Byla vyhlášena pohotovost. Naši prý svádějí těžké boje u Bajkalu a někde byli přesilou nepřátel donucení i ustoupit. Chystali jsme se vyjet jim na pomoc. Náš příjemný dvoutýdenní pobyt v Irkutsku tedy skončil.

Vydávali nám nové polní stejnokroje a boty, každý jsme dostali dvě stě nábojů, šest ručních granátů, bochník chleba, suchary, něco cukru a čaje. Všeho tak na čtyři dny. Z toho jsme usoudili, že půjde o nějaký větší podnik. Hoši měli radost, že se zase půjde „do toho“ a že se „vytáhnou“. Každý chtěl co nejvíce přispět k dobytí volné cesty na východ, a tak uspíšit nás odjezd do Francie. Naším úkolem bylo rozbít bolševické oddíly, které nám uzavíraly cestu u samotného Bajkalu. Na jih od jezera dosahovaly strmé srázy hor až do vody a průchod byl možný jen tunely, kterými vedla magistrála, anebo loďmi po jezeře. Byl jsem zvědavý, jak na to půjdeme.

V těpluškách bylo veselo. Sotva náš vlak opustil stanici, dali se hoši do zpěvu. Jak to bylo všechno zvláštní, jeli jsme do boje, někteří z nás se nevrátí, a přece celý transport hýřil radosti. Snad to tak musí být; když jsme před čtyřmi lety jeli z Brna na rakousko-ruskou frontu, také jsme zpívali, a kde je dnes mnohým z těch veselých kamarádů konec?

Vlak uháněl podél Angary, která se od karmínových červánků na západě zbarvila do ruda - jakoby to byla řeka krve. Napadly mne podivné myšlenky, nebyl to strach, ale veselí druhů jsem nesdílel.

Stmívalo se. Kamarád Bašta ohřál na kamínkách párky, spařil čaj - povečeřeli jsme. Pak jsme oba leželi na horních pryčnách těplušky a nechávali se ukolébat pravidelnými nárazy vagónových kol o spoje kolejí. Za naším ešelonem supěly lokomotivy dalších transportů. Tvořili jsme dohromady armádní skupinu podplukovníka Borise Ušakova, náčelníka štábu střední části československého vojska v Rusku, kterému velel plukovník Gajda.

***

Probudil mne hromový výbuch. Seskočil jsem z palandy a vyhlédl z těplušky. Stáli jsme na stanici Bajkal, rovnou u jezera. Rozednívalo se. Rány se opakovaly, přicházely od vody. Někteří hoši vyskákali s puškami z vagónů a zalehli na břehu za kameny.

Praporčík Víska, velitel naší saperské čety, nás však uklidnil: „Z toho rámusu si, hoši, nic nedělejte a běžte zase spát. Na jezeře křižuje několik bolševických lodí, které si na naše posádky na pobřeží občas vystřelí z děl, ale žádné větší škody zatím nenadělaly.“

„Nemohou se vylodit v našem týlu?“ zeptal se někdo praporčíka.

„K nějaké akci nemají dost kuráže. Máme pobřeží obsazeno hlídkami. Neodváží se ani připlout na dostřel našich děl. Jejich největší parník Angara střílel na stanici Bajkal už několikrát, ale kromě požáru nějakých skladišť se nic nestalo. A proto chutě na kutě,“ žertoval praporčík.

Šel jsem si tedy zase lehnout a za pár minut tvrdě spal. Probudil jsem se, když už sluníčko stálo na obloze pěkně vysoko. Baštu jsem našel na břehu jezera, vařil na ohníčku v kotlíku čaj, a skupina hochu se myla v jezeře. Shodil jsem košili a hned jsem byl u nich. Panečku, voda byla křišťálové čistá, ale studená jako led. Nám to bylo však příjemné. Inu, mládí!

Seděli jsme na břehu a snídali. Bylo bezvětří, ale přesto menší vlnky narážely na pobřeží a s pleskotem se tříštily o kameny.

