Kdybych řekl větu „německy psaná literatura do tohoto prostoru taky patří“ zjara 1945 někde na ulici, asi by mi nejméně dali přes hubu. Je přesto skvělé, že bylo z němčiny aktuálně přeloženo tzv. Kompendium německé literatury v českých zemích.

Napsali ho autoři jak němečtí, tak naši; dokonce včetně českých spisovatelů Jana Faktora a Jaroslava Rudiše, ale jinak literární badatelé. Andreas Kilcher přispěl kapitolou Specifika židovských kulturních dějin, Štěpán Zbytovský esejem K recepci Goetha v českých zemích, Alice Stašková statí Praha jako topos…

Vedle samostatných studií o romantismu, biedermeieru, naturalismu, expresionismu, historickém románu atd. zaujme oddíl věnovaný německy psané fantastice. Česko v jejím směru prohledávají Hans Richard Brittnacher a Jörg Krappmann a vedle očekávatelných spisovatelských es (Kafka, malíř Alfred Kubin, Leo Perutz nebo Gustav Meyrink) se obírají třeba knížkami Franze Spundy (1890-1963). Ten je celkem zapomenut, ačkoli se kdysi pokusil nově definovat literaturu v eseji Magický básník (1923). Mínil, že po „vyčerpání“ expresionismu zbylo někde „poetické vakuum“ a odmítal ho zaplňovat dalším „patosem zoufalství“. O čem psal v praxi? Třeba o ztělesnění Antikrista. To se u něj střetává - prostřednictvím černé magie - s magií bílou, které hoví šikovný mnich. Více viz první Spundův románu Devachan (1921).

Roku 1923 následovala kniha Žlutý a bílý papež (česky 1929) a před sto lety, roku 1924 Egyptská kniha mrtvých (česky 1926). Roku 1928 vydal ještě iniciační alchymický román Bafomet.

Ve speciálním oddílu Magická Praha zmiňují autoři kompendia taky britský román Francise Mariona Crawforda Pražská čarodějka (1890, česky 1912) nebo povídku Guillama Apollinaira Pražský chodec (1903, česky 1993), ale to jenom kvůli kontextu s anglickou a francouzsky psanou literaturou. Analyzováni jsou spíš Paul Leppin (1878-1945) a jeho Severinova cesta do temnot (1914, česky 1992).

Letmo zmíněn i realista Max Brod - pro příběh První hodina po smrti (1916) - a byl to Hanns Heinz Ewers (1871-1943), kdo zvolil Prahu za dějiště příběhu o dvojníkovi, na jehož základě pak vznikl mimořádně úspěšný film Pražský student (1913). Příběh vrcholí na židovském hřbitově.

Zapomenutí jsou solitérní autoři Gustav Leutelt (1860-1947) nebo Leopold Wolfgang Rochowanski (1888-1961). První napsal román Druhá tvář (1911) o předpovídání budoucnosti, druhý pocházel ze Zlatých Hor v Rakouském Slezsku a je autorem sbírky povídek Fantastická jarmareční bouda (1946), která zahrnuje text JakKdyžAno (česky 2014). Je to podivný příběh o třech Vídních. Ty existují v jednom pomyslném „těle“, a to Vídeň zvaná Ano (racionální hlava, toužící po technickém pokroku), Vídeň zvaná Když (hruď, jejíž obyvatelé myslí na „víno, ženy, zpěv“) a Vídeň Jak, těžko definovatelná. Přecházet mezi zmíněným triem měst je takřka nemožné.

Zapomenutí němečtí autoři českých zemí jsou i plzeňský Oskar Baum (1883-1941) se svým Proměněným světem (1919) a 101 roku se doživší Anton Schott (1844-1945) s Potopeným městem (1904). Rudolf Haas (1877-1943) ze Stříbra je autor jedné z mnoha antiutopií Diktatura (1923) a Karl Gustav Bittner (1896-1963) z Moravského Berouna vydal (1948 a po návratu ze švédského exilu) prózy Anubisovo oko a Pán jedů. Méně zapomenut je Hans Watzlik (1879-1948) se zdařilou šumavskou sbírkou Lidé šerosvitu (1928).

