20.6.2024 | Svátek má Květa


LITERATURA: Na čáře

3.6.2006

Nemocnice MÚNZ na Kamenném kopci, leden 1963

"To bylo zase dneska žrádlo! Po vobědě jako po vejprasku!" brblal Dvořák a házel sebou na posteli. Na Kameňáku byl polední klid na lůžkách a sestra Růžičková ho dnes přísně kontrolovala.

"Stálo to za hovno! To jo, ale ty si nenaříkej, Dvořáku! Za chvíli přijde tvá stará a donese ti pečený kuřátko nebo libovou šunčičku nebo dušený telecí masíčko! Ale co já? Na mě každé sere! Já sem to hovězí dneska nemohl ani rozžvejkat, bodejť spolknót! A ta majda-rajda už mně leze krkem. Čeho se mám sakra nažrat? Sladký nesmím kvůli tomu cukru a masa dají tak za nehet!" rozčiloval se Slávek.

"Jestli donese! Jestli vůbec něco dostala koupit! Žena říkala, že na maso jsou venku hodinový fronty. Ta moja, kdyby jí něco neschovali pod pultem, nedostane pro mě nic. To jim pak musí za to po nocích šít! A jak mám ten žaloudek slabej! Nic nestráví!"

"Takhle se, hergot, jedná s marodnou dělnickou třídou! Kterej buržóst nebo imperialista to tam zase sabotuje?" rozhořčeně že sebe vyrážel Slávek.

"(...) Kam to vedou? Před válkou bylo na krámě napsaný "Řezník" a vevnitř bylo maso. Dneska je tam napsaný "Maso" a vevnitř je jen řezník!" chvíli plačtivým, chvíli zlobivým hlasem kázal Dvořák a opakoval anekdotu, kterou slyšel v poledne u stolu v jídelně, ale které se tam nesmál.

"Kamaráde, to už na tý vojně to bylo lepší! V tejdnu furt karble anebo fašírka, to jo! Ale v neděli řízek nebo vepřo-zelo-knedlo! A dávaly se nášupy! Venku se taky tenkrát staly fronty na maso, mlíko a někdy aji na cibulu. Ale jinde to měli vojcli na žrádlo levý. Jen na nás, péesákách, se nešetřilo! Šak sme taky dostávali do těla a někdy šlo vo kejhák!" vzpomínal Slávek s hrdostí v hlase.

"Jak to, že tě s tou cukrovkou odvedli, Slávku? A zrovna k pohraniční stráží?" zeptal se Ludvík, kterému bylo už jasné, že rozčilení spolupacienti se budou celé dvě hodiny bavit a ze spaní nebude nic. (...)

"Ten cukr mně našli až tam. Bejvalo mně špatně a druhej rok sem klukům už přestával stačit, a tak sem se hlásil marod. Prej cukrovka! Chvílu sem byl ve špitále, píchali mně inzulín a pak mě poslali do civilu. Ať si píchám sám! K péesákům mě vzali kvůli fotrovi. Brali hodně kluky silnech partajníků. Na nějaké ten průser z mládí nekoukali," uculoval se Slávek, hrdý, že byl něčím, čím jeho posluchači být nemohli.

"Jaké to tam bylo? Byl's na západní hranici, anebo tě šupli někam na Slovensko?"

"Kamaráde, na horký čáře! U Mikulova. A bylo to tam tvrdý. Útěkáři každou noc! Honili sme se jak ti naši psi. Pořád s vyplazenejma jazykama! Předtím byl tvrdej výcvik. Samá buzerace na překážkový dráze a střílení vostrejma. Kazdej den na čáře nebo na školení v kasárnách, kde do nás hustili politiku. Propustku z kasáren jeden dostal tak jednou za čtrnáct dní. Ale řeknu ti, kamaráde, ty vesnický kočky po nás jely jak vosy po medu! Přitahovali je ti pséci na vejložkách, nebo já nevím co! Byli tam blízko taky tankisti, ale ti vobřezali. Nás s těma psama prostě holky žraly! Vopušťák byl jen jednou za půl roku, anebo za zásluhy! To bylo na levačku!"

"Jaké zásluhy to musely být?" zeptal se schválně Ludvík, který však už dávno věděl, jak to na hranicích chodí.

"No přece když se chytl útěkář! Za chycenýho byl u nás vopusťák na tři dni. Za vodkrouhnutýho tejden."

"To's taky po někom střílel? Po člověku? To's někoho zabil?" vyhrkl zděšeně Dvořák.

"Ne, já nikoho nestřelil. Párkrát sme pálili do překážek, když tam s nima někdo lomcoval, ale byl to vobyčejně srnec nebo se tam do vostnáčů zapletl zajíc. Jednou tam někomu z dědiny utekla v noci kráva. Tak sme do ní z věže že srandy pálili ze samopalů, až byla jako řešeto. Veliteli, které tam byl natotata v gazíku, sme řekli, že sme mysleli, že to byli útěkáři. Nakonec nás ešťě pochválil!" smál se Slávek.

"Byl's někdy u toho, když někoho chytili?"

"Ale jo! Jednou byl poplach a my se tam přihnali se psem. Chytli sme holku, co šla přes dráty se svým klukem. Ten stříhal dráty, ale měl takový levý kleště a šlo mu to moc pomalu. Když nás viděl, tak zpanikařil a chytl se toho elektrickýho. Vysoký napětí ho na fleku zabilo. Ta holka dostala asi taky šupu, když ho tahala ven, ale přežila to. Vyváděla pak jak blázen. Hodili sme ju do gazika a vodvezli na velitelství. Potom prej vypovídala, že nevěděli, že sou tam elektrický dráty s vysokým napětím. Šli sténě blbě, za prekážkama byly v tom místě eště miny."

