16.6.2024 | Svátek má Zbyněk


LITERATURA: Ve Vladivostoku

12.3.2007

Sibiř, červen 1920

(…) Našel jsem si vysoko ve svahu nad pobřežím opuštěnou dělostřeleckou pevnůstku s pěknou vyhlídkou a pokud mi to služba dovolovala, chodíval jsem tam pozorovat široširé moře … (…) … nemohl jsem se zbavit svých nejbolestivějších otázek: Kde je Víťa? Jak se jí vede? Co se stalo s Kovalevskými? (…)

„Tak tady se schováváš, bratře podporučíku! Už tě hledám třetí odpoledne a nikdo neví, kde jsi,“ uslyšel jsem za sebou známý hlas.

Byl to Patočka, Karel Patočka, všeuměl na Kolčugině, nyní klarinetista hudby našeho praporu.

„Nazdar, Karlíku! To jsem rád, že tě vidím, starý kamaráde. Jsme u jednoho regimentu, ale už měsíce jsme spolu pořádně nepromluvili. Vždycky si na tebe vzpomenu, když vás slyším hrát,“ s radostí jsem se díval starému známému do rozesmáté tváře. „A neříkej mi tak formálně, jakýpak jsem pro tebe podporučík? Jsem pořád ten Franta, který s vámi držel partu na Kolčuginské dráze. Vždyť jsi to byl ty, kdo mne do československého odboje přihlásil!“

„No jo, Franto, to je už dávno, teď jsi důstojník a já pořád jenom pouhé ucho. A víš, jak to u nás chodí; ráno kapela nacvičuje, odpoledne a večer se někde hraje. Dokud jsme byli na magistrále, tak jsme cvičili nejen ty naše kousky, ale i pořadová, abychom nemašírovali jako nějaká hasičská kutálka. Občas nám dali rotní zabrat i s flintama a granátama. Na frontě jsme si párkrát zastříleli, to když to někde hořelo a vás na to bylo málo. Taky se všichni od muziky nevracíme; jeden bráška, foukal trombón, padl na Urale, dva hoši byli škaredě zraněni, však už odjeli s invalidy domů. Kulky si nevybíraly.“

Z Karla Patočky na mne začalo přecházet jakési přátelské, hřejivé fluidum; ten hoch snad nikdy nikoho nezarmoutil. Náhle se mi s ním zachtělo pobyt, popovídat si o starých společných známých, vyptat se ho, jaké má zprávy z domova. Vždyť to byl krajan z Vysočiny, pocházel jako já z povodí Svratky.

„Karlíku, pojďme se spolu podívat po Vladivostoku, ještě jsem tam pořádně nebyl.“

„Dnes už je pozdě a večer musím hrát na svatbě majora Hájka, ale co takhle zítra hned ráno, večer zase hrajem, ale to se do té doby vrátíme.“

„Dobře, zítra ráno hned po rozkaze u brány. Zvu tě na oběd v dobré restauraci,“ řekl jsem Patočkovi. Věděl jsem, že vojáci moc velký žold nemají.

„To nemusíš, my si u té muziky občas přijdeme na pěkných pár rublů. Víš, na svatbách, a teď se někdo žení každý druhý den,“ smál se Patočka.

„Co se to, Karle, děje? Napřed nám říkali, ať si dáme pozor na vážné známosti, že vojenské transporty žádné ženy nemohou sebou vzít, a najednou je každý druhý důstojník ženatý. Neříkej mi, že ty jejich manželky nepojedou s námi.“

„Nejenže pojedou, ale už jich pěkných pár desítek odplulo s předešlými transporty. I major Hásek tady má ženu, ti se brali ještě v Irkutsku, pobočník Matyášek taky, z úderňáků je ženáčů nejméně dvacet. Všechny ženy našich vojáků, a některé mají děti, poplují s námi. Většinou v jiných lodích, ale pojedou.“

Mlčel jsem.

„Ale teď si, Franto, vzpomínám, tys chodil v Ťopkách s tou Viktorkou, dcerou našeho šéfa Kovalevského. S klukama jsme si říkali, že už máš ruku v rukávě. A jak vám to slušelo! Co se stalo, vždyť tě pak vzali s sebou do Tomska,“ ptal se Patočka, jako by četl moje myšlenky.

Toho jsem se bál, že Karel se na Víťu zeptá. Všichni v Ťopkách o nás věděli. Kluci nás někdy špehovali, nechtěli ze začátku věřit, že chodím s dcerou našeho nejvyššího představeného.

„Rozešli jsme se, když jsem nastoupil do armády, sešli jsme jeden druhému z očí a byl konec. Ona se pak zasnoubila s nějakým srbským důstojníkem,“ lezlo ze mě pomalu. Nechtěl jsem o Vítě mluvit.

