Rudí partyzáni měli svoje základny ve vesnicích vzdálených deset až dvacet kilometrů od tratě. Z některých vesnic se mladí muži k rudým přidávali, ale dělali to spíš ze strachu, než ze sympatií. Vždyť to byli většinou negramotní mužici, kteří o politice neměli ani tušení. Každou chvíli k nám potají přišel posel od starosty nějaké vzdálené vesnice s prosbou o pomoc. Rudí se jim ubytovali v chalupách, pobrali potraviny, koně a odháněli dobytek. Kdo protestoval, byl bolševiky zastřelen, ne-li bestiálně umučen.

Říkali jsme si: To má být ten komunismus, který hlásá fráze o bratrství a solidaritě všech pracujícícch? Kdepak! Je to zlotřilost! Každá metoda je bolševikům dobrá k zastrašení lidí, k jejich proměně v poslušné stádo.

Koncem května přijela do Tajšetu slavná Kulikovského baterie. Byla pojmenovaná podle svého bývalého velitele, ruského majora Kulikova, vynikajícího dělostřelce a taktika v boji. Kulikovaci v evropském Rusku mnohokrát vítězně zasáhli do bojů s bolševiky. Major Kulikov přešel do služeb admirála Kolčaka, ale jeho bývalá jízdní baterie šířila jeho slávu dál. Kulikovaci byli nejen výborní dělostřelci, ale i perfektně vycvičení kavaleristé, kteří si s kozáky v ničem nezadali. Hned jsme se cítili bezpečněji. Vždyť nás v Tajšetu bylo jen pár stovek, zatímco bolševiků v okolí našeho úseku magistrály několik tisíc.

A brzy jsme jejich pomoci také využili. Začátkem června jsme měli mít blízko Tajšetu cvičnou střelbu z nových pušek „japonek“, kterými nás přezbrojovali spojenci. Ale místo cvičení jsme je hned napoprvé museli použít v boji. Přišel rozkaz napadnout vzdálenou vesnici Kučerovo, kde bylo údajně asi tisíc rudých partyzánů a snad i jejich velitelství. Výpravě velel náčelník štábu první divize podplukovník Miloš Žák. Už jeho přítomnost potvrzovala, že to nebude žádná malá operace. Kučerovo mělo být napadeno ze dvou směrů, vesnice obklíčena a zamezeno útěku nepřítele.

Do železniční stanice, odkud to bylo do cíle naší výpravy nejblíž, jsme přijeli v našich ešelonech asi o půlnoci. Kolem jedné jsme se vydali na dvacetikilometrový pochod. Byla krásná vlahá noc. Hvězdy zářily na tmavomodré obloze, všude byl klid a mír. Naše kolona postupovala tak zvaným „Moskevským traktem“. Byl to spíš průsek v hlubokých lesích než silnice, a to z doby, kdy železnice ještě přes Sibiř nevedla. Vpředu jely jezdecké hlídky, pak postupovala jako předvoj naše třetí úderná rota a teprve za ní hlavní voj.

Bolševici o nás nejspíš věděli. V některých místech byly přes cestu záseky, svalené mohutné stromy, které jsme museli odstraňovat, aby mohlo projet dělostřelectvo a několik našich obrněných aut. To nás zdržovalo.

Tak jsme šli s delšími a kratšími zastávkami až do svítání. Ráno se začal terén svažovat k řece, na jejímž břehu se Kučerovo rozkládalo. Jezdecká hlídka se rychle hnala dopředu a my za ní, co nám nohy stačily.

Vtom padla první rána, za ní druhá, třetí, potom salva a nakonec klid lesa rozdírala nepřetržitá palba. Třetí rota utvořila řetěz a zaútočila na polorozbořený most přes řeku. Naše rota se k ní na křídle připojila a také se rozvinula v rojnici. Moje četa se dostala před močál, který nebyl hluboký, ale ve kterém jsme nemohli při střelbě zalehnout. Nepřátelské koule nám zlověstně svištěly kolem uši. Nebylo vyhnutí - museli jsme vpřed.

Vyrazil jsem kupředu a zakřičel: „Bratři, za mnou!“ a už jsme se hnali přes močály, vyvrácené a tlející stromy k řece. Mokří až do půli stehen jsme se konečně dostali na suché místo; však byl nejvyšší čas. Palba nepřítele byla přímo pekelná. Ale už nám bylo hej, mohli jsme si lehnout a krýt se za stormy. Zahájili jsme palbu a pomalu se přískoky blížili k řece. Zatím nás dohnaly i ostatní čety naší roty.

U řeky jsme si chvíli poleželi. Řeka byla dost široká a hluboká a rudí měli za ní vpravo i vlevo od mostu dobře vybudované zákopy. Naše palba jim asi dosud moc neuškodila. Teprve teď, když naše rota dosáhla řeky, mohli jsme je ostřelovat trochu z boku. Třetí rota byla pod silným ohněm a nemohla z místa.

