17.10.2019 | Svátek má Hedvika


LITERATURA: Svátek světla

19.12.2007

V Brně jsme mívali Vánoce většinou beze sněhu, často pršívalo. Za války maminka říkávala: „Zase máme uplakané Vánoce!“ Myslela to tak i tak. Já se těšíval na sníh a cítil jsem se ošizený. Ten obyčejně napadl a ve městě se udržel až v lednu.

Dnes také jen prší a je celý den šero. Zde v jižní Kalifornii nepadá v údolích sníh téměř nikdy, ale zasněžené vrcholky Sierra Nevady jsou vidět z mnoha míst. V domku přes ulici svítí v širokém okně žárovky na dvou ramenech velkého svícnu. Židovský svátek Chanuka nebo také Hanukhan - Svátek světla - už skončil před několika dny, ale Hannah bude svůj svícen rozsvěcovat až do Nového roku. Dělala to tak už loni a předloni, kdy se do protějšího domu nastěhovala. Letos začala s rozžíháním jednotlivých „svíček“ 28. listopadu (tento text jsem napsal už někdy v roce 1995, téměř každým rokem se datum Svátku světla mění). Napřed jednu krajní a tu největší uprostřed. Od té prostřední se asi mají svíčky symbolicky zapalovat. Pak každý den přidávala po jedné, až jich nakonec svítilo všech devět.

Hannah a její světla mi znovu připomněly Vánoce za protektorátu. Také osud Kernsteinových a Mandelových. A pak ty nešťastné dárky od babičky! Ne, nezbavím se těch vzpomínek asi nikdy. To už nejsou Vánoce mého dětského věku plné radosti a kouzla, ale spíš bolestné vzpomínání na všechny ty, kteří už s námi nejsou, a pak také na ty smutné události.

Dědeček se konce války nedožil a své penze se také nedočkal. Přišel o ni počátkem války, když byla firma, u které přes čtyřicet let pracoval, zarizovaná. Hartusíval: „Vždyť jsou to moje peníze! To mně jednou zaplatí i s úroky!“ Tehdy jsem myslel, že někdo ošklivý nedal dědečkovi peníze, které mu patřily. Proto se zlobil, žíla mu nabíhala na spánku a navoskované špičky kníru mu výhružně stály. Otec mu pokládal ruku na rameno a říkal: „Taťko, nezlob se! Škodí ti to na srdce! Vždyť máš z čeho žít!“ Ale takové řeči dědečka ještě víc rozčilily. Jak to všechno bylo, jsem se dozvěděl až po válce, když se už přede mnou „mohlo mluvit“ a když jsem chápal, o co šlo.

Jak jsem už někde napsal, u firmy Kernstein & Mandel, import a export vína ve velkém, začal dědeček pracovat jako bednář někdy začátkem devadesátých let devatenáctého století, hned jak se s babičkou přistěhovali do Brna z Vídně. Když starý Kernstein poznal, že dědeček se kromě bednařiny vyzná ve víně, mluví svojí rodnou chorvatštinou a i maďarsky a je na něho spolehnutí, měl „Franz“ o kariéru u firmy postaráno. Ještě před první světovou válkou posílali dědečka nakupovat celé vagóny sudů vína do Uher a na Balkán. Za první světové války byl už sklepmistrem a v kanceláři mu říkali „Herr Franz“. A když musel mladý Mandel narukovat na frontu a starý Kernstein začal marodit, vedl dědeček firmu prakticky sám. A dobře. Uměl vybrat dobrá a přitom laciná vína, „spravit“ vína, která začala ztrácet jiskru, a namíchat z každého „octa“ výborný vermut.

Pánové Kernstein a Mandel, a dědeček zřejmě také, ve státní instituce moc nevěřili. Zato věřili v nesmrtelnost firmy. Dědečkovi žádné penzijní pojištění neplatili, ale slíbili, že až půjde do výslužby, bude mu firma měsíčně vyplácet čtyři sta korun. Dědeček souhlasil, a tak podepsal smlouvu. Někdy ve třicátých letech se stal „soukromníkem“ a až do války mu každý měsíc ty čtyři stovky opravdu chodily. Bohužel právní řád první republiky vzal za své s příchodem nacistů, firma byla coby židovský majetek majitelům sebrána a brzy zrušena. Rodiny pana Kernsteina a Mandela přišly nejprve o majetek, pak o svobodu a nakonec o životy. A můj dědeček o svých čtyři sta korun měsíčně.

