Františkovi bylo necelých třiadvacet, když 28. června 1914 výstřely devatenáctiletého gymnazisty Gavrilo Principa připravily v Sarajevu o život následníka habsburského trůnu arcivévodu Franze Ferdinanda a jeho choť Žofii, za svobodna hraběnku Chotkovou. Zpráva o atentátu přerušila prostná mužů na brněnském sokolském sletu, na kterém František právě cvičil. Na bílém tričku měl uprostřed prsou bílou, červeně lemovanou domovenku s nápisem Sokol Brno I. Prostná zůstala nedocvičená, slet byl v polovině ukončen a v celém mocnářství byl vyhlášen státní smutek. O několik týdnů později vypukla první světová válka. Františkův ročník 1891 musel narukovat hned podle první mobilizační vyhlášky, kterou císař pán nechal vylepit společně se známým prohlášením „Mým národům“.

V polovině srpna se už k smrti unavený a žíznivý František trmácel po prašných cestách necestách Haliče k hranici ruské říše. Popruhy torny se mu zařezávaly do ramenou, puška na řemeni ho táhla do strany a dvě stě „ostrých“ v „patrontaškách“ vážilo snad cent. Po několikadenních úmorných pochodech jejich „marškumpačky“, které samy o sobě stačily zničit její bojeschopnost, došli hoši z brněnského 8. pluku na frontu a zažili svůj křest ohněm. Nejdříve se mladým mužům, ještě nezvyklým na hrůzy války, nad hlavami trhaly šrapnelové granáty, pak jim kolem uší hvízdaly ruské kulky, a nakonec výbuchy projektilů těžkého dělostřelectva vyhazovaly do povětří tuny zeminy, vytvářely hluboké krátery a bořily stěny zákopů, ve kterých se polozasypaní krčili. Přes tu spoušť se přehnaly mohutné vlny útočící ruské pěchoty, pověstný „ruský parní válec“, kterým vrchní velitel carských vojsk velkokníže Nikolaj strašil rakouské velení už v první dny války

František psal z Haliče domů při každé příležitosti, když ještě fungovala polní pošta, ale po velké bitvě u Tomašova, kde rakousko-uherská vojska nevydržela mohutný ruský útok a musela ustoupit a kde na obou stranách padly tisíce vojáků, nepřišel už rodičům Františka žádný dopis, žádný lístek. Dědeček obcházel rakouské vojenské úřady, navštěvoval dokonce i raněné v brněnských nemocnicích, kde hledal vojáky, kteří sloužili u stejného „bataliónu“ jako František, ale ani c. k. úřady, ani ranění od Tomašova o kaprálovi, tedy desátníku, a ještě k tomu jednoročním dobrovolníku Brebrovi nic nevěděli.

Někdy v říjnu 1914 se dědeček od rodičů Františkova kamaráda a spolužáka z brněnské průmyslovky Lagy, který však sloužil u jiné „kumpanie“, dověděl, že se jejich syn ve svém posledním dopise o Františkovi zmínil. V den před bitvou u Tomašova se čirou náhodou „staří“ kamarádi potkali za frontou při vydávání „menáže“. Laga druhý den padl. Dopis našli v jeho kapse saniťáci a Lagovým rodičům jej odeslali. Babička už Františka oplakávala a dědeček ji marně uklidňoval, že žádná zpráva je dobrá zpráva a že je tedy ještě naděje.

„Fráňa je silnej a zdravej. Je jako sem býval já, kaprálem infanterie a ještě k tomu jednoročním dobrovolníkem, tedy studovanej člověk. Žádnej hlupák, aby lezl Rusům na mušku!“ ujišťoval sebe i babičku silným hlasem.

„To já sem musel jako Chorvat sloužit v Pešti tři roky. Fráňovi ta maturita pomohla k jednoroční službě a to si ji ještě odkroutil v Brně, v kasárnách kousek od naší Mundyho ulice. Byl víc doma než na vojně, ale já sem ho naučil, co dělat v poli před nepřítelem. Jak vykukovat zpoza pařezu nebo keře: nikdy ne přes vrch, vždycky ze strany, aby hlava nebyla hned na ráně. Taky ode mne dobře věděl, že při povelu „Na šturm!“ musí zůstat ještě chvílu ležet a počítat do pěti, i kdyby se měl lajtnant zbláznit. Pak teprve vyskočit, běžet, praštit sebou, odkutálet se do strany a potom teprv zas vyskočit. Ti blázni, co vyskočí první a ženou se rovnou dopředu, to vždycky schytají,“ připomínal dědeček lekce, které dával Fráňovi, jak mu po chorvatsku říkal. František se tehdy mohl uchechtat, když mu dědeček v kuchyni s pomocí hrnce na prádlo předváděl, jak se v terénu krýt. Dědeček to však bral smrtelně vážně a modrá žíla mu naběhla na spánku.

