Po poledni připluly naše parníky Sibirjak, Burjat a velká Fedosie. Pouhým okem bylo vidět, že jsou plné vojska. Každý parník měl po boku připevněné barze, na kterých byli koně a děla. Teď už bylo všem jasné, že se celý nás transport přeplaví přes Bajkal a vylodí se v týlu nepřítele.

„To bude pěkná mela,“ povzdechl si Bašta a zkontroloval, má-li bodák na hlavni své vintovky pevně nasazený.

„Zvlášť když se rudí o nás dozví dřív, než budeme chtít,“ podotkl jsem a přendal si pár zásobníků z těžkého chlebníku do kapes. Jeden ruční granát jsem si zavěsil na opasek.

„Nemaluj čerta na zeď!“ okřikl mne prápora, „Gajda útočí se všemi svými silami frontálně po trati a udělá všechno možné, aby rudé zabavil, než se jim vylodíme za zády.“

„Také nás není málo a kdybychom potkali Angaru nebo některou jinou bolševickou kocábku, můžou dělostřelci střílet z barzí. Je nás na parnících přes tisíc. Kromě úderného praporu s námi jede jedna rota sedmého pluku, nějací „osmáci“, barnaulský bělogvardějský pluk, jedna „sotna“ (oddíl) kozáků, naše pátá baterie se čtyřmi děly a půlka ruské baterie. Celému desantu velí podplukovník Ušakov,“ dodal praporčík Víska.

Poobědvali jsme jenom tak náhonem a hned jsme se naloďovali. Parníky pro svůj hluboký ponor musely kotvit daleko od břehu. Převáželi jsme se na rybářských loďkách k Burjatu. Jezero bylo však tak bouřlivé, že lodičky s námi po vodě jen tančily. Nejhorší bylo přistávání u parníku. Hned jsme byli nahoře a hned zase dole. Vlny bily o boky lodi takovou silou, že jsme se nikdo nemohli vyhnout studené sprše. Než se mnohý bráška s celou svoji výzbrojí dostal na palubu, byl od hlavy k patě mokrý.

Konečně jsme byli všichni z úderného praporu na palubě Burjatu. S odjezdem jsme čekali až do devíti hodin, protože jsme doufali, že se Bajkal trochu uklidní. Neuklidnil. Museli jsme tedy vyjet do vzedmutých vln. Déle jsme čekat nemohli, abychom na druhou stranu nepřipluli už za světla. To Ušakov nechtěl. Měli jsme se plavit skryti tmavou nocí a přistát za úsvitu.

Burjat vyplul první. Musím se přiznat, že mně bylo všelijak. Tma, jezero rozbouřené a parník pro takovou plavbu nezpůsobilý. Na vzedmutých vlnách loď skřípala ve všech spojích a připojená barze každou chvíli udeřila do boku lodi. Uložili jsme se s Baštou na horní palubě blízko komína, aby nám bylo tepleji. Z vody čišel chlad. U komína bylo teploučko a brzy jsme dřímali. Asi o půlnoci nás probudilo běhání námořníků po palubě. Podplukovník Ušakov, který plul s námi na Burjatu, vyhlásil poplach a přípravu k boji.

Ve tmě bylo vidět nějaká světla. Námořníci tvrdili, že to jsou nepřátelské lodi Angara, Krugobajkalec a Bajkal. Po chvíli světla zmizela za obzorem. Pohotovost byla zrušena. Rudí nás nezpozorovali asi díky tomu, že jsme pluli bez světel.

Hoši opět zalezli do podpalubí, Bašta a já za komín, abychom pokračovali ve spánku. Bašta hned dřímal, ale na mně spaní nešlo. Také mnou roztřásla zima. Bylo k ránu a hodně se ochladilo. Zapálil jsem si čibuk a chodil po palubě od komínu ke komínu, sem a tam. Na co jsem všechno myslel, na co vzpomínal? Celý život jsem nechal před sebou defilovat a prosil Boha, aby mi zachoval rodiče, abych, až se vrátím, se s nimi ve zdraví shledal. Ano, vrátím se po válce domů, ale bude to nastálo, nebo přijedu jen na návštěvu? Vždyť mne čeká v Tomsku Víťa! Válka v západní Evropě jistě brzy skončí. Američané prý posílají do Francie statisíce vojáků a za miliardy dolarů zbraní a potravin. Němci a Rakušané melou z posledního. Zde snad musí válka s bolševiky také brzy skončit, Sibiř nebo celé Rusko bude republikou a já s pomocí Viktorčina otce, inženýra Kovalevského, začnu novou existenci v Tomsku a po roce, po dvou, pojedeme s Víťou na návštěvu našich. Bože, není to jen sen? Vždyť za pár hodin mohu někde u tratě ležet s prostřelenou hlavou! Co když o nás bolševici vědí a při vyloďování nás přivítají dělostřelectvem a kulometnou palbou? Tady na lodích není se ani za co skrýt!

Co tak chodím po palubě, zastavil mne pojednou nějaký vysoký voják slovy: „Brače, lažíš spať, do berega ješčo daloko a ty dolžen byť zavtra svěžím! („Bratře, lehni si a spi, ke břehu je ještě daleko, zítra musíš být svěží!“) Byl to náš „táta“ podplukovník Ušakov, velitel našeho výsadku. Teď, když se každý hledí vyspat, on bdí nad svými vojáky a stará se o to, aby je bezpečně převezl na druhý břeh, pomyslel jsem si.