Tomu tragickému konci ještě něco předcházelo, co souviselo s několika Štědrými dny naší rodiny a co jsem podle vyprávění babičky a rodičů zcela pochopil až jako jinoch dlouho po válce.

Několik měsíců před zánikem firmy Kernstein & Mandel se na dvorku za naší vilkou v Černých Polích dělo něco neobvyklého. Na dvorek přijeli koně! Byl to povoz tažený dvěma valachy s plavými hřívami a dlouhou srstí nad kopyty. Přijel s nimi pan Lazar, kočí od Kernsteinu. Znal jsem pana Lazara dobře a vždy jsem jeho koně obdivoval, když se u našeho domu s potahem zastavil u chodníku. Obvykle dědečkovi přikutálel bečičku vína nebo složil něco dřeva na topení. Dlouho meškával u dědečka a babičky v kuchyni, vykládal a usrkoval slivovici, kterou mu dědeček doléval. To bylo ještě na samém začátku války, kdy pro mne největší zajímavostí byli ti podupávající koně, kterým pan Lazar, než odešel besedovat s dědečkem, pověsil na hlavy pytlíky s ovsem.

Tenkrát však přijel pan Lazar s koňmi až na dvorek za dům. Fůra byla přikrytá plachtou a všichni naší spěchali pomoct vykládat. Z balkónu u kuchyně jsem pozoroval, jak dole s námahou a v jakémsi nervózním chvatu vykládají z vozu rovnou do okna přízemního bytu dědečka a babičky rozměrný příborník z leštěného dřeva, pak prádelník, stočený dlouhý koberec, velké množství balíků a krabic. Dědeček kvůli nemocnému srdci nemohl nic nosit, ale celé to neobvyklé hemžení ze dvora dirigoval. Občas nervózně pohlédl nahoru k oknům podkroví, kde nad námi bydleli Božkovi, kteří se zrovna přejmenovali na Baumannovy a jejich Fritz a Eva chodili v uniformách Hitlerjugend.

Až po válce jsem se dozvěděl, že Kernsteinovi a Mandelovi si u dědečka tehdy schovávali nějaký majetek, když jim už každým dnem hrozil transport z Brna. Přechovávat židovský majetek se trestalo koncentrákem a to často znamenalo smrt pro celou rodinu.

Po dědečkově úmrtí v roce 1942 bývaly naše Vánoce chudší a chudší. Já jsem to ani nepozoroval. Pro mne se vždy nějaká ta hračka, knížka nebo něco po bratrovi našlo. Dospělí si však mezi sebou dávali jen to, co by se muselo stejně koupit. Babička prý „nakládala“ balíky zabalené do novinového papíru. Na každém balíku byl jejím neumělým písmem nasliněnou inkoustovou tužkou napsán nějaký vzkaz „od Jéžiška“. Třeba: „Mařence do výbavy“. To bylo sestře. „Máně. Aby měla na čem prostírat“. To byl ubrus s ubrousky mamince. „Fráňovi! Aby nemusel spát v zalátovaných povlacích!“ Fráňa by tatínek. Já jsem balík nedostával a že ty dárky dává babička, jsem pochopil až ty poslední válečné Vánoce. Já jsem míval od ní pod stromečkem dvacet korun v obálce. Později, když jsem už chodil do školy - padesát. To bylo ovšem v protektorátní měně.

Maminka však těmi dárky od babičky nadšená nebyla. Někdy jen natrhla obal a podívala se, co v balíku je. Bývaly to povlaky, polštáře s pracně vyšívanými krajkami po stranách, ručníky či ubrusy. Na každém kusu ložního prádla byl také vyšitý velký monogram K nebo M ve věnečku. Maminka ukládala balíčky na skříň a pak do nejhořejší police našeho prádelníku, který se během války rychle vyprazdňoval. Nové ložní prádlo, které maminka měla ještě ze své výbavy, na venkově vyměňovala za sádlo, mouku a jiné potraviny. V druhé polovině války byla už velká bída a venkované za bezcenné protektorátní peníze nechtěli nic prodat. A tak kvetl mezi městem a vesnici výměnný obchod.