V Březí, v babiččině i Františkově rodné vesničce, se po svatováclavských hodech, tentokrát smutných, protože víc než tucet Březiňáků - a mezi nimi i několik hospodářů, otců rodin - už bylo na frontě, začalo povídat, že slečna Liduška Šimonová že školy, vlastně tehdy už mladá paní Marková, nedávno provdaná a bohužel už ovdovělá dcera pana nadučitele, je médiem a dovede mluvit s duchy zemřelých. Zpráva se rozšířila i do sousedních vesnic rychlostí bezdrátového telegrafu. Březiňáci se na Lidušku začali dívat jako na světici. Každý, kdo šel kolem školní zahrady a viděl ji v dlouhých bílých šatech sedět či pololežet v proutěném křesle zasněnou nebo spící, pozdravil jen tiše smeknutím, ostýchal se ji vyrušit. I ty nejupovídanější Březiňačky se u plotu jen na chvilku zastavily, požehnaly na dálku mladou paní i sebe křížkem a rychle pokračovaly v chůzi.

Když dědečkovi babička se svojí přítelkyní selkou Vykydalovou vykládaly o Liduščiných schopnostech, ten jen odfrkl, že to jsou hlouposti, babské řeči, kterým on nevěří.

„Jacípak duchové? Jestli vůbec nějací sou? Viděli ste někdy nějakýho? A jestli sou, tak sou rádi, že mají to peklo na zemi vodbytý! Od nikoho soudnýho jsem neslyšel, že se dá s někým, kdo už umřel, mluvit, a co sem toho už prožil!“ bručel a namítal, když ho babička neodbytně vyzývala, aby k panu nadučiteli zašel a poptal se, jeslí by se nemohli prostřednictvím paní Lidušky dovědět něco o Františkovi. Pan nadučitel Šimon byl dědečkův dobrý známý a stejně jako on náruživý sadař-šlechtitel a hlavně ctitel dědečkových vín.

Dědeček dlouho vzdoroval, ale nakonec se dal umluvit. „Tak já se na tu čertovskou věc půjdu podívat,“ odfrkl znechuceně a zašel za panem nadučitelem.

Seance se konala u Šimonů v parádním pokoji pozdě večer. Nadučitelovi bydleli ve škole v deputátním bytě v prvním poschodí a měli k užívání i poměrně rozlehlou školní zahradu, ve které stál uprostřed štěpnice malebný altánek. Paní Lída byla ten večer oblečená v dlouhých bílých šatech, které prý měla na sobě, když v altánku usnula a když se jí zdálo, že za ní přišel její zemřelý manžel a dal jí „magický“ stoleček.

Liduščin mladý manžel, poručík c. k. artilerie, padl snad hned v prvních týdnech války, když granáty ruského dělostřelectva začaly ostřelovat rakouské pozice. Liduška z té hrozné zprávy onemocněla. Vždyť byli svoji teprve několik měsíců! Byla řadu dní v horečkách, blouznila a málem zemřela. Ještě po týdnech propadala hlubokým depresím, měla záchvaty, při nichž mluvila „z cesty“, a několikrát se pokusila vzít si život. Šimonovi byli zoufalí. Mladou vdovu musel stále někdo hlídat, rozmlouvat s ní a podávat jí utišující léky. Navštívili kdejakého významného lékaře, ale nakonec se jí nejvíc věnoval brněnský psychiatr, jehož nejúčinnějším lékem bylo opium a další drogy, které ji alespoň uváděly do hlubokého uklidňujícího spánku.

Jednou usnula s knížkou v altánku. Když se po „živém“ snu probudila, stál před ní uprostřed zahradního stolku malý dřevěný stoleček, ne o mnoho větší než dětský bubínek, který měl místo jedné nožky tužku. Když se stolečkem pohnulo, tužka dělala stopu po ubruse, po případě po papíře, když se na velký arch stoleček položil. Pan nadučitel tvrdil, že se Lidušce zdálo, že za ní přišel její manžel, stoleček ji dal a vyzval ji, aby si jeho prostřednictvím vyprávěli třeba každou noc, že si nemá zoufat, že tělo je mrtvé, ale jeho duch s ní bude často.