Samozřejmě jsem poslechl, ulehl u komína a hned, jako by mi ani zima nebylo, tvrdě usnul.

Probudil mne shon na palubě. Bratři se oblékali, brali si zbraně, pospíchali. Byli jsme na místě.

Parník Sibirjak přirazil už ke břehu a kozáci vyváděli koně z barze. Sotva se vylodili, nasedali. Jedna hlídka tryskem odjela do vesnice Posolskij Monastyr a jiné skupiny kozáků do blízkého okolí, aby střežili naše vyloďování.

My, „úderňáci“, bychom už také byli rádi na břehu, ale museli jsme čekat. Hoši nadávali jako špačci. Protože Burjat měl hluboký ponor, zakotvil daleko od břehu a jen díky Sibirjaku, který pro nás přijel, jsme se dostali na břeh.

Rychle jsme vystupovali a dali se na pochod do Monastyru. Třebaže bylo teprve pět ráno, celá vesnice už byla na nohou. Obyvatelé si nás prohlíželi s nedůvěrou. Nebyli si jisti, kdo jsme a co máme za lubem. Jedna rota Barnaulců zůstala ve vesnici a my ostatní jsme pokračovali ve směru k železniční stanici Posolskaja.

Prošli jsme další vesnicí. Tam měli krasnogvardějci malou posádku. K boji však nedošlo. Rudí byli naším příchodem tak překvapeni, že se vzdali i s celým místním bolševickým sovětem.

Cesta do stanice Posolskaja byla velmi obtížná. Vedla bažinami, a protože chodník byl úzký, mohli jsme jít jen v zástupu. To nás zdržovalo a Ušakov se obával, že budeme vyzrazeni dřív, než se k trati dostaneme. Proto nařídil, abychom si odpárali z čepic červenobílé stužky. Abychom se v boji, a ten jsme očekávali každou chvíli, poznali, dali jsme si za čepice snítky červených jeřabin, kterých tu rostla podél stezky spousta. Nejvíce záleželo na tom nenechat se poznat, pokud to jen půjde, a dělat ze sebe krasnogvardějce.

Zatímco celý prapor pochodoval ke stanici Posolskaja, naše družstvo dostalo za úkol obsadit o něco dál na západě železniční mosty přes řeku Rečnuju.

Mosty byly dva, na jednom stál krasnogvardějec, ozbrojený jenom revoverem. Nenapadlo ho, že jsme Čechoslováci. Když jsme k němu přišli, uctivě nás pozdravil a my také uctivě poděkovali, než ho velitel naší hlídky požádal, aby mu vydal revolver. Ten se divil! Bůh ví, co si pomyslel, ale revolver nám vydal a jeden bratr ho odvedl dozadu do štábu.

Na každý z mostů jsme postavili strážné s rozepnutými plášti, čepicemi posázenými na stranu, hodně neupravené, aby z dálky vypadali jako opravdoví krasnogvardějci. My jsme se zdržovali kolem strážního domku u tratě a čekali, co bude dál.

A komedie pokračovala. Po trati přicházel náš voják s vysokým krasnogvardějcem s vintovkou na rameni. Když došli k nám, krasnogvardějec se zarazil a vyhrkl: „Kto vy takije?“ („Co jste zač?“) a náš voják, který mu stál za zády, na nás mrkal, abychom legraci nezkazili. Velitel naší hlídky mu tedy řekl, že jsme posláni z východu, z Verchněudinska, abychom ochraňovali mosty.

Obličej krasnogvardějce zazářil: „Tak to jsem hrozně rád, že jsme přišli tak brzy. Teprve včera jsem telefonoval pro posilu a ani ve snu by mne nenapadlo, že ráno už budete tady.“

Hoši, kteří stali za jeho zády, si museli držet dlaně na ústech, aby nevyprskli smíchem.

„Já jsem velitel stanice. Zařídím vám lepší bydlení. Tady v tomhle strážním domku se nebudete tísnit. Pojďte se mnou na stanici, přidělím vám dvě místnosti v domě, kde budete mít všechno pohodlí.“

Potom se obrátil na našeho vojáka, s kterým přišel, a povídá: „Tady jsem chytil jednoho dezertéra; utíkají z fronty, banda jedna! Včera jsem také jednoho chytil, toho jsem pro výstrahu zastřelil. No, práce tady budete mít dost, kdo chce pryč, musí přes mosty. A teď hajdy do stanice!“

Bolševický velitel stanice vykročil s naším vojákem na trať. Vzal jsem pušku a šel kousek za nimi, abych byl po ruce, kdyby se náš voják nějak prozradil. Daleko jsme nedošli. Před stanici je naše hlídka zastavila a namířila na milého bolševického velitele pušku. Velitel protestoval a nadával, jaká prý je to drzost takhle jednat se svým nadřízeným, že si jde hned stěžovat telefonem na velitelství ve Verchněudinsku, co mu to poslali za podivné lidi.

Naši se s ním dlouho nebavili, jenom „davaj, davaj“, odebrali mu pušku, revolver, peníze, dokumenty a potom „vali“ na stanici Posolskaja, která už byla bez výstřelu v našich rukou.

(Úryvek z rukopisu románu „Viktoria“, podle vyprávění a deníku legionáře.)