12.6.2024 | Svátek má Antonie


LITERATURA: “Memento mori”

1.7.2006

Moje cesta na východ, a tehdy jsem neměl ani potuchy, že to je i začátek mé strastiplné pouti za největší láskou mého života, začala vlastně už 31. července 1914, kdy byla v Rakousku-Uhersku vyhlášena všeobecná mobilizace. O tři dny později jsem už musel v brněnských kasárnách osmého pěšího pluku měnit civil za c. k. šedomodrou uniformu jednoročního dobrovolníka s hvězdičkami kaprála na vysokém límci.

Za týden už naše „marškumpačka“ odjížděla do Haliče. Cesta vlakem skončila v Převorsku a pak začalo utrpení v podobě nekonečných pochodů v letním horku, po špatných cestách, v mračnech prachu, který se lepil na naše zpocené tváře a pronikal uniformou až na kůži, a to s téměř padesátikilovým nákladem na hřbetě. Naše těla, nezvyklá na takovou námahu, přestávala po několika dnech poslouchat naši vůli. Rty jsme měli rozpraskané do krve a začínaly mokvat, bolest z otlaků od popruhů toren i tvrdých bot působila nepředstavitelná muka. K tomu ještě jsme trpěli žízní a hladem. Polní kuchyně nám na nerovných cestách nestačily a vodu z močálu i z venkovských studní nám důstojníci zakázali pít. Voda prý může být nepřítelem otrávená.

A stále vpřed, „vorwaerts“, jen s krátkými zastávkami na odpočinek a nocleh na holé zemi, v místech, kde nebylo kde se umýt, natož vykoupat. Jen vpřed, blíž k frontě, která se ohlašovala vzdáleným duněním dělostřelby. Ti slabší odpadávali. Někteří onemocněli tyfem, jiní trpěli úplavicí. Vojáci omdlévali; s horečkou, s rozedřenými puchýři do krvava zůstávali ležet v příkopech. Snad se o ně vzadu postarala sanita. Některé umdlené vojáky postavili ještě na chvíli na nohy rozzuření důstojníci, kteří vyhrožovali tělesnými tresty ve chvílích odpočinku. A opravdu, občas byl někdo pro výstrahu uvázán na dvě i na čtyři hodiny za ruce spoutané na zádech ke stromů a to pěkně vysoko, takže stěží dosáhl špičkami bot na zem. Takoví nešťastníci po nějaké půlhodině bolestí v ramenou omdlévali. Jiní byli trestáni „španglemi“: levá ruka v zápěstí a pravá noha v kotníku byly svázány pouty s krátkým řetězem. Bolest v zádech a ve stehnu nedovolovala trestanému vojákovi usnout.

Tresty vyvolávaly u mužstva nevoli a brněnští „grázli“ z Husovic a „Plotňáci“, které náhoda přivedla k našemu pluku, měli už vyhlídnuté šarže, kterým se hodlali při první vhodné příležitosti pomstít. Ale čím jsme byli k frontě blíž, od trestů bylo postupně upouštěno a nebo byly nařízeny, ale na jejich provedení se večer „zapomnělo“. Mezi mužstvem se nic neutajilo, a tak někteří důstojníci a „feldvéblove“ měli očividně strach, aby si to někdo s nimi „nevyřídil“ střelou do zad v blížící se válečné vřavě.

21. srpna jsme došli ke sloupu, který označoval hranici ruské říše. Velitel naší marškumpanie, hejtman Houer ho nechal povalit. Nás Čechy by takové gesto ani nenapadlo. Divil jsem se, proč Rusové nejsou na hranicích a svoji zemi nebrání. Zdálo se, že stále jen ustupují. Že by nás chtěli vlákat do obrovské léčky a pak nás udeřit zdrcujícím protiútokem?

Konečně přišel rozkaz k celodennímu odpočinku. S radostí, ale k smrti unaveni jsme se utábořili na malebné mýtině poblíž několika srubů. Po lesní cestě se však kolem nás valily do nitra Ruska dlouhé proudy vojska naší divize.

Bylo právě jedenáct hodin před polednem, když slunce, které do té doby jasně zářilo, začalo temnět. Brzy se na mýtinu snesl soumrak a okolní lesy náhle zčernaly. Soumrak se každou minutu stupňoval a v pravé poledne bylo už docela šero. Na obloze jasné zářily hvězdy, které bývají vidět jen v noci. Bylo úplně zatmění slunce. Všude se rozhostilo tísnivé ticho. Bylo slyšet jen chřestění zbraní a vzdálený hukot děl. Všichni jsme byli na nohou.

„To je znamení, kamarádi!“ zašeptal někdo německy.

„Memento mori! Tahle výprava proti mohutné svaté Rusi neskončí šťastně!“ věštecky pronesl frajtr Konečný.

„Bůh se na to vraždění a mučení lidí už nemůže dívat!“ vydechl s hanáckým přízvukem statný voják.

„Nebuďte pověrčivé baby! V novinách psali už před třemi měsíci, že astronomové vypočítali zatmění slunce na 21. srpen,“ snažil jsem se trochu rozptýlit tísnivou atmosféru.

Mimoděk jsem si vzpomněl na naše vysedávání a diskuse s kamarády nad novinami a kávou v brněnské Slávii. Tehdy jsme netušili, že to předvídané zatmění slunce budeme pozorovat v Haliči. Naší největší starostí byly přípravy na sokolský slet v Brně. Ten nám potom přerušila zpráva o atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda v Bosně a vyhlášený státní smutek.

Ze srubu vyběhla jakási stará žena, padla na kolena a hlasitě se polsky modlila. Někteří vojáci se také pokřižovali a postávali zamlklí, asi v tiché modlitbě. Kolem panovalo hluché prázdno, ani ptáky nebylo slyšet, příroda jakoby zmrtvěla a i naše obličeje se zdály mrtvolně bledé. Ti, kteří si uvědomili, že prožívají vzácný přírodní úkaz, propíchli v útržku papíru špendlíkem dírku a pak pozorovali, jak měsíc pomalu ze slunce ustupuje. Před jednou se začalo vyjasňovat a kraj pozvolna oživnul.

***

(…) Nevyspalí, unavení jsme postupovali proti pevnosti Zamost, kam se Rusové stahovali. Od rána bylo slyšet hřmění děl. Dělostřelecká palba byla mohutnější a mohutnější, jak jsme se k Zamosti blížili. Zpočátku jsme šli v trojstupech po četách, pak jsme se rozestoupili v semknuté roje a nakonec v rozevřené rojnice tak, jak jsme kdysi v prezenční službě nacvičovali postup proti dělostřeleckému ohni na „exercierpaltze“. Nedozírné řady bojovníků postupovaly jedna za druhou s jakýmsi obdivuhodným klidem. První šly daleko před námi rojnice domobrany „landveru“, my jsme byli záloha divize.

Před polednem se vpředu ozvala střelba z ručnic a rozštěkaly se strojní pušky. Několik dělostřeleckých granátů zahučelo nad našimi hlavami, ale vybuchlo daleko vzadu. Na polích kolem bylo rozeseto množství granátových střepin a lesklých válců po vybuchlých šrapnelech. Brzy jsme viděli první mrtvé. Procházel jsem kolem zastřeleného „landvera“ od našeho brněnského pluku. Byl střelený do prsou a ještě v ruce svíral pušku. O něco dál ležel kůň s prostřelenou hlavou a pod ním mrtvý důstojník. Pak Rus s prostřeleným břichem. Lehce ranění, vždy několik pohromadě, seděli pod mezí a obvazovali si rány. Těžce ranění chroptěli a váleli se po poli.

Nejstrašnější pohled byl v lese, kterým jsme procházeli. Mezi stromy ležely desítky mrtvol, jako by je tam někdo přitahal. Naše strojní pušky zde v hustých ruských řadách škaredě řádily. Ale i našich „landverů“ tam hodně padlo. Bylo cítit zvláštní nasládlý pach krve. Dělalo se mi z něho špatně od žaludku i mnohem později, když jsem si na tu scénu vzpomněl.

