21.6.2024 | Svátek má Alois


LITERATURA: V boji s přesilou

1.12.2006

Na jižním pobřeží Bajkalu, 17. srpna 1918

Bitva trvala celou noc. Úderný prapor mimo čtvrtou rotu, která zůstala na stanici Posolskaja střežit nás výsadek od východu, byl už v boji. Na stanici útočily Rudé gardy, které přijely od západu v sedmi vlacích. Byla jich velká přesila, jistě ke třem tisícům. Část bělogvardějců z Barnaulského pluku, který však neměl víc než pět set bojovníků, a první rota našeho sedmého pluku byly už v takové tísni, že začaly ustupovat. Situace byla napjatá. Vtom se objevil „táta“ podplukovník Ušakov: „Bratja, bratja držítěs!“ volal na ustupující jednotky, pak kolem sebe shromáždil asi padesát „úderňáků“ a vrhl se s nimi do útoku. Naše četa saperů se k němu přidala.

S křikem „hurá!“ zaútočili jsme proti levému křídlu nepřítele, který proti nám postupoval od malé vesnice. Krátká palba a zase „hurá!“ Hodili jsme ruční granáty a už jsme byli na kraji vsi. Nová salva granátů, výbuchy a rudí ve zmatku utíkali.

Proběhli jsme mezi domky a ocitli se v boku nepřítele. Naši kulometčíci zalehli a jejich francouzské strojní pušky začaly pracovat. Dílo dokonala malá obchvatná skupina „sedmáků“, která napadla pravé nepřátelské křídlo zleva. To už bylo na krasnogvardějce moc; někteří zahodili zbraně a zvedli ruce, jiní v nespořádaných houfech utíkali do lesů, do močálu a nebo zpátky po trait ke stanici Myšovaja.

Ukořistili jsme všech sedm bolševických vlaků. To bylo radosti! Prolézali jsme vagóny a našli tam spoustu střeliva a proviantu. Kamarád Bašta a já jsme si doplnili náboje a vzali několik masových konzerv. Bašta ještě nějaký hrách a sušenou zeleninu. Prý je to zdravé.

Měli jsme z vítězství radost a ta se ještě zvětšila, když jsme se dozvěděli, že naše „loďstvo“, které nás sem přivezlo, porazilo na Bajkale daleko silnější „flotilu“ bolševiků. Měli jsme zato, že je nepřítel od západu zničen a že se teď obrátíme na východ, kde frontu zajišťovala jen naše čtvrtá rota.

Osud však rozhodl jinak. Naše radost se v několika hodinách proměnila v nevýslovný žal. Ze západu přijela lokomotiva s několika našimi hochy a ti přivezli zlou zprávu, že našeho „tátu“ podplukovníka Ušakova zajali bolševici. Ta zvěst na nás zapůsobila jako úder hromu: „Jak se to mohlo stát? Zrada? Omyl?“ Konečně přišlo vysvětlení: Podplukovník Ušakov jel se svým pobočníkem a asi deseti „úderňáky“ ukořistěnou lokomotivou, ke které byl připojen jen jeden vůz, na západ k Myšové, aby se spojil s vysunutým oddílem Barnaulců. Ti však před přesilou bolševiků ustoupili mimo trať, což však Ušakov nevěděl. Domníval se, že vidí na trati před sebou Barnaulce, a tak vjel rovnou mezi rudé. Bolševici byli oblečeni jako my všichni, do ruských uniforem, a většina jich neměla na čepicích ani červené hvězdy. Ušakov s pobočníkem sestoupili z lokomotivy a podplukovník se jim ohlásil svým jménem. Vzápětí je obklopilo asi šedesát krasnogvardějců a zajali. „Úderňáci“, kteří zůstali na lokomotivě a ve vagónu, se ubránili a podařilo se jim ujet.

Všichni jsme věděli, že zajatce čeká strašná smrt umučením. To vlci z tajgy stejně jako maďarští bolševici-internacionalisté, kterých byl mezi Rudými gardami velký počet, to jinak se zajatci nedělali. Naše bolest se brzy změnila v nepřekonatelnou touhu osvobodit milovaného velitele.

