23.6.2024 | Svátek má Zdeňka


LITERATURA: Úderný prapor

6.11.2006

Sibiř. Stanice Tajga. Červenec 1918

Odpoledne byl nástup. Přišel kapitán a hned začal: „Naší bratři prodělávají pod Irkutskem těžké boje s bolševiky. Jsou tam zapotřebí posily. Vím, že jste nováčci a že váš výcvik ještě ani pořádně nezačal, ale u Irkutska je teď každý bodák dobrý. Kdo se dobrovolně hlásí k okamžitému odjezdu do boje?“

Přihlásili jsme se téměř všichni. Kapitán nás vybral asi dvě stě. Zbytek musel zůstat hlídat stanici a naše vlaky. Bašta a já jsme měli vyhledat úderný prapor, který bojoval v první linii a do jehož sapérského oddílu jsme chtěli být zařazeni. Ženistům se tehdy říkalo sapéři, někdy také pionýři. Kromě válčení museli umět stavět a opravovat mosty, cesty přes bažiny, ovládat říční plavidla a podobné kousky. Sami jsme se k nim přihlásili, myslili jsme, že tam budou vojsku naše stavařské zkušenosti nejvíc platné.

Druhý den odpoledne byl odjezd. Jeli jsme ve vagónech druhé třídy, naše těplušky zůstaly na stanici Tajga. V kupé jsem seděl s kamarády z Tomska, Baštou a Roerichem, a dvěma mazáky, kteří se vraceli ke svým jednotkám na frontu. Jeli jsme celou noc. K ránu vlak zastavil ve stanici Mariinsk. Město bylo teprve nedávno dobyto našimi vojsky. Stopy bojů byly patrné na rozstřílené staniční budově. Velitel ešelonů obešel všechna kupé a nařídil pohotovost. Vlak by prý mohl být přepaden rudými, kteří se během bojů rozprchli do lesů, ale za těch pár dní se už mohli dát dohromady.

Jeli jsme dál k východu. Míjeli jsme rozstřílené a pobořené domky, převrácené vagóny a pokroucené mostní konstrukce, které ustupující bolševici vyhodili do povětří. Jeli jsme rychle, bez zastávky. Pro každý případ jsme v rukou svírali nabité pušky a na opascích nám visely ruční granáty.

Čím dál na východ, tím víc se k trati přibližoval prales - tajga. Na jihu se začalo rýsovat pohoří Altaj. Nejkrásnější krajina byla v okolí Krasnojarska. Kolem dokola se k nebi pnuly vysoké hory a údolím se vinula mohutná řeka Jenisej. Oba břehy veletoku spojoval mohutný most, který se rudým nepodařilo zničit. Však by ho byla škoda, byl to výstavní kousek umění ruských inženýrů z předválečných časů.

V noci jsme projeli stanici Zima. Ještě včera tu prý zuřily boje a několik našich hochů padlo. Mysleli jsme, že zde zastihneme alespoň štáb operující skupiny, ale kdepak, jak bolševici ustoupili, naše jednotky jim byly hned v patách a nedovolily jim nikde se uchytit.

Jeli jsme tedy dál. Ve stanici Čeremchovo jsme dohonili jednotky, které tam měly po několikadenních bojích krátký oddych. Byli tam naši hoši od dvou pěších pluků, dvě baterie dělostřelectva, nějaké oddíly ruských bělogvardějců a konečně úderný prapor.

O úderném praporu nám toho staří mazací napovídali tolik, že jsme z toho byli s Baštou velmi nervózní. Úderný prapor, kterému také někteří vojáci říkali útočný batalion, tehdy sestával že tří pěších rot, jedné kulometné a jedné vozoroty. Původně měl být takový útočný prapor u každé divize, ale nenašlo se prý dost zdatných dobrovolníků, a tak byl v celé československé armádě jenom jeden.

„Kluci, vy se hlásite k ´úderňákům´?“ divil se jeden z vojáků, který byl s námi v kupé. „To je elita naší armády. Víte o nich něco? Jak tak na vás koukám a poslouchám vás, jste teprve zelenáči. Já sloužím v českých oddílech od šestnáctého roku, už jsem prodělal hodně rozvědek a bojů, ale do úderného praporu bych se nepřihlásil. Tam to smrdí krchovem.“

„Co je na nich tak zvláštního?“ divil se Bašta.

„Tak za prvé, k ´úderňákům´ se vybírají jen hoši do šestadvaceti a musí to být chlapíci odvážní, úplně zdraví a otužilí,“ poučoval nás starší bráška. „Za druhé, do útoku jsou komandováni častěji než jiné pěší oddíly a většinou jdou proti nepřátelské přesile. Jejich hlavní zbraní jsou granáty, kinžály a nože. Samozřejmě z pušky musí umět střílet jako ´Old Šetrhendi´. Také každý z nich musí umět zacházet s lehkými kulomety a těch tady máme od spojenců několik druhů.“

Podívali jsme se s Baštou na sebe: Mně bylo sedmadvacet a Baštovi ke třicítce. Už pohledem jsme se dorozuměli, že nás věk zapřeme. Prostě jsme k elitnímu útvaru československého vojska chtěli. S těmi hochy nejlépe napravíme to, co jsme svým pozdním vstupem do armády zanedbali, řekl jsem si v duchu.

