12.6.2024 | Svátek má Antonie


LITERATURA: Na bodáky

11.12.2006

Sibiř, pobřeží Bajkalu, srpen 1918

Odráželi jsme útok za útokem. Rudé ze západu asi už tlačily čelné oddíly plukovníka Gajdy, protože krasnogvardějců stále přibývalo. Za každou cenu se chtěli probít na východ. Kolem půlnoci jsme však začali pociťovat nedostatek nábojů. Ti, kteří bojovali na trati, měli ještě nějaké zásoby složené u mostu přes řeku Rječnuju, ale my na svazích pohoří Chamar-Daban, daleko na levém křídle, jsme na tom byli bledě. Praporčík Víska několik z nás vybídl, abychom pro střelivo došli. Já jsem se sám přihlásil, protože se mi u pušky zavařil závěr a nemohl jsem střílet. Bašta, který tvrdil, že „beze mne ani ránu“, se přidal také. Počkali jsme na vhodný okamžik, kdy kuličky nad našimi hlavami tak často nehvízdaly, vyskočili jsme ze zákopů a přikrčeni zamířili k mostům. Ty bylo pěkně vidět - hořely totiž.

Tam se takových skupin, které přišly pro náboje, sešlo několik. U mostu však už žádné bedny s náboji nebyly, všechno bylo spotřebováno. Několik bratří se rozběhlo dozadu na stanici, kde byly naše hlavní zásoby. Stanice však byla dobře čtyři kilometry daleko. My ostatní jsme byli určeni k tomu, abychom urychlili zničení už hořících mostů, aby po nich bolševici, pokud by se jim podařilo prorazit frontu, nemohli projet.

Zatím se bolševické vlaky nezadržitelně blížily. Už byly před zákopy. Jeden vjel do naší linie. Za vlakem se hrnuli s ohlušujícím řevem krasnogvardějci. Naši ustupovali. Objevil se mezi námi poručík Hásek a nás všechny, kteří jsme pracovali u mostu, vedl do útoku. Házeli jsme ruční granáty. Ty však brzy došly. Bylo zle! Podpraporčík Douda, který před námi ležel na trait za svým kulometem, se zvedl, odhodil kulomet, do kterého už neměl ani jeden náboj, chopil se pušky s nasazeným bodákem a křikl: „Kluci, za mnou!“

Vyrazili jsme s ním do útoku na bodáky. Oheň z hořících mostu nám svítil na cestu. Proti nám postupovaly husté rady nepřítele. Srazili jsme se a naše bodáky se utopily ve stěně rudých. Ti zakolísali a mnozí se snažili před námi uprchnout. Nemohli však, protože zadní se na ně tlačili a vrhali je na naše bajonety. Za nimi bylo slyšet řvaní komisařů: „Vperjod, probivajsa! Vorwärts! Elore!“, měli jsme tedy před sebou také internacionalisty, Němce a Maďary. A zástupy rudých se na nás valily a valily...

Bodákem se už nedalo pracovat. Bylo příliš těsno. Vzduchem se míhaly nože a kinžály. Lidé kolem padali zbroceni krví, váleli se nám pod nohama, chytali se nás. Strašný řev, smrtelně výkřiky, chropot a zápach! Zápach krve, zvratků a lidských výkalů z propíchaných střev! Bylo to hrozné, myslel jsem, že zešílím...! Nechtěl jsem se zbavit pušky a protože jsem nemohl v tom chumlu bodat, mlátil jsem nepřítele pažbou, ale cítil jsem, že to už dlouho nevydržím, dech se mi krátil, bylo mi hrozně špatně od žaludku a paže mi ochabovaly.

Najednou mě někdo chytl oběma rukama za krk, cloumal se mnou, zakopl jsem o někoho ležícího u mých nohou a ztratil rovnováhu. Pustil jsem pušku a už jsme se váleli po zami. Krasnogvardějec byl větší a těžší než já, marně jsem se mu snažil vykroutit. Klečel na mně, jednou rukou mi drtil krk a druhou jakoby hledal za opaskem nůž. Bil jsem ho pěstí do obličeje a svíjel se jako had..., síly mi docházely a myslel jsem, že je konec.