Ubírali jsme se mezi mrtvolami stále dál. Důstojníci nás nenechali zastavit, přišel rozkaz k poklusu. Rojnice se musely stále vyrovnávat. Rusové rychle ustupovali. Rány z pušek se ozývaly daleko vpředu. Proběhli jsme lesem a ocitli se na pahorku nad širokou otevřenou krajinou. Před námi se odkryl nevídaný obraz. Tisíce a tisíce vojáků se jako miniaturní cínoví vojáčci pohybovaly po polích rozrytých dělostřeleckými granáty. Mimo pěchotu jsem spatřil velké oddíly kavalerie, která se chystala k útoku. Dělostřelectvo s dvojspřežími i čtyřspřežími zchvácených koní se v divokém úprku hnalo na vyvýšeninu, aby tam zaujalo nová palebná postavení a pak odtud vysílalo smrtící střely na ustupujícího nepřítele.

A Rusové stále ustupovali. Ale jaký to byl ústup! Díval jsem se polním dalekohledem, který mi byl dán jako veliteli roje k dispozici. Na horizontě se v dýmu a rozvířeném prachu zdvihala věž kostelea. Pouhým okem nebyla vidět. Byla to pevnost Zamost. Území před ní bylo nepřetržitě bombardováno naším dělostřelectvem. Rusové prchali k pevnosti v hloučcích i jednotlivě. Občas se zastavovali, vypálili na nás několik ran z pušek a pak běželi dál. Většina z nich však zahazovala všechno, co jim v rychlém ústupu bránilo: srolované pláště, plátěné torby, pasy s náboji do kulometů, někteří i sumky s náboji a pušky. Ruské dělostřelectvo si vybralo k ústupu špatnou cestu, vjelo do močálu a nemohlo se z něho vyprostit. Dvanáct děl se vším příslušenstvím zůstalo uvězněno v bahně a stalo se naší kořistí. A do toho stále střílelo naše dělostřelectvo, které zaujalo pozice na vršku a mělo ústupové pole Rusů jako na dlani. Rusové byli pod tak koncentrovanou palbou, že raději zůstávali přikrčení v kráterech po výbuších granátů a pak se naší postupující pěchotě vzdávali.

Museli jsme také kupředu. Potkávali jsme houfy zaprášených zajatců. Některým prosakovala krev z improvizovaných bílých obvazů. Za nimi jely ukořistěné vozy plné válečného materiálu.

Naše setnina postupovala v rojnici, ale až ve čtvrté linii. Stále jsme byli vybízeni ke spěšnému postupu. Čím blíže k Zamosti, tím častěji se ruské šrapnely trhaly nad našimi hlavami, ale už jsme si nelehali, přestali jsme si toho všímat. Nebezpečnější byl močál, kterým jsme měli projít. Viděl jsme vojáky z předních rojnic, jak se jim do něho nechtělo, ale museli. „Vorwaerts! Vorwaerts!“ bylo stále slyšet křik našich velitelů. Běda, byl-li někdo v močálu raněný: svalil se, voda se nad ním zavřela a byl konec. Nikdo se nesměl zastavovat a raněné hledat a vyprošťovat. Hejtman Houer myslel, že se bažinu přebrodí na koni, ale po několika krocích se kůň začal bořit až po břicho a hejtman musel dolů do vody. Rychlé jsme se snažili dostat na druhou stranu. Šlo to pomalu a těžko, voda nám sahala po kolena a někteří zapadali až po pás nebo až po ramena.

Mokří a zamazaní od bahna jsme se konečně dostali na druhou stranu. Od močálu se terén pozvolna zvedal a před Zamostem byla už rovina. První sledy zůstaly ležet a my ze zálohy jsme je museli předejít a zaujmout přední pozici. Poznali jsme, že při konečném útoku na pevnost budeme mít tu „čest“ vniknout do města první.

