Za dva dny si přišli pro Medunu četníci a v želízkách ho odvedli na stanici do Tišnova.

V Březí bylo z toho pozdvižení: Co mohl Meduna udělat? Vždyť sedí celé dny doma a šíje u okna, kde ho každý, kdo jde kolem, vidí. (...) Medunová nechala všeho a běžela do Tišnova na stanici, protože když četníci jejího muže odváděli, neřekli, proč s nimi musí jít. Večer se vrátila celá uplakaná. Zavřeli ho prý pro politiku. Za urážku císaře pána a urážku prý při sepisování protokolu na četnické stanici ještě několikrát zopakoval. Přitom prý drze tvrdil, že o císaři nikdy zle nemluvil.

Medunová běžela za starostou a prosila ho, aby muži pomohl. Ať prý četníkům řekne, že ho v Březí každý zná jako slušného člověka a ví, že se politikou nezabývá, ani noviny nečte a za císaře pána se na jeho narozeniny a výročí korunovace modlí s celou rodinou.

Starostovi se do toho moc nechtělo, ale úřad je úřad; druhý den se do Tišnova vypravil. Vrátil se nešťastný. Meduna bude obviněn podle několika paragrafů pro urážku císaře a krále, pro podvracení jeho apoštolského trůnu, pro veřejnou výzvu k anarchii atd. atd. Někdo ho udal, že před několika občany prohlásil, že „Císař pán je na hovno!“ Další tišnovský občan to prý dosvědčil. Starosta si utíral pot z čela a zdrceně Medunové a Březiňákům zvěstoval, že za to bude nejméně deset let pevnosti, ne-li doživotní těžký žalář. Kdyby bylo Rakousko-Uhersko ve válce, znamenalo by to jistou oprátku nebo smrt prachem a olovem. Medunová se z toho zhroutila a o děcka, kozy a drůbež se museli přijít starat příbuzní.

Meduna byl ve vazbě už pět dní, když dědeček přijel do Březí a dozvěděl se tu smutnou zprávu.

„Co je to za hlópost?“ rozčiloval se. „Copak tady z toho chlastu už všichni dostali delirium? A četníci v Tišnově se zbláznili? Dyť sem měl mít dneska vod Meduny hotový šate! Ale já se na to podívám!“ horlil dědeček a šel ke starostovi.

„Ten nic neví, neumí ani německe!“ rozhořčeně přišel od starosty, který mu jen zopakoval, co se dozvěděl od četníků a rozhlásil už po celé vesnici. Znalost němčiny byla pro dědečka neklamná známka vzdělání a inteligence.

Pak se dědeček vypravil na kopec za stavitelem Vykouřilem, který se přiženil do jednoho z gruntů, a společně pak zašli za nadučitelem Šimonem do školy. Ty dva považoval dědeček za přátele a chytré lidí. Vždyť uměli německý! (…)

Myslím, že to byl moudrý nadučitel Šimon, který se pak celé věci ujal. Za týden dědečkovi hlásil, že udání je mylné. Všechny ženské, které tehdy u toho byly, dosvědčí, že Meduna řekl, že „na císaře pána vyhrajete leda hovno“, a nikoli, jak zní udání, že „císař pán je na hovno“.

Museli se však obrátit o pomoc k advokátovi, který si vyžádal zálohu padesáti zlatých. Advokát zadal případ svému nejmladšímu, ale snaživému koncipientovi Voňavkoví. Ten sepsal obhajovací spis, na kterém si čerstvý jurisprudent chtěl získat advokátské ostruhy a ukázat, čemu se na univerzitě naučil. Jazykovou stránku případu konzultoval s brněnským středoškolským profesorem češtiny Holým, jinak dekadentním básníkem, jehož verše se sociálními náměty, jako „Byla panna, není panna“ byly v té době mezi brněnskými studenty velmi populární.