Leo Perutz (1882-1957), abych se vrátil k těm známějším, napsal pozoruhodný krimi-román Od devíti do devíti (1918, česky 1924), který zaujal i Alfreda Hitchcocka; ale stvořil i další knihy, koncipované obvykle tak, že se dají číst i jako střízlivě racionální, i jako příběhy s fantaskním řešením zápletky. V historickém románu Švédský jezdec (1936, česky 1938, 1995) vyplyne průběh děje z fantaskního předpokladu, což je sice pro historický román koncepce zničující, ale autor ji svázal s principem nespolehlivých nebo ve vlastní identitě otřesených vypravěčů. Půvab jeho tvorby tkví vlastně ve strohé, zdrženlivé dikci. Ta kontrastuje s fantaskní výstředností znázorňovaných událostí. Vzniká až britský odstup - a podobně psal v Anglii John Buchan, zakladatel špionážního románu.

Autoři knihy srovnávají Perutzova díla s literárně úpadkovější knížkou Rudolfa Slawitscheka (1880-1945) Pražský dobrodruh (1939, česky 1943) a zajímá je i Karl Hans Strobl (1877-1946), který napsal sto románů a povídkových sbírek, ale i básně a dramata. Že přitom čerpal z folkloru, dokládají práce Kostnatá ruka (1911), Kouzelný brouk (1923) a Baziliščí vejce (1926). Strach uměl zvolna stupňovat, jak si lze ověřit ve sbírce Lemurie (1917), a povídka Muniční mužíček je „hřbitovně upíří“. Byl taky vydavatel, i edice klasických fantastických povídek Půlnoční příběhy, a v románu Eleagabal Kuperus (1910) vytvořil Thomase Bezuga, což byl typ demagoga - a předzvěst Adolfa Hitlera (podobná doktoru Mabuse z díla Norberta Jacquesa). - Až odpudivý je Stroblův horor Hlava (1901, česky 1922) a autor za to asi úplně nemůže, anebo ano, ale očividně trpěl obsesí ohledně oddělování různých částí lidského těla.

Specifickým, zvláštním spisovatelem byl v Litoměřicích narozený Alfred Kubin (1877-1959), který jako výtvarník ilustroval Meyrinka, Hoffmanna či Poea. Miloval Šumavu a román Země snivců (1909, česky 1947, 2009) je alegorie zanikající habsburské monarchie. Strašlivý pesimismus, který tu zaráží, Kubin čerpal plnými hrstmi ze Schopenhauera. Po právu si vybíral z filozofa jen to, co se mu hodilo.

Dodnes známý Gustav Meyrink (1868-1932) strávil v Praze deset let a proslavil se expresionistickým Golemem (1913-14, česky 1916), kongeniálně ilustrovaným Hugo Steinerem. Kniha má halucinační, ne-li delirický sloh, který poměrně rozhodil režiséra Pavla Juráčka, když ji kdysi chtěl adaptovat pro film. Autor hromadí - až trapně - pomlčky a vykřičníky, ale Golem funguje. Titulní bytost není jen panák. Je kolektivní duší Židů, materializující se ale jen jedinkrát za generaci. Pro rytce kamejí Athanasia Pernatha, zamilovaného do krásné, moudré Židovky, je kontakt s Golemem iniciací. Vybabrá se tím kontaktem z krize. Zvláštní a strašidelná nálada - a atmosféra všudypřítomné hrůzy - ani moc nekoresponduje s vlastním dějem knihy. Ten totiž děsivý není. Titulní stvůra je však nesporný duševní dvojník hrdiny, přičemž kniha vděčí za půvaby i atmosférickým popisům židovské čtvrti, až později asanované.

Je zde sice antisemitské klišé, ztělesněné vetešníkem Aaronem Wassertrumem, ale kontrastuje s osvíceným židovským mudrcem. Kabalistické nauky podrobil Meyrink zkoušce přesvědčivosti v románu Zelená tvář (1916, česky 1925, naposled 2009), aby se v dalších románech přiklonil k okultní tradici. Bílý dominikán (1921, česky 1927, 1999) čerpá z mýtu a nauky resenkruciánů, Anděl západního okna (1927, česky 1937, naposled 2005) z astrologie.

A toto naše kompendium? Naštěstí neskýtá pouze výhled na horory a fantastiku a ve svém celku dokazuje, že byla německy psaná literatura vsazena v českém prostoru daleko intenzivněji, než si dnes umíme představit.

Peter Becher, Steffen Höhne, Jörg Krappmann, Manfred Weinberg (editoři, spoluautoři): Kompendium německé literatury českých zemí. Přeložil kolektiv třinácti českých autorů pro Nakladatelství Academia ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu Filozofickou fakultou UK. 652 stran.
Kompendium německé literatury českých zemí - Jan Budňák (ed.), Štěpán Zbytovský (ed.), Peter Becher (ed.), Steffen Höhne (ed.), Manfred Weinberg (ed.) | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví