Za dva dny byl odjezd. Bolševici stále ustupovali na východ. Projeli jsme stanicí Polovina, ležící na poloviční cestě z Petrohradu do Vladivostoku, proto to jméno. Kolem tratě se válely rozbité a spálené vagóny, sem tam dohoříval strážní domek nebo nějaká chatrč. Mrtví a ranění už byli odnesení. Nechávali jsme za sebou na sousední kolejí mnoho ešelonů našeho vojska, úderný prapor byl posílán stále víc kupředu.

V noci jsem s Baštou museli hlídat na lokomotivě. Byla tma jako v pytli. Každý jsme sledovali jednu stranu tratě. Nespouštěli jsme z kolejnic před sebou oči. Mohla na nich totiž být překážka nebo trať rozebrána. Po několika kilometrech jízdy jsme zaslechli palbu z pušek a štěkot kulometů. Tu a tam se také ozvala rána z děla. Blížili jsme se k nepříteli.

Pojednou jako by se rozednilo, jasná zář osvětlila les i trať daleko před námi. Hořela nějaká vesnice. Po obou stranách tratě se rojily houfy vojáků a koní. Dosáhli jsme první linie.

Náš ešelon se zastavil, byli jsme připraveni vyskákat a „jít na to“, jak brášci říkali, ale rozkaz k nástupu nepřicházel. Po nějaké hodině se náš vlak opět pohnul. Pomalu se šinul mezi hlubokými lesy, zatímco po obou stranách tratě nás předjížděly kozácké rozvědky.

Vtom se před námi v dálce několikrát zablesklo a za okamžik otřásla celým okolím silná detonace. Vlak okamžitě zastavil. Po chvíli přicválal ke štábnímu vozu nějaký jezdec a hlásil, že rudí vyhodili mosty přes řeku Bělou.

Měli jsme po radosti; nebudeme moci dále na východ. Kluci kleli a posílali bolševiky ke všem čertům. A už docházely podrobnější zprávy. Výbuch prý roztrhal také jednoho vojína sedmého pluku. Když naši přijeli k mostu ještě před výbuchem, všiml si hořících zápalných šňůr k naložím dynamitu. Rozhodl se, že se pokusí šňůry z naloží vytrhnout dřív, než k ním dohoří. Rozběhl se po traverzách mostu. Nedoběhl. Nálože vybuchly, když už byl u nich. Zbytky jeho těla jsou teď pohřbeny ve vlnách řeky Běle. Ten vojín se jmenoval Dušek. Čest jeho památce!

Dál se zatím vlakem jet nedalo. Byl svolán nástup, rozdávaly se granáty a náboje. Další pronásledování nepřítele prý bude pokračovat pěšky, protože pěchota přes rozbitý most přejít může. Byl jsem nedočkavý a chtěl jsem už zasáhnout do bojů. Jaké však bylo moje zklamání, když jsem byl s Baštou opět určen ke strážní službě u ešelonu.

„Naši budou jistě za několik dní slavnostně vstupovat do Irkutska a my u toho nebudeme,“ hudrali jsme. Nepochybovali jsme, že ho snadno dobudou. Nedalo se nic dělat, rozkaz byl rozkaz. Konec konců, zůstala tam s námi celá strážní četa.

Strážní služba kolem ešelonu byla nudná. Krátili jsme si dlouhou chvíli vyprávěním různých příhod a mazáci nám v živých barvách líčili slavné boje úderného praporu. Jeden bráška, který s námi také uvízl ve stanici Bělá, vyprávěl zajímavý příběh z boje o městečko Kljukvenou.

„Bylo to takhle před měsícem, myslím 16. června. Tehdy jsme útočili na stanici obsazenou bolševiky. Část praporu útočila frontálně, po obou stranách tratě, a část šla na Kljukvenou obchvatem. Po trati jel v první linii nás ´broněvik´ - tedy pancéřák - obrněný vlak a za ním vlak s našimi těpluškami.“

„Boji velel podplukovník Ušakov, který byl na ´broněviku´. Bolševici byli ve výhodě; předně jich bylo daleko víc než nás a za druhé měli lepší postavení. Kljukvená byla položena výš než my a kolem dokola byly samé bažiny. No, bylo to nalevačku! Bolševici měli na tom pahrbku děla a řezali po našem ´broněviku´, který nesměl vystrčit z lesa ani nos. Stříleli jen tak po paměti, ale přesto trefili několik našich těplušek. Naši dělostřelci na pancéřáku však také bolševikům zle zatápěli, přesto, že na ně také neviděli. To muselo rudé zle žrát. Vydumali tedy na nás takovou habaďůru; pustili proti nám plnou parou lokomotivu. To si můžete představit, jaký to způsobilo mezi námi poprask! Takový ´dekapot´ - velká, těžká lokomotiva - by nám rozmašíroval ´broněvik´ na mancary.“

„Ušakov však neztratil hlavu. S jedním naším hochem situaci zachránili. Před naším pancéřákem byla připnutá platforma - rovný vagón, na kterém jsme vozili dřevo pro lokomotivu, pražce, kolejnice, pytle s pískem na opravy ´broněviku´ a tratě. Když ta bolševická lokomoliva proti nám letěla, vyrazil Usakov s pancéřákem vpřed, bráška rychle odepjal rozjetou platformu a šup zpátky na ´broněvik´. Usakov v mžiku zabrzdil, zařadil zpětnou rychlost a zatímco couval uvolněná platforma pelášila bolševické lokomotivě naproti.“

“V té chvíli se na žádné straně nestřílelo, všichni čekali, jak to dopadne. A dopadlo to pro nás dobře! Lokomotiva se s platformou srazila, vůz se rozbil a lokomotiva vykolejila nějakých sto metrů před naším pancéřákem. Všechno bylo v mraku páry a naši toho využili. Vyrazili po trati k útoku a pomoci granátů bolševické zákopy dobyli.”

„No, nebylo to beze ztrát. Padli tam dva naši důstojníci a asi třináct vojínů, raněných bylo kolem dvaceti. Krasnogvardějci však měli podstatně větší ztráty, snad na dvě stovky a asi čtyři sta se jich vzdalo. Ostatní rudí naskákali do vlaku a ujeli ke Krasnojarsku.“

„To koukáte, vy zelenáči,“ zakončil vyprávění zkušený bráška, „Ušakov, pane, ten má za ušima. No však ho poznáte!“

(Úryvek z rukopisu románu „Viktoria“, který čeká na nakladatele. Tento příběh byl napsán podle záznamu ve válečném deníku legionáře, příslušníka úderného praporu.)