A tu se stal zázrak. Když jsem se s posledními silami vzepřel, abych svého soupeře shodil, ten opravdu povolil a se zvířecím zařváním se na mne svalil. Něco teplého mi oblilo ruce a stříklo do obličeje. Vytřeštil jsem oči a vidím nad sebou Baštu, svého dobrého Baštu. Bledý, hekaje námahou, snažil se ze mě odvalit obrovského chlapa, kterého měl nabodnutého na bodáku.

„Franto! Neudělal ti něco? Jsi živ?“ křičel. „Musíme na Chamar-Daban, k našim!“

Ještě vleže jsem vytasil svůj kinžál a než jsem vstal, bodl jsem do nějakého kožichu, který mi byl nejblíž. Pak jsem v šílené hrůze sekal kinžálem po hlavách nepřátel a křičel jak zběsilý poslední Baštova slova: „Na Chamar-Daban! Za mnou, na Chamar-Daban!“ A odněkud z bitevní vřavy se jako ozvěna ozval hlas poručíka Háska: „Bratři, na Chamar-Daban! Za ním, na Chamar-Daban!“

Ani nevím, jak se to stalo, ale stěna nepřátel se přede mnou rozevřela. Ostatní bratři se vrhli za mnou a rozšiřovali vytvořenou uličku výpady bodáků do leva i do prava. Najednou jsem se ocitl před zalesněným svahem a za mnou se hrnuli ostatní bratři. Byli mezi nimi i můj zachránce Bašta a poručík Hásek. Rychle jsme šplhali vzhůru po svahu. Rudí se za námi do tmavého lesa neodvážili.

Sotva jsme se s Baštou dostali do našeho zákopů, klesl jsem vysílením. Třásla mnou zimnice a bylo mi hrozně nevolno. Hoši si mysleli, že jsem raněný, ale já jsem, mimo několika oděrek a škrábanců od bodáků, z té vřavy vyvázl celkem v pořádku. Byl jsem celý od krve, ale většinou to nebyla moje krev. Trocha černé kávy, kterou měl Bašta vždy v polní lahvi u sebe, mne postavila na nohy. Teprve nyní jsem mu mohl poděkovat. Mávl jen rukou a řekl: „No dobře, třeba mně to někdy oplatíš!“ (...)

Nastala chvíle klidu. Rudí nás neznepokojovali, snad o nás ani nevěděli. Mysleli si, že jsme v noci utekli daleko do svahu Chamar-Dabanu. Mnozí krasnogvardějci zalezli odpočívat do vagónů, jiní pracovali na mostech a některé oddíly odcházely úžlabinou do lesů. Že by o nás přece jen věděli a chtěli nás napadnout zezadu?

Měli jsme hlad. Dva dny jsme pořádně nejedli. Někteří měli ještě masové konzervy, ale chleba jsme neměli nikdo. Bratři dostávali šibeniční humor: „Je neděle, jakýpak bude sváteční oběd?“ starali se.

Stmívalo se. Po trati pomalu projížděly směrem k mostům stále nové a nové bolševické vlaky. Už jsme jich napočítali třicet.

„Kruci fagot, tihle ´krásní´ (od ´krasnyj´, t,j. rudý) nám uniknou na východ, někde zaujmou výhodné obranné postavení a my se přes ně budeme jen s velkými ztrátami probíjet do Vladivostoku!“ nadával praporčík Víska.

„Něco se musí stát! Takhle je pustit nemůžeme!„ hudrali bratři kolem.

Přišel poručík Hásek: „Kdo se hlásí dobrovolně k napadení bolševických vlaků? Musí to být, abychom získali střelivo, granáty a něco k jídlu.“

Myslím, že jsme se přihlásili všichni. Hásek nás napočítal osmdesát. S úsměvem podotkl, že to ještě v dějinách nebylo, aby osmdesát mužů útočilo na pět tisíc nepřátel. A to jsme se museli spoléhat převážně na bodáky a kinžály, zatímco nepřítel byl po zuby ozbrojený! Potom nám poručík přidělil úkoly a dobu, kdy vyrazíme, určil na šest hodin ráno. Znamením k útoku měl být výbuch jednoho z mála granátů, které jsme ještě měli.

