20.6.2024 | Svátek má Květa


LITERATURA: Na Sibiři

1.9.2006

Tomsk, Sibiř, 1915 - 1916

Ze zajateckého tábora v Tomsku jsem utekl začátkem zimy 1915/16. Uprchl jsem před tyfem, nedostatkem jídla, nečistotou, živořením ve vlhkých zemljankách mezi stovkami stejně postižených rakouských zajatců, ale hlavně před záplavou vší, blech a štěnic. Štěstí mně přálo. Čirou náhodou jsem se seznámil s veselým mladíkem Ivanem Cufarovem, tehdy sedmnáctiletým studentem. Ten mne přivedl k nim domů.

Ivanův otec pan Cufarov, vdovec se třemi dětmi a na první pohled velké dobrotisko, mi nabídl dočasné ubytování a skromnou stravu za výpomoc na konstrukčních výpočtech s trochou rýsování. Pan Cufarov byl jako já stavař a doma si přivydělával ke svému malému platu železničního úředníka. Výpočty železničních konstrukci a jednoduché technické výkresy byly pro mne hračka. Rychle jsem se při tom doučoval ruštinu. Sem tam jsem přišel k nějakému rublu malováním portrétů přátel pana Cufarova podle malých černobílých fotografií.

Pan Cufarov měl známého podnikatele, který mi slíbil, že mne na jaře zaměstná na stavbě nové železniční dráhy. Také řekl, že si mě na tu práci vyreklamuje u vojenského náčelníka. To by byla výhra, jsem tehdy v duchu zajásal, můj pobyt mimo zajatecký tábor by byl legální a nemusel bych se na ulici bát každého žandarma.

U Cufarovů jsem byl šťastný. Tedy až na tu „uchu“. „Ucha“ je rybí polévka s kousky rybího masa i s kostmi, která se v postní době před ruskými, tedy pravoslavnými Vánocemi u Cufarovů podávala v poledne i večer po několik dní. Rybí polévku mám strašně nerad, zejména takovou, ve které plavou celé rybí hlavy a jejich oči na mne upřeně koukají.

Pan Cufarov byl velmi zbožný člověk a na sibiřské poměry poměrně chudý, nezámožný. Na Sibiř byl poslán carskou justicí z evropského Ruska i se svými dvěma kamarády za trest, za nimrodskou vášeň. Trochu v tom bylo nedorozumění. Majitel loveckého revíru, pro kterého ti tři přátelé také pracovali, svým úředníkům po dlouhá léta lov povoloval. Revír však změnil majitele a nový pán to zakázal. Úředníci ten zákaz nebrali vážně. Byli přece úředníci! To v carském Rusku už něco znamenalo. No a vyhnanství na Sibiř byla jedna z cest, jakou vláda tu pustinu, ale plnou přírodního bohatství, zalidňovala. Cufarovovi a jejich přátelé měli ještě štěstí, že mohli žít v Tomsku, kulturním středisku Sibiře, v němž bylo několik středních a vysokých škol, mnoho státních úřadů, rozvíjející se průmysl a hlavně obchod.

Moje trápení s „uchou“ však skončilo, když začaly ruské Vánoce, „Rozdzestvo Christovo“, tedy ruský Štědrý den. Pan Cufarov mne probudil velmi brzy, snad byly teprve čtyři hodiny, a přiznám se, že se mi z postele vůbec nechtělo. Ale můj hostitel na to nic nedal, že prý musíme všichni do cerkve, tedy pravoslavného kostela, a pak prý honem domů, že k nám budou chodit „slavičky“.

Venku byl kapitální mráz. Marně jsem se vymlouval, že jsem katolík, a „slavičky“ v duchu posílal ke všem rohatým. Pan Cufarov však řekl „Vsjo ravno: pravoslavnyj, katolík!“, že jsme všichni křesťané a že narození Kristovo se musí náležitě oslavit.

Tak jsme šli do cerkve. Pravoslavným obřadům nerozumím ještě dnes, ale měl jsem dojem, že jsme stejně přišli na bohoslužby pozdě. Chrám byl přeplněný věřícími, ale do jedné lavice jsme se ještě vmáčkli. Vysoký pop s hustým plnovousem a dlouhými vlasy až na ramena, prý „archirej“, což jsem si přeložil jako pravoslavný monsignor či dokonce biskup, zpíval kdesi vpředu hlubokým vysmoleným basem. Několik dalších vlasatých a bradatých popů mu pomáhalo, a tak celý chrám zrovna hřměl jejich nekonečným „Gospodi pomiluj, Gospodi pomiluj!“

Zpěv a velebné ovzduší chrámu s davy modlících se a přizvukujících pravoslavných věřících na mě působily zvláštním uklidňujícím dojmem. Myslím, je jsem chvílemi usínal. Když jsem se probral, byl už konec a šlo se domů.