Obsah spisu, který měl osmadvacet stran a obsahoval pasáže z lingvistiky, formální logiky a sociologie, byl pro laika těžko srozumitelný, ale pan nadučitel Šimon později zájemcům sdělil, že myšlenková nit podivuhodně se proplétajících citátů byla asi taková:

„Prostý venkovský lid, převážně jen základního vzdělání z vesnických dvojtřídek, jehož mysl je po celé generace zatemňována nadměrným požíváním levného alkoholu, aplikuje ve svém argotu slovo „hovno“, když hodlá vyjádřit pojem „nic“, zejména když tuto „nulovost“ akcentuje, neboli klade na ni důraz. Jedná se zřejmě o germanismus, protože v němčině se k podobnému vyjádření naprosté nicoty používá vulgárního výrazu „der Drek“, jako na příklad v úsloví „er hať der Drek in den Händen“. Slovo „drek“ se používá i v českých nářečích, zejména v brněnském argotu, ale vulgarita původního německého výrazu je už značně setřena, čili není tak pociťována, pro naprostou rozdílnost jazyků slovanského a germánského kmene. Brněnským argotem, kterým mluví převážně české obyvatelstvo města Brna a okolí a který obsahuje až 80% slov zkomoleného německého výraziva a německých větných vazeb, vlastně pozvolna přechází mluva prostých českých občanů c.k. monarchie v němčinu, což je z hospodářských důvodů a centrální správy monarchie tendence vítaná.

Tedy málo vzdělaní venkované z téměř ryze českého horáckého prostředí, kde němčina nezapustila ještě dostatečně kořeny, otrocky překládají slovo „drek“ jako „hovno“, ale myslí tím český pojem „nic“. Tím vzniklo nedorozumění, protože pan Meduna vlastně řekl, jak odpřisahlo šest svědků - občanek z obce Březí, „že na císaře pana se nevyhraje nic“ (...) Tato čistě lingvistická hříčka, která má základ v německém jazyce, mateřském to jazyce Jeho Výsosti našeho mocnáře, se však vůbec nevztahovala ke jménu Jeho Apoštolského veličenstva. V tomto případě označovala nulovou výhru, neboli lidově „hovno“, což jest nejčastější případ pro sázející občany. Neznalost těchto souvislostí vedla k omylu a přeslechnutí až opodál stojících horlivých a trůnu oddaných poddaných, ctihodných svědků obžaloby, a tím došlo k inkriminaci naprosto nevinného pana Meduny, počestného občana obce Březí. (…)”

Dědeček spis četl několikrát, zle se chmuřil, ale zřejmě jeho obsah nebyl schopen sledovat a pochopit podobně jako stavitel Vykouřil, který však vzděláním byl jen zednický mistr. Pan nadučitel Šimon, později čestný občan obce Březí, se nad textem usmíval a vyjádřil obavu, aby ten spis Medunovi u soudu ještě nepřitížil a aby nakonec nezavřeli i toho koncipienta Voňavku za urážku německého jazyka a tím národa.

Všechno však dobře dopadlo. Spisy u soudu studoval úředník, Němec, který moc česky neuměl, ale byl natolik inteligentní, že celý případ označil za holý nesmysl a navrhl ho soudci k odložení.

Za měsíc po zatčení byl Meduna doma. (…) Na advokáta se Březiňáci složili. Dědeček přispěl dvaceti zlatými a tím se mu ten oblek pěkně prodražil. Za ty peníze totiž mohl mít oblek od Nehery z Panské ulice.

Jenže to není ještě příběhu s dědečkovým oblekem od Meduny konec. Dědeček hned po propuštění Medunu žádal, aby oblek okamžitě dokončil, že Vánoce jsou za dveřmi a že jej na svátky už musí mít. Nezapomněl připomenout, že to byla hlavně jeho zásluha, že k akcím na jeho osvobození došlo, protože „Březiňáci byli jak vopaření a k ničemu by se sami neodhodlali.“

Meduna sliboval, že do týdne bude oblek hotový. A ještě ten den večer, hned po velké oslavě jeho návratu v obecní hospodě, celý rozjařený po Macátkově čisté a mnohých pivech, nastřihl na kalhoty a dal se do šití. Za týden byl oblek opravdu hotový, pěkně nažehlený, nitky vykartáčované a čekal na dědečkův příjezd z Brna.

Dědečkovi se v adventu, ve sněhu a plískanicích už na venkov nechtělo. Bylo před svátky a u Kernsteina & Mandela se stáčelo víno do menších sudů pro hospodské a do nespočetných lahví pro vinárny, lahůdkářství a prodejny vína. Dědeček musel na to tempo ve vinných sklepech na Nové ulici a v Pisárkách dohlížet a vždy mít potřebný počet sudů, lahví a demižonů po ruce. Dovézt oblek do Brna dostala za úkol babička.