„Kovalevský byl správnej šéf. Ten nás neokrádal. Snad je ten Srb odvezl sem. Ve Vladivostoku jsou taky nějaké srbské jednotky a čekají na své lodě. Ale ani se neptej, co se teď děje v Tomsku. Zrovna včera jsem mluvil s nějakými běženci.“

„Co je tam, povídej!“ nervózně jsem vybídl Patočku.

„Po odchodu našeho sedmého pluku vládne v Tomsku ta nejhorší bolševická chátra. Kdejaký bývalý vězeň si dal kolem rukávu nebo na beranici kus červeného hadru a chodí ve jménu bolševické revoluce rabovat a vraždit. Jedna taková parta vrahounů chodila dům od domu a prohlížela občanům ruce. Kdo je neměl mozolnaté a řádně špinavé, označili ho za buržuje, odvedli k řece a tam ho zastřelili. Mrtvoly házeli do řeky Tomu, takže se jejich rodiny ani nedozvěděly, co se s jejich muži a táty stalo. Rodiny zavražděných vyhnali na ulici a do bytů se nastěhovala sebranka, kterou nikdo nikdy v Tomsku neviděl. Tak to dopracoval Tomsk, centrum sibiřské kultury!“ vyprávěl se smutkem v hlase Patočka.

„Kovalevští snad včas ujeli, měli někde za Bajkalem příbuzné,“ utěšoval jsem se nejistě nahlas.

***

Sešli jsme se u brány kasaran v devět. Byl pěkný den, a tak jsme se dohodli, že půjdeme pěšky kolem zátoky Zlatý roh. Desítky bárek čínských a korejských rybářů se vracely z nočního rybolovu s plnými košíky ryb a mořských raků. Měli zřejmě dobrý lov. U japonských kasáren jsme chvíli pozorovali drezúru vojáků a jejich gymnastická cvičení na nářadích. Byli jsme jejich zručností překvapení. Na hrazdě a na koni se Japonci rozhodně vyrovnali našim Sokolům.

Konečně jsme za rozhovoru došli do města.

Ze spleti předměstských křivolakých nedlážděných uliček s dřevěnými chodníky jsme se dostali na výstavnou širokou ulici, která se jmenovala Svetlanskaja. Byla to hlavní a nejdelší ulice ve Vladivostoku. Středem ulice vedly koleje, ale žádné tramvaje, zřejmě pro nedostatek proudu, nejezdily. Zato však Svetlanskou projížděly za ohlušujícího rámusu stovky automobilů a autobusů. Stály na ní více i méně výstavné budovy úřadů, konzulátů, ruských, japonských a čínských obchodních domů, hotelů a kaváren.

Lidé kolem nás mluvili nejrůznějšími světovými jazyky. Potkávali jsme kromě Rusů Američany, Angličany, Francouze, Italy, Japonce a všudepřítomné Číňany, Korejce a Mandžury - hotový Babylon. Nejvíce však bylo v ty dny ve Vladivostoku Čechoslováků. Viděli jsme naše vojáky v nových uniformách na chodnících, na korbách nákladních aut, v autobusech, v přístavu, v obchodních domech, na bazaru. Všude hlaholila čeština se svým typickým přízvukem na první slabice. Potkávali jsme smíšené vojenské policejní hlídky, v nichž naši vojáci svorně pochodovali vedle dlouhých Američanů v kloboucích se širokými střechami, elegantních Angličanů, Anamitů - francouzkych koloniálních vojáků z Indočíny, při pochodu divně se kolébajících Japonců.

Prošli jsme celou Svetlanskou a odbočili na bazar. Tam bylo jako v úle. Všechno, na co si člověk vzpomněl, se tam dalo koupit. Kupovalo a prodávalo se za dolary, za jeny, za kovové sibiřské drobné peníze a za carské rubly „romanovky“. Porevoluční „kerenky“, bolševické rubly anebo peníze různých těch prozatímních sibiřských vlád nikdo nechtěl. Koupil jsem pro tatínka kvalitní kůži na vysoké boty, stála šest tisíc rublů, dva sáhy pravého hedvábí na halenku pro maminku za tři tisíce a nějaké maličkosti pro sebe na cestu.

Z bazaru jsme se pustili k přístavu, abychom si prohlédli obrovské válečné křižníky, kterých tu kotvilo několik. Viděli jsme je už z dálky. Největší byl americký čtyřkomínový. Byla to šedá hora oceli a celou řadou děl. Námořníci se cvičili v signalizování s praporky. Vedle něho byl zakotven francouzský křižník, který se nám zdál jaksi pochmurný a zanedbaný. Zato však britský křižník byl „frajer“. Čistě bílý, štíhlý, jícny děl měl přikryté koženými kapotami a po dolní palubě pravidelným krokem přecházel námořník v parádním stejnokroji s puškou přes rameno. Loď ani stráž věru nedělali hanbu námořní velmoci. Japonský křižník býval dříve ruský, ukořistili jej v rusko-japonské válce. Byl to také pořádný kolos, ale už staršího typu. Proti americkým a britským lodím působil nějak nemotorně.

Vrátili jsme se na Svetlanskou třídu a rozhodli se, že poobědváme v pěkné restauraci s velkými okny do ulice. Do jídelny nás uvedl vrchní číšník; chtěli jsme stůl u okna, abychom mohli při jídle pozorovat ruch na ulici. Po chodnících chodili lidé nejrůznějších ras a krojů. Nejvíc bylo vidět vojáky a námořníky v uniformách několika armád, civilisty v šatech evropského i asijského střihu, muže a ženy ze všech společenských vrstev.

„Franto, sem jsme neměli chodit. Je to nějak moc nóbl podnik. Podívej se, co je na stole příborů. Vždyť já ani nebudu vědět, čím mám co jíst!“ strachoval se Patočka.

„Jen klid, nesmíme si dát nějakou tu mořskou havěť nebo něco, co neznáme; na to jsou všelijaké ty kleštičky, malé lžičky a nožíky.“

Vrchní přinesl jídelní lístky. Podíval jsem se na ceny a málem se mi zatočila hlava. Biftek s bramborem a pivo by přišly na pět set rublů. Ještě, že mi zbylo dost peněz po nákupu na bazaru.

Po dlouhém studování menu jsme si nakonec ten biftek přece jenom dali. Biftek byl drahý, ale stál za to. Jenom co bylo těch příloh!

Popíjeli jsme pivo a pozorovali lidí na ulici. Naproti nám přes ulici stála několikapatrová budova, vlastně to byl nějaký lacinější hotel. Před ním nervózně postávala štíhlá, asi třicetiletá elegantně oblečená dáma.

„Vidíš, Karle, tu dámu támhle naproti? Stojí tam bez doprovodu už pěkně dlouho; někoho čeká a ten stále nejde a nejde.“

„No, počkej ještě chvilku a uvidíš,“ nějak smutně se ušklíbl Patočka.

Dáma se mně líbila, vlastně se musela líbit každému. Měla kostýmek, pravda, trochu zmačkaný, ale ve výstřihu vkusné „žabó“ a v pase byla tenká jako vosa. Na hlavě měla elegantní posazený klobouček s mašlí a se závojíčkem přes obličej. V ruce držela malou kabelku a nervózně pohupovala slunečníkem.

Vtom se k ní po chodníku blížila dvojice amerických vojáků, klátících se hromotluků v uniformách moderního střihu s bílými kamašemi nad černými vyleštěnými botami. Jeden z nich vytáhl z kapsy bankovku, vzal ji za rožek mezi zuby a drze se na dámu usmál. Dáma kývla a oba zmizeli ve dveřích hotelu.

„Snad to nebyla prostitutka? Teď odpoledne? Tak elegantní?“ překvapeně jsem vyhrkl na Karla.

„Prostitutka ne, ale dáma z lepší společnosti, která si prostituci vydělává, aby tady neumřela hlady nebo aby měla čím zaplatit činži. Pravděpodobně má děti, možná se stará i o své staré rodiče. Kdo ví, co se stalo s jejím manželem?“

„Proboha, vždyť vypadala jako nějaká šlechtična. Takové přece ujíždějí před bolševiky s kufříky rublů a skvostů!“ překvapeně jsem opakoval mezi našimi hochy rozšířený názor o uprchlících před bolševiky z řad bývalé šlechty, statkářů a měšťanstva.

„Všichni ne. A ti, kteří si něco dovezli, jsou už dávno na dně. Víš sám, jaká je tady drahota. Většina utečenců nemá kam a za co někam ujet. Jsou jich tady ve Vladivostoku tisíce. Sebevraždy jsou mezi nimi na denním pořádku. Američtí vojáci mají vysoký žold a někteří té bídy využívají přesto, že to mají svým velitelstvím přísně zakázané.“

Bylo mně trapně. My si tady sedíme v drahé restauraci a támhle se ženy z hladu prodávají vojákům. Zavolal jsem vrchního. (…)

(Úryvek z rukopisu románu „Viktorie“; podle vyprávění a válečného deníku (1914-20) příslušníka úderného praporu ruských legií.)