A nyní to začalo. Nejprve mi pan Cufarov nabídl několik kalíšků vodky, potom jsme se pustili do pirožků, které jsme hojně zapíjeli čajem. Po čaji jsme se pustili do mísy rosolu, který hospodyně Vasilica dva dny před Vánocemi vařila že dvou celých kravských noh. Rosol, ne nepodobný naší tlačence, byl výborný. Ale to byl jen úvod. Pak Vasilica přikryla stůl čistým bílým prostěradlem a vyložila na něj všechno, co měla přichystané: hory pirožků, obrovskou štiku vařenou s nějakou zeleninou, jemně nakrájenou klobásu, kaviár, máslo, zavařené ovoce, sýry, několik druhů ořechů. Stůl se pod tím jenom prohýbal. Vyhladovělý po půstu o rybí polévce jsem si dal ode všeho a pan Cufarov mne nemusel pobízet.

Pak začali chodit ti „slavičky“. Konečně jsem pochopil, kdo jsou, oni to byli koledníci. Většinou to byly děti, ale byli mezi nimi i dospělí, snad sourozenci, někdy i rodiče, zřejmě z řad těch nejchudších. Cesta se netrhla, stále přicházeli noví a noví. Postavili se před ikony v rohu světnice a spustili nějakou koledu. Pan Cufarov nepropustil žádné bez obdarováni.

Potom se začali trousit Cufarovovi přátelé a známí s blahopřáním. Ti většinou o jídlo moc nestáli, ale vodky-samogonky si zdatně přihýbali. Byla válka a s ní přišla v Rusku prohibice, ale za velké peníze se alkohol sehnal. Podomácku pálená žitná, často zapáchající k nepiti, se dala koupit od vesnických mužiků, tak se tehdy ruským sedlákům říkalo. Pan Cufarov však nepil ani kapku. Jen druhým naléval. Jakmile nálada dosáhla takového stupně, že se všichni začali líbat, prozpěvovat a hlučet, pan Cufarov „zavřel výčep“ a společnost se odebrala „blagoželat“ zase někam jinam.

K večeru odešel i pan Cufarov někam „v gosti“, tedy na návštěvu, a já zůstal doma sám s hospodyní a malými dětmi. Ty dala Vasilica brzy spát. Netrvalo dlouho a přišla z kuchyně za mnou do pokoje. Stále se kolem mne točila, nosila pamlsky a chtěla si povídat. Bylo to ještě mladé venkovské děvče, zpropadeně hezké. Byla štíhlá, pružná, s mohutnými světlými copy spletenými do umných spirál. Měl jsem se co přemáhat, abych náš dosud přátelský vztah nepřehnal do nějakého flirtování. Vnitřní hlas mne napomínal: „Dej si pozor!“ To bych panu Cufarovovi pěkně poděkoval za jeho pohostinnost! Pobláznit mu ještě hospodyni! Ale takových děvčat jsem doma mnoho nepotkal, v mé rodné vesnici už vůbec ne. Po roce a půl mého vojančení jsem sám s dívkou v místnosti snad ani nebyl. To je jedna z těch krutostí války, o kterých se málo píše. Teprve teď jsem poznal, o co jsou mladí muži ve válce ochuzení, jak hrubnou, jak se z citlivých hochů stávají cynici...

***

Ruský Nový rok připadl na náš 14. leden. Rusové až do bolševické revoluce používali juliánský kalendář, který je o třináct dnů pozadu za naším, gregoriánským. Začal se tedy psát rok 1916 a od počátku války už uplynulo téměř půldruhého roku. Kdepak jsou ty předpovědi rakouských důstojníků, že do Vánoc, nebo dokonce „do kadlátek“ budeme z války doma. To bylo míněno do podzimu, či nanejvýš Vánoc 1914. Pěkně náš starý císař František s německým frajerem Vilémem podcenili Rusko, Francii, Anglii a jejich spojence. „Ale nač se takovými úvahami trápit,“ říkal jsem si, „teď jsem zajatcem na Sibiři, dokonce uprchlým z lágru, a musím se starat o přežití a zařazení se do ruské společnosti.“ O České družině, zárodku československého vojska v Rusku, bojující v řadách carské armády s cílem obnovit český samostatný stát, jsem v té době neměl ani potuchy.

(Úryvek z rukopisu románu „Viktoria“ podle vyprávění a válečného deníku legionáře.)