Rozdělili jsme si náboje. Na každého z nás jich připadla jen hrstka. Granát měl snad jen každý druhý. Ráno jsme se po svahu potichu spustili na okraj lesa k trati. Čekali jsme na znamení. Mezitím k nám zabloudil nějaký krasnogvardějec. Aby nás neprozradil, vzal si ho na starost jeden ze zákopníků.

Kolem páté hodiny jel podél tratě na koni nějaký krasnogvardějský hodnostář. Podle výstroje se zdálo, že to musí být vyšší komisař, snad sám velitel. To některé předrážděné hochy tak rozčílilo, že se neovládli.

Kdosi vykřikl: „Za Ušakova!“ a už padlo několik výstřelu. Komisař spadl s koně.

Prozradili jsme se. Poručík Hásek huboval, ale museli jsme chtě nechtě vyrazit do útoku, jinak by byl celý náš plán ztracený. Někdo mrštil granátem po hlídce u vlaku a po výbuchu jsme se vrhli na vagóny. Nastala hrozná řež. Střílelo se mezi vlaky, pod vagóny vybuchovaly granáty a uvnitř vlaku se bojovalo bodáky, noži a pistolemi. Do toho ještě naše „hurá“..., no, hrozná vřava.

Já, Bašta a několik hochů z naší čety jsme utíkali k osobnímu vozu druhé třídy. Hned u dveří někdo skolil strážného a hodil do vagónu ruční granát. Po výbuchu jsme se vrhli dovnitř. Běželi jsme jeden za druhým úzkou uličkou a začali s „čištěním“ jednotlivých oddělení.

Byl to zřejmě nějaký velitelský vůz a rudé komisaře se nám podařilo překvapit na lehátkách v „negližé“. Někteří, ještě rozespalí, hned zvedali ruce a vzdávali se, ale mnozí stříleli z pistolí, bodali šavlemi a sráželi naše bodáky vším, co měli po ruce. To naše hochy ještě víc rozběsnilo. Každá rána bodákem byla provázena výkřikem : „Za Ušakova!“ Obrana bolševiků moc účinná nebyla, v úzkých uličkách překáželi jeden druhému a zranili víc vlastních soudruhů než nás.

Bašta a já jsme si vzali na starost třetí kupé od kraje. Lůžka byla rozložena a na nich seděli tři polooblečení gardisté. Několik jich asi vyskočilo před naším příchodem z okna, ale patrně je bratři na trati zle přivítali. Zbývající zůstali v kupé, v obličejích bledí jako zeď a s rukama vysoko nad hlavami.

Co s nimi? Přestože jsme mohli být každým okamžikem napadení přesilou, dovolili jsme jim se obléct a pak jsme je odváděli z vagónu. Bašta šel první, já ustoupil stranou, aby mohli z kupé vyjít do uličky, ale najednou poslední že zajatců vytáhl odkudsi pistolí a střelil po mně. Potom se hned otočil a vyskočil otevřeným oknem na trať. Naštěstí mě kulka nezasáhla. Rychle jsem se vzpamatoval, přiskočil k oknu, chopil se pušky, která tam stála opřená, zamířil a stiskl kohoutek. Rána nevyšla, puška nebyla nabitá a ve své pušce jsem už neměl ani jeden náboj.

Ve vzteku, že po mně střelil, ačkoliv se vzdal, a ještě mi utíká, jsem také skočil z okna. Při dopadu na „všechny čtyři“ jsem si škaredě odřel ruku. Dopálen vlastní nešikovností a úskočností krasnogvardějce, hnal jsme se za ním s úmyslem probodnout ho bodlem. Když jsem ho dohonil, milý „krasnyj“ zahodil pistolí, svalil se na zem a stále vykřikoval nějaké prosby. Namířil jsem na něho bodák, ale rudý se schoulil do klubka a třepal se strachem. Nedokázal jsem ho bodnout. Nebyl jsem schopen zabít nebo zranit neozbrojeného! Svůj vztek jsem si vylil tak, že jsem ho párkrát nakopnul do zadku. Pak jsem ho předal jednomu z lehce zraněných bratří, který už vedl několik zajatců do týlu. (…)

(Budeme pokračovat)

(Úryvek z rukopisu dosud nepublikovaného románu „Viktoria“, podle vyprávění a válečného deníku ruského legionáře.)