Poručík Hásek, velitel první úderné roty, dostal od velitele úderného praporu štábního kapitána Dvořáka k dispozici všechny muže, kterých nebylo potřeba k obraně stanice. Bylo nás něco přes dvě stě. Spěchali jsme po trati k Myšové. Uběhli jsme asi pět verst (versta je asi 1 060 m), než jsme celí udýchaní narazili na nepřítele. Poručík Hásek hned vydal rozkaz k rozvinutí rojnice po obou stranách trati a vzápětí zvolal: „Bratři, útokem vpřed!“

Nepřítel zpočátku ustupoval, ale pak zaujal kolem tratě obrannou pozici. Útočili jsme „úderňáckým“ způsobem: hodili jsme granáty a pak v malých skupinkách hned nastupovali do útoku na bodáky. Naše četa útočila těsně podél tratě. Bašta a já jsme postupovali mělkým příkopem vpravo. Rudí měli na kolejišti postavený těžký kulomet maxim, který proti nám neustále pálil. Nebylo možné čelně proniknout. Vyskočili jsme s Baštou z příkopu a zalehli v křoví. Obsluha kulometů nás asi nezpozorovala, jinak by nás malou dávkou snadno smetla.

Kulomet stále řádil a náš útok vázl. Zvedli jsme se a plížili křovinami a vysokou trávou kupředu. Měli jsme štěstí, na nepřítele jsme nenarazili a brzy jsme se dostali kulometčíkům do boku. Ale co teď? Střílet nebo hodit granáty? Rozhodli jsme se pro granáty. Baštův nezasáhl cíl, padl do příkopu na druhé straně tratě, ale i tak to byl dobrý hod. V příkopu byl nějaký velitel krasnogvardějců a nosiči nábojů. Ti všichni po výbuchu vylétli do vzduchu. Můj těžký granát však náhodou zasáhl kulomet a zdálo se, že ještě dřív než vybuchl, ho převrátil. Obsluha kolometu zůstala na zlomek vteřiny jako ochromena. V okamžiku se však všechno zahalilo v oheň a dým. Kulometné hnízdo bylo zničeno. Poručík Hásek rychle velel k dalšímu postupu.

Naše pravé křídlo pokračovalo po zničení kulometů v útoku, ale na levém křídle útok stále vázl. Museli jsme se zastavit, abychom se nedostali do boční palby a do obklíčení. Najednou na nás začal nepřítel prudce pálit. Kulky nám hvízdaly nad hlavami snad v celých hejnech. Někteří bratři byli ranění a kamarádi je odváděli nebo odnášeli dozadu.

Bašta se ke mně připlížil a povídá: „Franto, je to nahnuté. Je jich moc! Kdyby ji z nás některý dostal, tak druhý ho odnese, platí?“

„Platí,“ povídám, „ a kdyby některý z nás byl v nebezpečí, tak druhý ho neopustí. Je to tak?“ Přitisknuti k zemi jsme si stiskli ruce a hned nám bylo veseleji. Takové závazky byly mezi bratry v úderném praporu „svaté“.

Nepřítel začal obcházet naše levé křídlo a od Myšové se ho po trati valily celé houfy. Naše řady řídly. Když poručík Hásek viděl, že bolševiků je mnohonásobně víc a že nás rychle ubývá, přikázal ustupovat. „Tátu“ Ušakova jsme neosvobodili. Bylo nám až do breku.

Asi čtyři kilometry před stanicí našel poručík Hásek příhodné místo k obraně a nařídil nám abychom se zakopali. Bylo to na úpatí sopečného pohoří Chamar-Daban, které se zvedalo na jih od Bajkalu. Naše četa si hloubila zákopy dost vysoko ve svahu. Šlo nám to těžko. Půda byla kamenitá a samý kořen. Pracovali jsme usilovně a pot z nás tekl proudem. Když jsme konečně zákopy dokončili, bylo už šero.

Nastala světlá noc. Kolem desáté jsme od Myšové slyšeli rachocení vlaku a potom ještě mnohem dál „hurá!“ Praporčík Víška proběhl podél zákopů se zprávou, že rudí útočí. A opravdu, po obou kolejištích jely pomalu bolševické vlaky a podél nich postupovaly spousty rudých gardistů. Nebyly jich sta, ale tisíce. Nechali jsme je přiblížit na vzdálenost několika set metrů a potom celá naše linie spustila zběsilou palbu. Pracovaly naše těžké kulomety, francouzské strojní pušky a kdesi na pravém křídle bouchaly ruční granáty. Rudí také nezaháleli, a tak vznikla pekelná vřava.

Šťastně jsme odrazili první útok. Rudí utíkali v nepořádku zpátky a ani si neodnesli svoje raněné. Pokud byli v dostřelu, pronásledovali jsme je palbou. Potom palba zeslábla a my jsme si mysleli, že si oddechneme.

Nás oddych byl však krátký. (...)

(Budeme pokračovat.)

(Úryvek z rukopisu dosud nepublikovaného románu „Viktoria“. Tento příběh byl napsán podle vyprávění a deníku příslušníka úderného praporu ruských legií. O úspěšném zničení bolševického loďstva českými dělostřelci jsme v Neviditelném psů psali 23. 7. 2005. Viz Historie: „Námořní bitvu“ na Bajkale vyhráli Češi.)