Už jsme se chystali přepravit přes řeku na vorech trochu dál od mostu a pokusit se o obchvat, když se na silnici objevili Kulikovaci s jedním dělem a začali ostřelovat zákopy rudých smrtonosnými kartáči.

Tím nepřítele překvapili. Třetí rota se za mohutného „hurá“ zvedla k útoku na most a my jsme je kryli silnou palbou. Rudí nevydrželi. Nejprve jich vyskočilo a dalo se na útěk jen několik, ale když Kulikovaci přisunuli dělo blíž k mostu, opustili zákopy všichni a běželi k vesnici, až se jim beranice třásly.

Třetí rota se přes trosky mostu dostala na druhou stranu, utvořila tam obranné předpolí a naší sapéři rychle opravili zbytky mostu tak, aby mohl přejít náš celý voj.

Rudí partyzáni měli štěstí, že jsme neměli sebou své ruské vintovky. Z nevyzkoušených „japonek“ to tak dobře napoprvé nešlo, měly příliš jemnou mušku, a tak hoši často stříleli příliš vysoko.

Za mostem ležel v louži krve raněný Maďar-internacionalista. Byl střelen do břicha a strašně trpěl. Nějaký Slovák mu ranou z pušky do hlavy ušetřil trápení. O něco dál ležel druhý a u lesa také dva. Vypadalo to, že zde proti nám nebojovali jen Rusové, ale i maďarský bolševický oddíl, takže s Maďary nebojovali jen naší Sokolové a italští legionáři doma o Slovensko, ale i my tady v zapomenutém koutě Sibiře. Připadalo mi to tehdy všechno tak absurdní..., vždyť jsme mohli vedle sebe žít jako dobří sousedé, kdyby nebylo nesmyslných ideologií, které měly spasit svět.

Dostihli jsme třetí rotu až před druhou řadou zákopů, které si nepřítel vykopal u samé vesnice. Zákopy byly už opuštěné. Nyní se dostala ke slovu naše jízda z Kulikovské baterie. Stíhali bolševiky po okolí a každou chvíli přiváděli zajatce. Při prohlídce chalup se ukázalo, že partyzáni se tam dobře zabydleli; všude jsme nacházeli zbraně, náboje, bedny se střelným prachem a olovem. V jednom baráku byla celá zbrojířská dílna.

Na náves před dřevěným kostelíkem jsme přiváděli všechny zbylé obyvatele vesnice, a také zajatce k výslechu. Od mužiků jsem se dozvěděli, že den před naším příchodem partyzáni přivlekli do vesnice dva Čechoslováky a přímo tady na návsi je popravili.

Ukázali nám místo, kde byli bratři pohřbeni a na náš rozkaz museli mrtvoly vykopat. Pohled na těla těch nešťastníků byl hrozný. Byli úplně nazí a jejich těla vypadala jako uvařená. Rudí katani je mučili tak, že je polévali vařící vodou a nakonec je zabili rozžhavenými železnými pruty, kterými provrtávali jejich těla.

Asi bych ani nevěřil, že je lidské stvoření něčeho takového schopné, kdybych to na vlastní oči neviděl. Bratři z druhého pluku poznali v umučených svoje rozvědčíky, kteří se předevčírem nevrátili z průzkumu.

Domácí obyvatelé ukázali na jednoho zajatce a řekli, že to byl ten, který mučení přikázal, a sám se ho zúčastnil. Nazývali ho „Tygr z tajgy“; byl to velitel jednoho z partyzánských oddílu. Při výslechu nic nezapíral, choval se drze a vyzývavě. Asi se bál, že bude mučen stejně jako jeho oběti a chtěl nás vyprovokovat, abychom ho rychle zastřelili. Velitel úderného praporu major Hásek však zůstal klidný, výpovědi kata nechal zaprotokolovat a pak ho odsoudil k trestu smrti provazem. Za chvíli se zločinec houpal na lípě uprostřed návsi.

***

V noci byl poplach. Od Kulikovské baterie přijela jízdní hlídka a hlásila, že u vesnice Borikovskoje byli naší jezdci napadeni partyzány. Dva z našich byli zabiti nebo zajati a čtyři zraněni.

Bylo po spaní. Rychle jsme se oblékali a seřadili na návsi. Rozkaz byl jednoduchý: Naše dvě úderné roty a jedna rota druhého pluku s jízdní baterií odjedou směr Borikovskoje. Úkol: zničit nepřítele. Velení skupiny převzal major Hásek.

Hoši se ani nemohli dočkat, až se vyrazí, zvlášť jeden jezdec z Kulikovskeho baterie stále vybízel ke spěchu. Jeho bratr zůstal u Borikovskoho, snad ho zastřelili, možná zranili a zajali. (…)

Vesnička se rozkládala v mírném údolí poněkud stranou „traktu“. Major Hásek vyslal jezdeckou hlídku za její humna a pěší četa se měla vplížit mezi chalupy a zjistit, není-li tam nepřítel. Hlavní voj zůstal zatím v lese.