Liduška si s duchem manžela „vyprávěla“ prostřednictvím stolečku v přítomnosti pana nadučitele a jeho paní každý večer. To ji kupodivu uklidňovalo. Byla stále ještě smutná, zadumaná, občas si poplakala, ale už netrpěla tak těžkými depresemi a sebevražednými záchvaty. Pravda, drogy brala dál, většinu dne prospala, ale těšila se na večer, že si s manželem vymění pár vět, několik slov lásky a znovu si přečte příslib, že se brzy sejdou.

Dědeček přišel i se zvědavou babičkou, která samozřejmě musela být u všeho. V předsíni postavili na lavičku dvě láhve tokajského, pozdravili se se Šimonovými a vešli do přítmí pokoje, který byl osvětlen jen svíčkami upevněnými ve dvojramenném svícnu, postaveném na příborníku. Liduška seděla v křesle za stolem, na kterém byl prostřený arch bílého balicího papíru a na něm uprostřed stál „magický“ stoleček.

Pan nadučitel vyzval přítomné, aby každý na stoleček položil dlaň levé ruky, ale jen zlehka na něm ruku udržoval, aby se stoleček mohl pohybovat. Pak je poučil, že nesmí mluvit, dokud je nevyzve, aby se soustředili na vyslovená přání a odpovídali na otázky, které on bude klást, po případě předčítat z papíru na stole. Řekl, že Lída se nejdříve pokusí navázat kontakt s Jaromírem, zemřelým manželem. Mladá paní měla zavřené oči a hluboce dýchala. Po delší době začala trochu chroptět, jakoby z hlubokého spánku, a ruku si položila na hrdlo. Pan nadučitel se tichým, hlubokým hlasem zeptal, zda je Jaromír už přítomen. Chvíli se nic nedělo. Pak se stoleček několikrát nepatrně pohnul a náhle se začal pod rukama zúčastněných rychle posunovat, tak tak, že na něm udrželi ruce. Plameny svíček na příborníku se zachvěly, jakoby světnicí zavál průvan. Pan nadučitel se sehnul nad papír a z načmáraného písma vyluštil větu: „Jsem s tebou, Lído, čeho si žádáš?“ Mladá žena zaúpěla a stále zhluboka oddychovala. Dědeček svraštil čelo, žíla mu na spánku naběhla a nedůvěřivě pozoroval „magický“ stoleček. Babičce se třásla brada strachem a cítila jak jí stéká studený pot podél páteře.

Pan nadučitel pravil: „Dnes jsme zde, Jaromíre, s našimi přáteli. Budeš ochoten odpovědět na jejich dotazy?“

Stoleček se pohnul a začal divoce, až zuřivě, jezdit po papíře: „Jsem zde kvůli Lídě, udělám jen to, co ona bude chtít,“ stálo na papíře načmáráno velkým písmem.

Pan nadučitel nadzvedl stoleček a vyměnil počmáraný arch papíru za čistý. Pak se zhluboka nadechl a řekl: „Liduška tě prosí, abys odpověděl na několik otázek našich milých přátel pana Franze a paní Lojzičky Brebrových.“

Stoleček se dlouho nehnul. Pak se začal pohybovat po papíře, na kterém se dala přečíst kostrbatá písmena: „Ať mluví, ale jen tři...“ a pak jen nějaké čmáranice.

Pan nadučitel kývnul na dědečka : „Můžete se ptát, ale jen tři otázky!“

Babička už nemohla vydržet napětí a hlasitě vykřikla: „Co je s naším Františkem, je živej?“

Stoleček zase dal na sebe čekat a pak začal téměř vzorně psát: „Je živ a zdráv!“ Babičce se rozzářily oči a slzy jí stékaly po tvářích. Už se chtěla zeptat, kde František je a kdy přijede domů, ale dědeček ji rázným gestem zarazil. Zvedl volnou ruku a strčil babičce před obličej dva vztyčené prsty na znamení, že mají už jen dvě otázky.