"Na rakouský straně byly miny, který mohly někoho zabít?" naivně se ptal překvapený Dvořák.

"Na jakýpak rakouský straně? Hranice byla až pěknej kousek za drátama. Někde aji pár set metrů. Místama bývaly taky falešný hraniční patníky a za nima čekali kontráši v cizích uniformách. Ti zblblí útěkáři k ním pak sami běželi. Měli za to, že só už na druhý straně a že só to rakouští financi."

"Ježíšmarjá, chudáci! Ti se hned tak z kriminálu nedostali!" vyjekl Dvořák a hned se zarazil.

"Jak vypadaly ty drátěný zátarasy?" rychle se snažil Ludvík Slávka zaměstnat otázkou, aby si Dvořákovu reakci nezapamatoval.

"No, to byl takový plot z vostnatýho drátu a na něm byly ty elektrický dráty. Někde aji takový signální. To když's za něj vzal, tak vylítla raketa. Ale před tím plotem byla zvoraná zem, dobrý čtyry metry širokej pruh. To aby bylo vidět stopy, když se někdo k tomu plotu dostal. Místama v tom byly miny. Někde byl eště druhej plot, jako ten první. Pak byly vysekaný stormy a keře až k tý vopravdový čáře," důležité vykládal Slávek.

"A to se přes to někdo mohl dostat?" ptal se Dvořák.

"Dostal. Ale málokdo. Vobyčejně ti, kteří vo tom, jak to tam vypadá a chodí, museli něco vědět. Prostříhali se izolovanejma nůžkama drátama a pak utíkali, až se za nima prášilo. Když se to někomu povedlo, tak z toho pak měli kluci a hlavně velitel hlídky průser. Někdy kluci na věžích chrněli nebo se netrefili. Ale utekl jen tak každej dvacátej. Někdy kluci viděli chlapa, jak se prostřihává, a tak ho nechali dřít a čekali, jestli ho nezabije elektrika nebo nešlápne na minu. Kluci zatím prošli brankama, vod kterejch měl velitel hlídky klíče. A chlapa chytli nebo vodbouchli až na samý rakouský hranici. Někdy už pelášil v rakouskejch vinohradech, když to do něj naprali. Pak ho vodtáhli zpátky na našu stranu. Sakra, ale vo tom se nesmí mluvit! To bych měl průšvih! Nikomu, Dvořák a Ludvo, ani slovo! Kurva, to sme museli podepsat!"

"V kterém to bylo roce, když's byl na vojně?" zaptal se Ludvík roztrpčeně.

"V šestapadesátým. Ale když začal ten bordel v Maďarsku, ta kontrarevoluce, a na čáře byla pohotovost v jednom tahu, to sem už byl ve špitále."

"Víš, že v únoru šestapadesatýho se podařilo přejít Jardovi Vahalovi, co chodil s náma taky na Merhautku?" zeptal se Ludvík. "Prostříhal se těmi zátarasy někde na jih od Mikulova."

"Vahala? Jarda? Z naší nebo vaší třídy?"

"Z naší!"

"Tak toho si nepamatuju."

"Dělal se mnou atletiku. Běhali jsme spolu. Jarda vyhrával všechny školní závody," připamatovával Slávkovi Ludvík.

"Počkej takovej kudrnatej kořen! Byl pořád s tebou a byl z naší bódy první, co měl tretry, že jo?" rozjasnila se Slavkova tvář radostí, že si vzpomněl. "Víš, co je s ním teď?"

"Ano, znám jeho rodiče. Jarda je na Nové Guinei, to je ostrov u Austrálie."

"Jo? V Austrálii? Ten se má, zatím co my tady chcípáme ve špitálu a místo masa nám dávají šlachy! Ten to teda vyhrál!"

"No vidíš! Měl kliku, že's ho nezastřelil! To ti nikdy nenapadlo, že ten, co jde přes dráty, je třeba tvůj kámoš, tatík vod dětí nebo prostě někdo, kdo tady má tý buzerace už dost?" rozzlobeně zavrčel Dvořák, který neovládl svůj stupňující se hněv. Hned však sklapnul. Vzpomněl si na Marii, které často připomínal, aby nikde nemluvila o politice. Teď dostal strach, aby to na něho Slávek někde neřekl.

"Neměl vůl utíkat, když to není povolený! Každej péesák chce vopušťák a nechce se sám dostat do průseru! Nemyslíš? Kazdej má řeči, ale jak bylo nám v tý prdeli světa, nikdo neví! Samá buzerace, jeden hlídal druhýho, pokaždý hlídky postavený z jinech kluků. To je každýmu jedno, co by bylo s náma, kdybysme nedělali všechno, jak bylo nařízený!"

"Pitomec," pomyslel si Ludvík a podíval se na Dvořáka. Ten si v duchu řekl totéž, ale nahlas už nic. V očích měl strach. Slávek se zřejmě naštval hlavně proto, že moc řekl. Otočil se k oknu, vzdychal a kňučel a na spolupacienty vystrčil svůj oteplákovaný zadek.

(Úryvek z rukopisu románu "Tanec se smrtí". Zmíněný Jaroslav Vahala se prostříhal dráty u Mikulova v únoru 1956. V Austrálii dálkové vystudoval na univerzitě fyziku. Žije v Brisbane. Skoro denně ještě běhá 10 km.)