17.11.2019 | Den boje za svobodu a demokracii


LITERATURA: Pivaři

31.3.2006

(Plicní oddělení MÚNZ na Kamenném kopci. Listopad 1962.)

Na A-1 byly dvě hodiny po večeři. Sestra už odešla na A-2 pomáhat s těžce nemocnými. Ze schodiště na půdu do chodby druhého patra protahovaly závany cigaretového kouře. Z horní části schodů, která byla za ohybem a nebylo k ní z chodby vidět, bylo slyšet občasné cinknutí láhve a tlumený hovor.

„Galerka zase zasedá,“ říkával pan Dvořák, který byl s častými okupanty půdních schodů na válečné stezce. Tvrdil, že cigaretový kouř, který pronikal až na šestnáctku, je posledním hřebíkem do jeho rakve.

Na schodech k půdě se nesvítilo. Za ohyb schodiště světlo z chodby nepronikalo a byla tam téměř úplná tma, zejména pro toho, kdo tam přišel z osvětlené chodby. Ve tmě zvolna opisovaly roztřesené dráhy světýlka tří cigaret. Světýlka v nepravidelných intervalech střídavě zazářila při nadechování kuřáků a osvětlila jejich zarostlé tváře, aby zase pohasla a na chvíli zaujala pozici kdesi nízko při schodech.

„Chlapi, dneska si dáte do šosáků! Mám tady pár flašek ešče něčeho jinýho. To néni vobyčejný starobrno, to je ´Brněnské drak´! Je to snad čtrnáctka! Vrchní z ´Naší´ mně ho schoval čelo bednu. Dostal jich jen pár před veletrhem. Teď to drží jen pro štamgasty,“ ozvalo se od temné siluety postavy, sedící zřejmě na nejvyšším schodů, až u dveří na půdu.

„Tak mně jednoho toho ´draka´ votevři a tady Frantovi taky! Tady máš pětku!“ promluvila jedna ze dvou osob sedících o dva schody níž.

Muž z horního schodu típnul cigaretu o stěnu a škrtl zapalovačem. Posvítil si na peníze, strčil desetikorunu pod kabát do kapsičky pyžama a pak si podržel zapalovač nad velkou koženkovou kabelou, kterou měl postavenou na schodě vedle sebe. Byl v ní nejméně tucet lahví a dva kartóny cigaret. Dvě láhve vytáhl a otevřel je otvírákem, který měl uvázaný provázkem k jednomu z velkých uch kabely. Z obou lahví začala šumět pěna a stékat po vnějších stěnách. Dvě hubené ruce po lahvích sáhly. Pak bylo slyšet jen srkání a několik dlouhých loků.

„Máš to teplý, Vincku. No, plzeň to není, ale pít se to dá!“ ozval se hlas, jehož majiteli Vincek říkal Zástava.

„Je to horký. Na té novoty nesu. Starobrno, desítku, ešče máš? Na tu su zvyklé,“ ozval se druhý hlas, který odpovídal na oslovení Franta.

„Néni nad plzeň! To tvrdili i ti Němčouři, co tady byli na veletrhu. A ti sjezdili kus světa. Javol, Pilsen Urquell, prózit! To teda Čížci zvládli a furt to vařej´ dobře! To se teda zase musí nechat!“ nostalgicky pronášel Zástava.

„Kdepak dneska seženeš v Brně plzeň? Nebyla ani za veletrhu. Leda v Grandu, ve Slovanu a možná ešče v Intru, kde byli cizáci. Ale donesli ti ju, jen když sis vobjednal žrádlo! Kdo na takový podniky má? Většina plzně jde na export. Stát na ní vydělává valuty a my, plebs, musíme chlastat jen starobrno,“ zalitoval Vincek a v duchu počítal, kolik by na plzni mezi chlapy na Kameňáku vydělal.

„Na export, na export! Všecko, co za něco stojí, de na export! A co my, pracující, kurva? Pré všecko pro pracující! A zatím hovno! Když byly žně, tak se u nás ve Vobřanech nedostala ani sedmička! A co sedmička? Ani sodovka! Pré se to musí vozit jezeďákům na lont, že se tam bojuje vo zrno! Kruci, copak toho nemužó navařit víc? To snad nebylo ani za protektorátu, aby sedmička nebyla!“ rozčiloval se Franta.

„Jo, kamo, já si nestěžuju! Já mam ty brněnský hospody vobejitý. Znám kdejakýho pingla, a tak se pro mně dycky nějaký to lepší bahno najde. Až na tu plzeň! Tu si vychlastají Pražáci za nás! Ale kdyby bylo dost téch kulatéch, bylo by i na tu plzeň!“ pisklavě se zasmál Vincek. „S prachama su ždycky nějak na štíru. A když sem se trochu snažil tu svoju ´životní úroveň´ zlepšit a pomoct rodině, laps mě! A za katr! A to teď není na měsíc nebo dva, kamaráde, jak to bevalo před válko. Ale hned rok uranu a pak ešče jeden! Pré stát potřebuje horníky! ´Tady nám to podepiš!´, že je to jako dobrovolně! Sakra dobrovolně! Kdo nepodepsal, dostal to jako vojenský cvičení a musel makat jen za pár šupů a držet hubu. Jinak mu napařili pětku za sabotáž,“ dal se do vykládání Vincek.

„Máš pořádně fachčit a vysrat se na levotu. Dneska je to už jiný. Práce je dost. Před válkó nebylo do čeho pichnót,“ zabručel Zástava.