Pak se dědeček zeptal na svého bratra Juru, který hned v prvních dnech války padl někde v Srbsku: „Mohl bych mluvit se svým bratrem Georgem, Jurou, jak jsme mu doma říkali?“

Stoleček za chvíli začal poskakovat, do svíček jakoby znovu zavál průvan, a po úvodní čmáranici se objevila věta: „Jsem zde Franzi, tvůj bratr. Co žádáš?“

Dědeček v rozrušení vyhrkl: „Juro, dlouho jsme se neviděli. Musím se tě zeptat na mnoho věcí, také na dědictví našeho statku v Štubici. Můžeme se někde setkat?“

Dlouho se nic nedělo. Pak začal stoleček jezdit stále dokola až počmáral celý papír. Pan nadučitel jej musel vyměnit za nový a podotkl, že Jaromír se zřejmě zlobí. Pak stolek kostrbatě napsal: „U třetího mostu, zítra o půlnoci. Přijď sám.“

Pak začala mladá paní tiše naříkat a nervózně trhat hlavou. Pan nadučitel šeptnul, že musí zavolat Jaromíra, aby Lidušku uklidnil. Vyměnil opět papír a stoleček začal psát: „Jsem s tebou, Liduško. Věř, že se setkáme a budeme mít šťastný nadpozemsky život navěky. Buď silná. Vyčkej. Milují tě.“

Liduška zřejmě vnímala každé slovo, které pan nadučitel z hrbolatých písmen četl, ale oči měla stále zavřené. Pak stolek trhaně přijel k nepočmáranému místu na papíře a rychle napsal: „Ty musíš být šťastná! Čekej, až pro tebe přijdu. Má lásko. Nashledanou zase zítra.“ Stíny osob sedících kolem stolu, vrhané na stěnu plápolajícími plameny svíček, se začaly divoce chvět. Zdálo se, že světnice je plná pohybujících se přízraků. Pan nadučitel dočetl. Mladá paní otevřela oči, oběma rukama si sevřela hrdlo a aniž se podívala na návštěvníky a rodiče, špitla dobrou noc a odběhla z pokoje. Paní Šimonová odspěchala za ní.

Dědeček děkoval panu nadučiteli a ten zase dědečkovi za láhve vína. Pak dědeček poznamenal, že zítra tedy k tomu třetímu mostu půjde.

„To nemyslíte vážně, pane Brebr, to by byla vyložená sebevražda!“ vzrušeně zvolal pan nadučitel.. Dědeček však prohlásil, že se ničeho nebojí, že musí s Jurou mluvit o poslední vůli svého otce, ve které údajně dědečka a jeho bratry z prvního manželství vydědil.

„Tam nesmíte jít, pane Brebr. To je přece známé, že takové schůzky s duchy zemřelých končí vždy tragicky. Jistě by vás tam ranila mrtvice,“ přesvědčoval dědečka pan nadučitel. Nakonec to byla babička a její maminka, které doma dědečka uprosily.

„Co bychom si tady samy ženský počaly uprostřed války!“ hořekovaly. Dědeček tedy druhý den ke třetímu mostu za vesnicí nešel. Třetí most vedl přes bývalé řečiště řeky Svratky. Byla pod ním hluboká tůň zarostlá žabincem a kolem ní husté křoví s několika vzrostlými osikami. Říkalo se, že se tam kdysi o manévrech utopil voják. Březinské tetky věřily, že v „rochli“, jak se tůni říkalo, si vojáka přidržel u dna hastrman.

Po seanci u Šimonů babička nepochybovala ani okamžik, že František je živý a zdravý. Začala vyzvídat, kam, na jakou adresu mu napsat. V novinách byla zmínka, že zajati rakouští vojáci z ruské fronty jsou odváženi na dalekou Sibiř. O tom, jak je Sibiř rozlehlá, neměla babička ponětí. Napsala dopis, přidal do něj dvacet zlatých a novou fotografii sebe a dědečka. Na obálku napsala: „C. und K. Kaprál Franz Breber, 8. Regiment aus Brunn, Rusko, Sibiř.“

A František dopis do zajateckého tábora v Tomsku na Sibiři za tři měsíce opravdu dostal. Nedivil se, že peníze z dopisu zmizely, to se dělo snad u většiny zásilek zajatcům, vždyť rakouské peníze se v Rusku tehdy ještě dobře vyměňovaly za rubly. Divil se ovšem té adrese a té strašné náhodě, že ho dopis i s fotografií našel. Na zadní straně obálky našel tužkou napsáno vysvětlení.

Dopis byl jako nedoručitelný předán komisi Červeného kříže v Moskvě. V komisi pracoval rakouský zajatec, který byl také z Brna a Františka znal. Čirou náhodou věděl od svých kamarádů z Tomska, s kterými si dopisoval, že František je tam také. Františkovi pomohlo, že byl v Brně mezi svými vrstevníky dobře známý jako výborný nářaďovec v Sokole a fotbalista za Moravskou Slávii, třebaže „kopal“ většinou je za „rezervu“, a i jako veselá kopa že studentského kabaretu „Gumaři“.