Co se jen maminka nahrbila nad starou singrovkou, když látala sepraná prostěradla! Na balíky od babičky však nesáhla. Ještě měsíce po válce říkala babičce: „Pro to si brzy přijde někdo od Kernsteinů!“ Babička na to nic neříkala a nervózně si hrála s mohutným svazkem klíčů, na kterém měla klíčky i od skříní a zásuvek.

Bylo to už druhé Vánoce po válce, tedy v roce 1946, když se na Štědrý den před polednem objevil v naší kuchyni pan Lazar. Neviděli jsme ho ode dne, kdy dovezl ty věci. Nebyl ani na dědečkové pohřbu. Býval to zavalitý a silný muž, nyní byl vyhublý a strašně se mu třásla brada a ruce. Pohárek slivovice mu maminka musela přidržet u rtů a ještě si hodně pobryndal strnisko bílých vousů. Přišel popřát pěkně svátky, tak jako chodíval rok co rok před válkou, dokud ještě žil dědeček. Maminka se ho ptala, co s ním bylo, že se celou válku neukázal.

Pan Lazar se na chvíli odmlčel a z očí mu začaly téct slzy. Pak třaslavým hlasem vykoktal: „Celou noc mě mlátili na gestapu. Pak mě odvezli do Kernsteinových sklepů na Nové ulici. Tam mne zase bili a chtěli vědět, kde to zazdili. Pak do sklepů v Pisárkách, že tam to musí být. Nic tam nebylo, a tak mne zase tloukli, až jsem zůstal ležet bez sebe.“

Mamince taky začaly téct slzy a hladila pana Lazara po pichlavé tváří. Pan Lazar se odmlčel a dlouho nic neříkal. Těkal očima po stropě a pak vyhrkl: „Já jim nic neřekl! Já jim stále tvrdil, že ty jejich byty musel někdo vykrást, hned už když nastoupili do transportu!“

Babička celou dobu mlčela a nejistě hleděla na Lazara. Pak se zeptala: „Co je s Kernsteinovejma a Mandelovejma? Víte vo nich něco?“

„Kvůli tomu jsem taky přišel. Abyste věděli. Vždyť pan Franz pro ně tolik udělal!“ šeptal Lazar a maminka mu zase přidržela stopku slivovice u třesoucích se rtů.

„Já, já, béval ve sklepě vod šesti do šesti, za pár grécarů. Aji v neděli tam chodil. Nakonec ani to penzo nemám! A co toho strachu sme zažili!“ zlobně si posteskla babička.

„Minulou neděli k nám přišel mladej Stern, co byl u Mandela v kanceláři. Měl u mne taky schovaný nějaký věci. Ten mi řekl, že Kernsteinovi a Mandelovi umřeli ještě dřív, než je odvezli do koncentráku. Někde je nechali v dobytčácích stát v mraze několik dní. Zmrzlí nebo umřeli žízní. Stern se sešel s někým, kdo to přežil, a ten mu to všechno vykládal,“ pokračoval pan Lazar.

„Ten Stern, co prodal mýmu mužovi bezcenný akcie?“ zlostně vykřikla babička.

Pan Lazar přikývl a řekl: „Ten si v koncentráku užil svý. Měsíce se z toho po válce dostával.“

Maminka plakala a křižovala se. Do toho pláče se babička zeptala netrpělivým hlasem: „Umřeli tam všichni? Nikdo to nepřežil?“

Pan Lazar se vysmrkal do velkého kapesníku a šeptl: „Všichni! A po chvíli dodal: „I ty malý vnučky!“

Pak mávl rukou, jako by chtěl odehnat temnou můru: „Měli u mne dvě fůry všelisčeho. Je to sténě pryč. Museli sme přece z něčeho přežít. Moja Anča má vlasy jako mlíko. To než mne pustili.“

Maminka nalila panu Lazarovi zbytek slivovice. Babička přehazovala v dlaní svazek klíčů nějak klidněji.

***

Promiňte mi tu smutnou vzpomínku. Vždyť Vánoce jsou svátky radosti! To jen, že Hannah rozžehla těch devět „svíček“ na památku Hanukhanu, Svátku světla. To jen, že se mi vždy na Vánoce v hlavě odvíjí ten stejný film… Věřím, že Hannah svítí i za Kernsteinovy a Mandelovy. Aby se pro samou radost na jejich žalostný osud nezapomnělo…

(Úryvek z nepublikovaných textů „Brněnský dědeček, Březiňáci a ti druzí“)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.