy Vejce a já, ale to odbočuji.

Až překvapující paralely Trávníček uznal mezi tím románem a Babičkou, přičemž ale rovnou poukazuje na to, že mají čtenáři taky tendenci srovnávat životy obou spisovatelek. A ovšemže nám pak badatel svižně doloží, nakolik srovnání skřípe.

Další paralely? Například je - po právu - vidí mezi Vejcem a Svéhlavičkou (1898) Elišky Krásnohorské, kterážto autorka tímto slavným románkem pouze adaptovala německou předlohu Emmy von Rhoden: Der Trotzkopf (1895).

Nato Jiří Trávníček postupuje k dalším a dalším „podobným“ knihám (Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové) a postupně se tak zcela vědomě (ale pouze na momentík) vzdaluje od Vejce.

Podobností totiž ubývá, rozostřují se. Dojde i Švejka - a dojde i na televizní seriál Chalupáři a film Na samotě u lesa. Pro mnohé nečekaně dojde až na Receptář Přemka Podlahy! Spolužití měšťana s vesničanem je prostě coby téma nevyčerpatelné.

Samotnému mi ale připadá příhodné srovnání s knížkou scénáristky Haliny Pawlowské Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993). Proč? I proto, že ty věci dělají, a ne vždycky chtějí navždycky tvrdnout mezi slepičinci a venkovskými vidláky.

Ale prr! Jen čtyři roky před Vejcem, tedy roku 1942, vyšel v USA ve stejném nakladatelství román Odebrali jsme se do lesů Louise Dickinsonové. I po sto letech se táhl thoreauovským proudem. Odehrává se v Maine. Zakotví tu manželský pár, a to podobně jako zakotvili na slepičí farmě Betty a její muž. Přesídlení od ryčné civilizace „k ryčícím medvědům“ je ovšem u Dickinsonové splněním snu, ba oslavou přírody - v duchu poněkud geniálnějšího Waldenu (1854). Nu, a čím jest lopota vprostřed lesů lopotnější, tím větší uspokojení páru přináší. Není to nakonec zase taková šalba, řekl bych, a jednu fazetu téhož známe z Čapkovy pohádky s dr. Voštěpem.

Dickinsonové kniha stojí - stejně jako Vejce a já - na hrdinčiných postřezích a na úsečných komentářích, jenomže vyznění je protikladné. Smír. Je to méně pravděpodobné a nereálně romantické. Nu, a v naší zemi - skeptiků - by rozuzlení sedělo čtenářkám ještě méně. Anebo by se líbilo menšímu jejich počtu. A tak radši k PODOBNOSTEM; ale řekl bych, že brněnský badatel přece jen zachází zbytečně daleko, když dokonce připojí kapitolu Robert Fulghum - pokračování Betty jinými prostředky. Tematicky se taky (na chvilenku) rozlévá do šíře tématu „manželstvími žalářovaných“, aby mohl jmenovat i Noru, Paní Bovaryovou, Annu Kareninovou, Maryšu, Klimentovu Marii a romány Žalář nejtemnější (Olbracht), Advent (Glazarová) a Petrolejové lampy.

A vyloženě se badatel mýlí, když (zbytečně) srovná titul naší slavné knihy s tituly, které taky končí slovy „…a já“, ale nic víc společného s Vejcem nemají.

Radoslav Nenadál to ostatně viděl prostě. Kniha sice zastarala, ale Betty má dar tlumočit i ty největší banality života s „neobyčejným humorem“. Už roku 1948 nemohl pak mít Viktor Fischl tušení, jakých obřích nákladů u nás kniha nakonec dosáhne, a nijak nepotlačil uštěpačnost, píše-li v Lidových novinách:

Vezmi plnou hrst příběhů, ale vyber jen takové, které jsi opravdu prožil. Nemusíš je promísit valným dějem, ale prohněť je do vláčnosti a naplň životní moudrostí. Pak nech nakynout v teple lidskosti, a pokud možno peč v romantickém prostředí. Polevu udělej ze dvou dílů sentimentálnosti a dílu hrdinského přijímání života. Celé posyp mandlemi laskavosti, dobře pocukruj humorem – a nes na stůl.

Je, řekl bych, zajímavé, že Jiřího Trávníčka kniha Vejce a já původně moc nezajímala. A nikdy ji nečetl. Jen o ní slýchal, tak jako mnozí z nás-mužů. Postřehl však posléze, že ve čtenářských výzkumech, na kterých se podílí, figuruje znovu a znovu; asi jako jistý dědeček (hraje ho Zdeněk Řehoř) z komedie Trhák, který posléze pláče i na vlastním pohřbu.

Tomu již Trávníčkova zvědavost neodolala - a ve finále vydal zájem na tuto poutavou knihu. Ale především autor konečně pochopil podstatu hrdinky - a pravděpodobnou příčinu jejího úspěchu u nás. Bety je prostě a pouze „Soft-Nora“. Je sice Svéhlavičkou, ale bez moralistních tónů. A navíc funguje jako chytrá horákyně. Patriarchální vzorec nabourává, ale nic víc, a její úděl je údělem řady žen napříč režimy.

Jiří Trávníček. Betty a my. O jednom českém kulturním fenoménu. Vydalo nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Brno/Praha. 2022. 248 stran.

P. S.

Než se v Americe na román docela zapomnělo, studio Universal koupilo práva za sto tisíc dolarů. Roku 1947 vznikl film, ale hrdinčina sršatá hubatost a její kousavý humor se trochu ztratily. I nesvár manželů je na závěr smířen. Což nenapravil ani pozdější televizní seriál.

https://www.youtube.com/watch?v=DheMA5G4AJs