Mezitím i babička s dědečkem dostali první Fráňovy lístky a dopisy ze Sibiře. Přišlo jich hned několik zároveň. Ruští strážní asi odesílali poštu ze zajateckého tábora až tehdy, když byla k tomu určená bedna plná...

František se z války vrátil až za šest roků. Přijel v uniformě poručíka československých legií, po cestě kolem celého světa. Ale to je už jiný, velmi dlouhý příběh...

- - -

Často jsem jako malý kluk o tomto babiččině vyprávění přemýšlel. Pan katecheta mně ve čtvrté obecné na moje naléhavé a zmatené vyprávění vysvětlení neposkytl. Ten prostě prohlásil, že vyvolávání duchů církev svatá nepřipouští, že jde vždy o podvod. A kdo jiný než pan katecheta to musel vědět! Později můj postpubertální ateismus také žádné nadpřirozené síly neuznával. Jak to však tehdy u nadučitelů dělali, že i takového skeptika, jakým byl můj dědeček obalamutili?

V sedmnácti se mi nabídlo vysvětlení. Skupina kamarádů z naší „Pivinterny“ se začala bavit o spiritismu a pořádala jakési senzační seance. Jednou jsem se k tomu v mansardě u Zdeňka Smutka nachomýtl i já. Na obvodu desky kulatého konferenčního stolku byla na balicím papíře do kruhu velkými písmeny napsána abeceda. Uprostřed stolku byla obrácená sklenice od hořčice. Na ní každý z účastníků seance položil ukazováček. Médiem byl Lev W. Osetzky, velký recesista a nadaný divadelník, který nás upozorňoval, že prsty musí být položeny na sklenici jen lehce, jinak že se sklenice nebude moct pohybovat. Ó, tolik podrobností s babiččiným vyprávěním!

Prostředníkem se záhrobím měl být čínský herec, který se zabil pádem z divadelní rampy kdysi v šestnáctém století. Účastníci seance kladli otázky a sklenice se opravdu začala pohybovat od písmene k písmenu. Kamarád Osetzkého, který se seance přímo nezúčastnil, zapisoval slova a věty, které pohyb sklenice po abecedě tvořil. Odpovědi byly často vtipné. Ano, typické pro Osetzkého! Nevěřil jsem ničemu, ale vysvětlení, jak se sklenice mohla pohybovat jsem toho večera neměl. Teprve doma jsem si uvědomil, že Lvův konec ukazováčku, dotýkající se sklenice, byl celý bílý a i supění Osetzkeho nezpůsobilo nadpřirozeno, ani nějaké to kilo, které měl Lev navíc, ale prostě fyzická námaha, kterou musel vynakládat, aby přes odpor našich prstů sklenici vodil od písmene k písmenu. Lvův herecký a režisérský talent, který později prý uplatňoval na brněnských malých scénách, k výslednému účinku jen dopomohl.

Podobně tomu mohla být u Šimonů, kde se pan nadučitel dostal do role, z které už nemohl couvnout. Zřejmě mu někdo poradil, že duševní rovnováhu Lidušky může zachránit jen tento nevinný podvod, že Liduška potřebuje věřit, že se se svým manželem brzy sejde, a že se s ním musí alespoň na čas takto „stýkat“. Pan nadučitel pravděpodobně „magický“ stoleček dal vyrobit, a když Lída omámená opiem usnula na zahradě, stoleček jí podstrčil a sen o „návštěvě“ Jaromíra jí namluvil, když byla ještě v polospánku. Stoleček pak po papíru postrkoval tlakem své ruky a psal věty podle své vůle. Podle babičky se seance bez přítomnosti pana nadučitele nekonaly.

S Františkem, mým otcem, to uhodl pan nadučitel dobře. Paní Liduška však náhle zemřela ještě před Vánocemi v tom tragickém čtrnáctém roce. Jaromír ji dlouho čekat nenechal. Má svůj bílý pomníček až vzadu u zdi tišnovského hřbitova hned vedle pomníku pana nadučitele Šimona, čestného občana Březí, své matky a svých bratří... Na pomníčku je nápis: „Miláčku, spi sladce věčný sen. Tys v radosti - my pro tě v žalu jen.“

Ale bylo tomu opravdu tak? Nabyla to podobnost jen náhodná a výsledek mého úsilí vysvětlit všechno jen rozumem?