„Tak to je tedy jezero Bajkal! Nejhlubší a snad objemem vody největší sladkovodní jezero na světě!“ vybavoval si znalosti ze školy Bašta.

„Rusové mu říkají ´svjaščonyj´ (posvátný) Bajkal a připisují mu zázračné vlastnosti. Zpívají o něm ´sínoje móre, svjaščonyj Bajkal…,’“ přidal jsem svoji trošku do mlýna.

Opravdu to bylo jezero rozlohou připomínající moře. Na protější břeh nebylo vidět, jenom jakoby z mlhy se vysoko nad obzorem rýsovaly siluety mohutných hor.

Z pozorování jezera mne vytrhl shon kolem vlaku. Hoši balili pláště, vynášeli z vagónů bedýnky se střelivem a sapérské náčiní. Rozkaz zněl: „Připravit se na stěhování na parníky!“

„Kluci, to je legrace, ještě z nás, suchozemských krys, udělají námořníky!“ halasil se smíchem nějaký vtipálek.

Spěchali jsme si s Baštou pro své věci do těplušky. Všichni jsme byli vzrušení nedočkavostí a zvědaví, jak naše parníky vypadají.

Ale jaké to byly parníky?! Žádný nebyl delší, než nějakých dvacet metrů. Všichni jsme se na ně nevešli, proto měly po stranách připevněné ještě nákladní tažné lodě - barze. Parníky byly tři a jmenovaly se Burjat, Sibirjak a Fedosia. Naše četa se nastěhovala na Burjat, který byl nejmenší.

Sotva jsme vypluli, měli jsme smůlu; obstarožní stroje Burjatu vypověděly službu. Jen tak tak, že nás proud nevtáhl do prudkého proudu řeky Angary. Naštěstí byl poblíž Sibirjak a vzal nás do vleku. S obtížemi jsme se pomalu dostali do vesničky a přístavu Listveničnoje. Tam některé naše oddíly vystoupily. Naše četa přestoupila na Sibirjak a pluli jsme dál.

Když jsme vyplouvali, slunce pražilo a hladina jezera byla hladká jako zrcadlo. Asi po hodinové jízdě zadul vánek a hladina se zčeřila. Dosud byla plavba příjemná, ale když jsme se dostali dál od břehu, slunce se schovalo, voda zčernala a vysoké vlny pohazovaly lodí jako se skořápkou. Chvílemi některá vlna udeřila do lodi tak silně, že voda vyšplíchla až na horní palubu a notně nás pokropila. Kdo se něčeho nedržel, válel se po palubě. Místo abychom se od Listveničného vzdalovali, zase jsme ho spatřili docela blízko. Silný vítr nás hnal zpátky. Náš parník, který byl stavěn jen pro pobřežní dopravu, měl na plavbu proti takovému vichru slabé stroje. Nakonec kapitán rozhodl, že se vrátíme tam, odkud jsme vypluli. Však bylo na čase! Některým hochům se obracel žaludek, dostali mořskou nemoc.

Do přístavu jsme se šťastně vrátili, ale až k večeru. Hned jsme se museli přestěhovat na Fedosii. Ta byla z našich tří parníků největší a způsobilá pro plavbu v rozbouřených vodách. Měla větší ponor, silnější stroje a sloužívala k převozu přes jezero. (…)

***

Druhého dne k večeru jsem už seděl na lavičce u pěkného domku v burjatské vesničce Goloustnoje na břehu jezera a zapisoval si do deníku dojmy z uplynulého dne. Byl krásný teplý večer. Od vody vanul větřík, který po parném dnu příjemně osvěžoval. A ten pohled! Kam jen oko pohlédlo - samá voda. Sluníčko ještě docela nezapadlo, vrhalo paprsky na hladinu a tvořilo na ní široký oslňující pruh od břehu až doprostřed jezera. Na horizontu se hladina stýkala se zářivými červánky a hřebeny nepokojných vln byly prosvětleny do zlatova. Racci, kteří ještě neskončili svůj denní lov, se míhali nad jezerem jako žhavé jiskry.