Jezdci cestou chytli mladou ženu, která byla schovaná v křoví, a jakmile se hlídka přiblížila, utíkala k vesnici křičela: „Begitě, Čechy idút!“ Byli jsme vyzrazeni.

Z vesnice začaly vybíhat ozbrojené postavy a mizet v lese. Žena se přiznala, že ve vesnici jsou rudí partyzáni a ona zde držela hlídku.

Naší pěší četě se však přece jenom podařilo chytit ve vesnici tři partyzány, kteří se skrývali v seně. Přivedli je před velitele k výslechu, ale chlapi mlčeli jako duby. Právě v té chvíli přijela jízdní hlídka a s ní bratr nezvěstného z noční přestřelky. Ten si zkoumavě prohlédl zajatce a na jednom z nich poznal nové jezdecké boty svého bratra.

Tajgou se rozlehl srdcervoucí řev: „Ježíšmarjá, bratři, podívejte se, on má boty mýho bráchy Josefa! Co ty svině s ním udělali? Josefe, Josefe, jak já přijdu domů bez tebe? Co řeknu chudince máti? Počkejte, vy kurvy, ode dneška neživím žádného!“

Potom vytrhl šavli z pochvy a zakřičel na nás jako šílený: „Všichni pryč, tihle jsou moji, já si je sám popravím!“

Vypadal hrozně. Marné bylo napomínání a chlácholení velitele. Jeho bolest byla ohromná.

„Bratře majore, dodnes jsem byl voják, poslušný voják, ale teď tě neposlechnu, třebaže je za to kulka,“ dralo se mu z žalem stísněného hrdla, „můžete mě potom zastřelit, mně je to jedno!“

„A nyní pryč, kdo se na to nemůžete dívat, snad jenom bratři Kulikovaci pomstí se mnou smrt svého kamaráda, mého drahého Josefa!“

Kulikovaci tasili šavle a v minutě byla ze tří lidí kupa krvavého masa, hadrů a kosti.

Hodně jsme ve válce viděl a prožil, ale tohle bylo pro mne moc silné. Udělalo se mi špatně od žaludku. Dobře, že jsme po té drastické scéně hned vyrazili dál.

Brzy jsme našli zastřelené koně našich jízdních rozvědčíků, ale těla jezdců u nich nebyla. Do vesnice Borikovskoje byly necelé tři kilometry. Z tajgy jsme vyšli na rozorané pole. Před námi se rozkládal nízký lesík a za ním se dala tušit vesnice. Z lesíku padlo několik výstřelů, kulky nám hvízdly nad hlavami a boj o vesnici začal.

První úderná rota, která šla na vesnici obchvatem, už byla na místě, a tak jsme se i my rozvinuli v rojnici a začali „úderňáckým“ tempem nastupovat.

Rudí partyzáni pálili jako diví, ale stříleli vysoko nad naše hlavy. Bylo nám to divné. Teprve po dobytí vesnice jsme našli vysvětlení. Připomněl jsem svým hochům, že musí svými „japonkami“ mířit na nohy, jinak že budou také přestřelovat. Pak jsme se rychlým útokem zmocnili lesíka. Rudí z lesa utekli dřív, než jsme mohli použít granáty.

V lese jsme našli zabité bratry od jízdní rozvědky. Podle všeho padli rozvědčíci do rukou nepřátel ještě živí, když pod nimi zastřelili koně, a teprve v lese je popravili. Ale jak popravili? Rozvědčíci byli nazí a hrozně zohavení. Vypíchané oči, uřezané uši, nosy, pohlavní údy.

Bolševici to asi jinak neumí; to nejsou vojáci, to jsou sadisté. Tím hůř pro ně, myslel jsem si.

Rozzlobeni ukrutností svých nepřátel na nejvyšší míru, nečekali jsme ani na pomoc dělostřelectva a vrhli se na vesnici. Partyzáni se nevydrželi bránit a utekli do tajgy.

Hnízdo vrahů jsme zapálili. Z plamenů se každou chvíli ozývaly výbuchy nábojů a granátů.

Velitel roty mne poslal s četou na severní okraj vesnice, abychom v tom směru zabránili ústupu rudých. Tam jsme narazili na skupinu partyzánů ve vojenských pláštích a s japonskými puškami. Byli to zběhové od Irkutského pluku dobrovolnické ruské armády, kteří byli stejně jako my vyzbrojeni spojenci. Zrádci! Také to ještě s „japonkami“ moc neuměli, proto přestřelovali a proto nám mnoho škod nenadělali. Ty, které se nám nepodařilo zajmout, utekli k lesů a kryli záda prchajícím rudým partyzánům. Hned jsme si je vzali na mušku. Několik jich padlo, zbytek utekl do tajgy. (...)

(Úryvek z rukopisu románu „Viktorie“, podle vyprávění a válečného deníku 1914-20 příslušníka úderného praporu československé armády na Rusi.)