V neděli před Štědrým dnem byl dědeček s několika účetními a vedoucími zaměstnanci firmy pozván ke Kernsteinům na oběd. Byl to každoroční rituál a obvykle se čekalo, kdo bude ze zaměstnanců pozván, protože to bylo vyznamenání a předzvěst povýšení. Dědeček byl toho roku pozván poprvé a to znamenalo přijít v černém obleku s tvrdým límcem a vázankou, zkrátka jak se chodilo „k pánům“. Proto potřeboval ten nový oblek.

V ložnici před skříní se zrcadlem se nastrojil do košile s náprsenkou a připnul si tvrdý límec. Hodnou chvíli zápasil s knoflíčky do naškrobených manžet, pak natáhl kalhoty, zapnul nové šle a dal se do šněrování bot, na které babička ještě dýchala a rychle je v roztržitosti leštila kuchyňskou utěrkou. Dědeček se prohlížel v zrcadle: Vesta, kabát - obojí padlo jako ulité. Kalhoty? Ouha! Co to? Puky začínaly správně vpředu v záševcích pod pasem, ale pak se začaly stáčet a u kolen už byly kdesi na boku a dole u bot končily vzadu, že na ně dědeček nemohl ani dohlédnout. Dědeček otáčel kalhoty kolem pasu, sám se točil jako korouhvička kolem dokola, puky narovnat ani je zahlédnout v celé délce nedokázal. Puk druhé nohavice dělal to samé, ale zase na druhou stranu.

„Co je to za čertovskó věc! Dyť ty puke só jak šróbe! Co s tím ten Meduna vyvedl? Přece takhle nemůžu jít!“ křičel na babičku.

Té to přišlo k smíchu. To dědečka ještě víc rozčílilo a modrá žíla mu vystoupila na spánku. To už babička věděla, že může být zle, a navrhla, že gatě přežehlí, že je asi Meduna ve spěchu špatně vyžehlil. Po půlhodině se jí podařilo jen nažehlit ještě jeden pár puku, od kterých se ty původní už od půlky stehen oddělovaly a z nohavice vytvořily zajímavý prostorový geometrický útvar.

Dědečkovi nezbylo, než si k novému kabátu vzít staré, už oblýskané proužkované kalhoty od ošoupaného kaiseroku, ve kterém se před deseti lety ženil. Myslel, že si toho u Kernsteinů nikdo nevšimne. Všimla si toho však při loučení paní Kernsteinová, která chtěla, aby firmu před zákazníky reprezentovali dobře oblečení zaměstnanci.

„Pane Franz, teď, když jste zástupcem sklepmistra a dostal jste přidáno, si snad budete moci koupit nový sváteční oblek,“ řekla, prohlížejíc si se zalíbením dědečkovu statnou postavu. Zřejmě ani kabát, Medunův majstrštyk, neuspokojoval její vybrány vkus.

Dědeček stiskl rty a pomyslil si, že Medunu měli přeci jen zavřít, až by zčernal. V duchu počítal, kolik na Medunovi tratil a na kolik ho přijde ještě jeden sváteční oblek, tentokrát od dobrého brněnského krejčího, který by paní Kernsteinovou uspokojil.

Při příští cestě do Březí dědeček nejdřív spěchal k Medunovi.

„Co ste to provedl s těma gatima? Dyť su v nich všem pro smích! Nohavice se točí jak šróby, každé na jinó strano!“ křičel dědeček u Medunů v kuchyni a práskal kalhotami o stůl.

Meduna se dušoval, že vše spraví, ale dobře věděl, že když na kalhoty stříhal, byl pěkně nasátý Macátkovou kořalkou a na nějakém tom coulu mu nezáleželo. Kalhoty vyspravil tak, že pracně všil do každé nohavice po celé délce trojúhelníkový cvikl, který ještě musil složit z několika segmentů, protože tolik látky neměl. Napařováním a častým žehlením sukna dosáhly cvikle lesku oficírské holínky a nápadně se odlišovaly od zbytku kalhot. Při přejímání dědečka málem ranila mrtvice.

„Dyť to má lampasy! Kam s takovéma gatima můžu jít? Dyť v tom budu jak hotelové portýr!“ křičel na Medunu a ani za sebou nezavřel dveře, když rozhořčeně odcházel.

Kalhoty potom nosil jen do práce. Vždyť byly z kvalitní látky! K nim si nikdy nezapomněl vzít vysoké kamaše a pracovní zástěru, aby z nich bylo vidět co nejméně. Vydržely mu až do penze. Dědeček byl člověk šetrný a moudrý, ale u Meduny už nikdy nešil.

(Z dosud nepublikovaného souboru povídek „Brněnský dědeček....“)