„Jo, jo, praca je! Nadřeš se jak vůl a hovno vyděláš! A jakó levotu? Žádnó levotu sem nedělal! Nějaké kšeftík sem, něco kópil, něco prodal tam. Pré sem příživník! Před válkó to byla normálka! Ti komóši só teď hákliví zrovna jak ti skopčáci za protektorátu. Ti mě lízli, když sem vezl zabíjačku vod známéch do Brna. Ešče že tu válku prosrali v pravé čas! V rajchu sme už všichni v tom pětačtyřicátým chcípali hladem a kdo nemohl dál, tak ho vodpráskli. Teď mám z koncentráku a těch zasranéch dolů tuberu a revma. Pré převýchova! Hovno! Zrujnovali mě,“ stěžoval si stařeckým hlasem Vincek. Bylo mu však teprve něco přes čtyřicet.

„Jo, jo! Chcípáme tady, zatímco si drzkáči jezdijó v šestsettrojkách, žeró a chlastajó v grandhotelech na saméch konferencách! A za co? Za naše! Za dělnický!“ hudral Franta, ponořený do sebe. Vinckův životní příběh už znal nazpaměť. Vincek ho opakoval pokaždé, když otevřel svůj „krám“ u dveří na půdu a vypil první dvě piva.

„Ty mně, Zástavo, nedělé přednášku vo levotě! Ty´s sem přišel s ksichtem jak křída. Já bych to vodhadoval na rekreační středisko na Borech nebo na Mírově. Tak kápni božskó! Na politickýho nevypadáš! Ty póštěli na aminu už v šedesátým,“ ušklíbal se Vincek.

„Já sem v životě na nic cizího nesáhl. To bys mě, Vincku, teda nasral! Dycky sem fachčil jak vůl a taky nějakó prácu umím zastat. Napiju se rád! To uznávám! Levotu? To teda ne!“ rozhovořil se Zástava.

„Že´s přišel rovnó z lochu, mně´s říkal. Tak kápni božskó, zač´s seděl? Ať si nemyslíme, že´s šóstal malý holky,“ vybízel Zástavu Franta.

Zástava vypil jedním tahem zbytek piva v lahví a spustil: „To bylo tenkrát na Štědré den. Pridu dom trochu v náladě. No každá parta montérů voslavuje Vánoce, ne? A stará začala držkovat, že pré kde su, že čekají s večeró, že se děcka nemůžó dočkat. A já ju přes tu hubu plácnul. Začala ječet. Přilítla snacha, co tehda s nama bydlela, když byl syn na vojně, a začala taky ječet. Můj malé kluk votevřel vokno a začal křičet, že táta bije maminku. Tak sem mu dal pár na prdel, že nemá co křičet z vokna, když je ten svatvečer. Sósedi začali na nás řvát a mlátit do zdi, až přišel Janeček. To je vokrskář VB. Dycky kolem našech činžáků vo svátkách vopruzuje. Vono se taky dycky někde něco semele. Kopal do dveří a křičel, abych votevřel, že je tady Veřejná bezpečnost. Já na něho řval, ať vodpréskne, že si rodinný záležitosti vyřídím sám. Dyž furt bóchal a křičel, tak sem votevřel. A když sem viděl ten Janečkův ustrašené ksicht, tak sem mu jednu fláknul a von vyplivl přední zub. Pak sem zapráskl dveře a přikázal ženském, aby nosily na stůl, že budeme mít toho Ježíška. Jenže za hodinu přijela lítačka s třema policajtama a vlítli do baráku s automatama, vykopli dveře k nám do kvartýru, nasadili mně klepeta a už mě táhli. Ten Janeček byl s nima. Pořád si držel na hubě zkrvavené kapesník a ti policajti na schodech na něho řvali, aby mně to voplatil než vylezem před barák. Tak mě trochu drbl přes hubu. Ani sem to necetil. Von byl velké posera. Přišili mně za to čtrnáct měsíců. To že na mě přišel z podniku dobré posudek, že sem nepostradatelné montér a z dělnický rodiny. Vodseděl sem si ale dva roky. Byl sem ešče v podmínce za ten předešlé průšvih. A máš pravdu, Vincku. Vodmakal sem si to na Mírově. A dé mně ešče flašku a už se, kurva, na nic nepté! Mne to dycky nasere, když si zpomenu, jak nám ti fízli pokazili Vánoce!“ zvýšeným hlasem zachraptěl Zástava.

„No tak vidíš, kamaráde! My dva známe svět z vobóch stran.“ (...)

… z chodby se ozval hlas Dvořáka: „Hned toho nechte! Nevíte, že se nesmí kóřit? Hulíte tam jak z komína! Máme toho smradu plnó světnicu! Dyz si chcete na tuberu chcípnót, tak si kuřtě a chcípnitě! Ale ne tady, ve špitále! Já z toho vašeho smradu chcípnót nechcu! Vy si žijete jen pro ten svůj chlast! Já musím žít pro moju ženu!“

„Neřvi tam, vole! Přivoláš bábu a bude průser!“ zvolal Vincek.

„Že ti tam pudu přes tu tlamu máznót!“ výhružně zachroptěl Zástava a začal se zvedat.

„Já to zétra nahlásím primářovi! Ten vás všechny vyhodí! To je sabotáž léčebnýho procesu. To je vohrožení života spoluvobčanů!“ vykřikl ještě Dvořák a zmizel na šestnáctce dřív, než se Zástava dostal ze schodů. Primářovi nikdy neřekl nic.

(Úryvek z rukopisu románu „Tango se smrti“.)



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

ticha@dohoda hezke cteni :-)) dekuji :-)) 18:43 31.3.2006





 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.