Přijeli jsme sem ráno. Ale v Goloustnoje se vylodila jenom naše sapérská četa a druhá rota úderného praporu. Ostatní odpluli dál. O záměrech našich velitelů jsme nevěděli, jen tušili, že se jedná o obchvat bolševických sil, které bránily tunely.

Po odjezdu parníku jsme se ubytovali v burjatských domcích na pobřeží a šli si prohlédnou vesnici. Bylo vidět, že i zde se už s bolševiky válčilo. Některé domky vypálila dělostřelecká palba z krasnogvardějské lodi Angara. Burjati nás okukovali, ale chovali se k nám přátelsky. Zřejmě byli rádi, že je ochráníme před nájezdem bolševiků, s kterými měli špatné zkušenosti.

Burjati byli menší, většinou zavaliti, nad silně vysedlými lícními kostmi měli hodně šikmo posazené oči, vousy řídké nebo žádné. Ženy nebylo snadné od mužů rozeznat. Všichni chodili stejně oblečení, v kalhotách a jakýchsi kožešinových hazukách. Ani muži, ani ženy nebyli podle našeho vkusu krasavci; to nebylo nic pro naše hochy - žádné randění.

Jak jsme během příštích dnů poznali, domorodci uctívali celou řadu bůžků. V chatách jich měli spoustu, nejčastěji byli umístěni nad ohništěm. Bůžci vyřezaní že dřeva, z kosti, z kůže, někteří vymodelovaní z hlíny a vypálení v peci. Měli pánbíčka, který pomáhal při lovu zvěře, při rybaření, pro obchod, pro domácnost, pro den a noc, pro pěkné počasí, proti různým nemocem a na všechno, na co si jen může člověk vzpomenout. Hned ráno zažili hoši s jedním takovým pánbíčkem plno legrace.

Dopoledne si vyjeli dva Burjati na rybolov. Než vsedli do loďky, vyndal jeden z nich zpod hazuky dřevěného bůžka, opřel ho o balvan na břehu jezera a oba před ním padli na kolena. Naší hoši je pozorovali, jak se klaní a bijí čely o zem, ale nerušili je v pobožnosti. Burjati se pomodlili, bůžka položili do loďky a vypluli na jezero. Bráškové pak ještě dlouho debatovali o zbožnosti domorodců.

Asi za dvě hodiny se Burjati vrátili. Už z dálky bylo slyšet jejich rozčilený hovor. Hoši, kteří se potulovali kolem vody, byli zvědaví, kolik toho Burjati nalovili, a proto se shlukli u loďky, sotva ji rybáři vytáhli na břeh.

Burjati nechytili nic. Jaké však bylo překvapení našich hochů, když Burjati vyhodili z loďky do písku svého pánbíčka, odmotali provazy, kterými byli opásaní a jali se jimi svého bůžka bít. Brášci z toho měli ovšem velkou švandu a hned že Burjatům pomůžou. Burjati byli pro, a tak vojáci odepnuli opasky a mazali do pánbíčka, že byl víc v povětří než na zemí. Neobešlo se to ovšem bez halasu a za chvíli byla u vody celá posádka.

Pánbíček byl bohem rybolovu, a protože rybářům nepožehnal, dostal výprask.

Odpoledne vypluli Burjati znovu na lov a, div divoucí, když se vrátili, měli loďku plnou ryb. Když naši hoši přiběhli a hned se ochotně nabízeli, že pánbíčka zase vyplatí, starší Burjat prohlásil, že prý „ně náda“ (není zapotřebí), že se bůh rybolovu polepšil. Potom zapálili na břehu oheň, bůžka postavili k balvanů, padli před ním na kolena a poklonám nebylo konce.

Starý Burjat pak vybral z loďky velkou rybu, položil ji před bůžka na rozžhavený popel a v klanění se pokračovalo. Když byla ryba upečená, Burjati ji slupli i s vnitřnostmi. Pánbíček nedostal nic.

Naše idyla u Balkalu mezi Burjaty však za dva dny skončila…

(Úryvek z rukopisu dosud nepublikované knihy „Viktoria“ podle vyprávění a deníku legionáře.)