„´Úderňáci´ vždycky útočí rychlým během k nepřátelským zákopům, hodí do něj granáty a po výbuchu jsou na zteč bodáky. A protože v zákopech se toho moc s puškou nenadělá, dochází na nože a kinžály. Jen málo našich hochů má na to žaludek,“ pokračoval bráška.

„Úderný batalion si dobyl svými hrdinskými činy u ostatních brášku takový respekt, že přijde-li někam voják s jejich odznakem na rukávě, stříbrnou lebkou v červeném poli, ostatní mu hned dělají místo a prokazují úsluhy. No, vždyť už jich dobrá čtvrtina padla; proto se jejich řady stále doplňují. Jsou to miláčci armády!“ smál se voják, ale na nás se díval s nedůvěrou.

Do hovoru se zapojil mladý dělostřelec, který zatím jen souhlasně pokyvoval hlavou: „Tak jak jsou ´milováni´ našimi dobrovolci, tak jsou zase nenáviděni bolševiky. Ti jim říkají ´hrdlořezi´ nebo ´Ušakova šajka´ (´Ušakova banda´). Podplukovník Ušakov je bělogvardějec, ale slouží jako náčelník štábu velitele našich jednotek na střední Sibiři, plukovníka Gajdy. Je velký kamarád ´úderňáků´ a chodí s nimi do nejnebezpečnějších akci. Z toho mají bolšáni peknej vítr!“

Takhle náležitě poučení jsme se hlásili na velitelství úderného praporu. Bylo nám všelijak.

„Hm, tak vy jste noví,“ zamyslel se na chvíli po našem příchodu velitel praporu štábní kapitán Dvořák, „a hlásíte se k nám dobrovolně. Hm, hm, no dobrá, ale v první řadě si musíte uvědomit, že tady jste už na frontě a že na sebe musíte dát pozor. Bude-li potřeba, musíte do boje jako ostatní. Nemohu brát žádné ohledy na to, že jste nováčci, výcvik si musíte doplnit sami; teď na to není čas, aby si s vámi někdo hrál.“

Stáli jsme v pozoru jako svíčky. Všiml jsem si, jak má Bašta těsně sevřené rty. Nějak se ta nová úloha na hloubavého intelektuála Baštu nehodila. Nikdy jsem ho neviděl sportovat, ale snad byl před válkou v Sokole.

„Umíte běhat?“ zněla poslední otázka velitele, „u úderného praporu musí být každý jako vítr, často se i z pozice na pozici přesunujeme poklusem; vyzkoušíme si vás!“ A tak jsme za chvíli běželi kolem ešelonu, který měl dobrých čtyřicet vagónů. Běželi jsme jednou kolem, zatímco velitel s důstojníky nás pozorovali a snad i měřili čas. Mě to moc neunavilo, ale starší Bašta supěl jak lokomotiva.

Když jsme přiběhli k veliteli, byli jsme přivítání nadšeným „hurá“ „úderňáků“, kteří se zatím shromáždili kolem anebo nás pozorovali z otevřených dveří těplušek. Rychlost našeho běhu byla prý dobrá, jenom si musíme zlepšit styl. A tak, náležitě poučeni, běželi jsme ještě jednou. Ale už během našeho úprku jsme větřili nějakou čertovinu. Bráškové z vagónů se smáli, pokřikovali na nás, stoupali nám rozesmátí do cesty. Tak jsme toho v půli nechali, však Bašta už nemohl. Hoši nás plácali po propocených rubaškách a vítali nás mezi sebe. Důstojníci mezitím zmizeli ve štábním voze až na pobočníka, který nám s úsměvem oznámil, že jsme přijati.

Trochu rozmrzelí, že si z nás „úderňáci“ na přivítanou vystřelili, vyhledali jsme sapérskou četu. Tam se nás ujal četař, který nám vyměnil pušky za nové a vykázal nám místo v těplušce.

Bylo zrovna pátého července a večer se všechny jednotky, které nebyly zrovna v pohotovosti, shromáždily na pietní slavnosti k výročí upálení mistra Jana Husa. Na nevysokém návrší za stanici utvořily naše oddíly velký čtverec a v jeho středu byla zapálená vysoká hranice. Nějaký vyšší důstojník pronesl projev; mluvil pěkně, dojemně. Ke konci nás vybídl, abychom se řídili heslem husitských bojovníků: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“ Potom jsme zpívali „Hranice vzplála“ a „Kdož sú boží bojovníci!“ Jiný důstojník vzpomenul na naše padlé a pak nočním tichém zazněla z tisíců hrdel naše krásná hymna „Kde domov můj“.

Ach, kde je můj domov? Tisíce kilometrů daleko... Cestu na východ a pak do Francie si musíme teprve vybojovat! Pak snad domů... Ze zasnění mě vyrušilo několik výstřelů a pak svist vysoko se nesoucích světelných raket. Některé se ve výšce roztrhly v ohnivý déšť, jiné zas v barevné hvězdice. Tím vzpomínkový pořád skončil. Ve čtyřstupech za zpěvu jsme se vraceli do stanice.

(Úryvek z rukopisu románu „Viktoria“ podle vyprávění a válečného deníku legionáře.)