Málokdo o tu čest stál, zejména ne my, Češi. Málokterý z nás cítil, že bojujeme za „naši věc“. V duchu jsem posílal celou válku do horoucích pekel a po všech těch strastech posledních dnů jsem proklínal také všechny nadřízené, počínaje naším feldvéblem Zdražílkem, který byl sice také Čech, ale vojnu ve své zupácké pitomosti nesmyslné „žral“, přes Němce hejtmana Houera až po císaře pána, pro kterého to všechno peklo bylo. Nahlas jsem neříkal nic, ale z nadávek kamaráda Konečného, který se mne stále držel, jsem poznal, že si myslí to samé. Vždyť byl tak jako já odchovancem Sokola Brno a válka proti slovanskému Rusku nám byla proti myslí.

Před Zamostem měli Rusové zákopy a řady překážek z ostnatého drátu. Hejtman Houer, jako by četl moje velezrádné myšlenky, mi nařídil, abych se svým rojem pronikl dopředu a v překážkách prostříhal pro naši setninu průnikovou ulici. Do smrti nezapomenu na tuto válečnou epizodu!

Torny jsme nechali vzadu a plížili se kupředu jen s puškami a nůžkami na drát. Snažili jsme se být co nejtěsněji přitisknuti k zemi, ale tak to šlo jen velmi pomalu. Často jsme se museli zvednout na kolena a přelézat nejrůznější překážky, kterými bylo pole před námi poseto. Stále jsme slyšeli Houerovo řvaní: „Vorwaerts! Vorwaerts!“. Asi nás pozoroval dalekohledem a bál se, že dostane rozkaz k postupu dřív, než průchod v drátech prostříháme. Rusové v zákopech byli, ale stříleli velmi zřídka. To mne překvapovalo. Čekal jsem palbu ze strojních pušek, ale ono stále nic. Sem tam zahvízdla kulka kolem ucha, ale byli jsme už u překážek a nikdo z nás nebyl raněný. Obrátili jsme se na záda a pustili se do přestřihování drátů nad našimi hlavami. Naši zatím pálili do ruských zákopů z boku.

Měl jsem stále předtuchu, že se něco životu nebezpečného stane. Vždyť tato akce byla strašně riskantní! A stalo se. Když jsme byli s prací z poloviny hotovi, ozval se nad námi hukot a vzápětí mě téměř ohlušila mohutná rána. Za ní následovala druhá a třetí a pak celá řada. Zdálo se mi, že se mnou někdo tvrdě smýknul do drátů. Padala na mě spousta hlíny, písku a kamení. Byl jsem tím celý pokrytý a oči i ústa jsme měl plná prachu. Když jsem se trochu vzpamatoval, zjistil jsem, že ležím ovinutý ostnatým drátem v jakémsi dolíku. Nejdříve jsme se staral o to, nejsem-li raněný. Bolest jsem necítil. Zdálo se, že jsem stále ještě v pořádku. Zbavil jsem se drátu, vyskočil a pádil zpátky k setnině. Několik vojáků mne následovalo. Hejtman Houer mne přivítal dost hrubě, prý jestli jsem už hotov. Řekl jsem, že ano, ale vůbec jsem si tím nebyl jistý. Houer se ušklíbl a řekl, že to brzy uvidíme a že neuposlechnutí rozkazu na frontě se trestá smrtí zastřelením.

Když dělostřelecká palba trochu zeslábla, setnina vyrazila do útoku. Otvor v překážkách byl, ale neudělal jsme ho já s mými hochy. Alespoň ne celý. Granáty, které byly patrně ruské, samy prorazily dost široký průchod, kterým setnina mohla v hloučcích pohodlně projít.

Rusové prchli do města a nastal boj v ulicích. Našim se však podařilo Zamost obklíčit. Stáhli jsme se z ulic zase zpět a naše dělostřelectvo začalo dům po domě ničit. Po hodině bojů se na věži kasáren objevil bílý prapor. Rusové se vzdali.

To bylo asi jediné a poslední vítězství naší divize. V září 1914 Rusové zahájili mohutnou ofenzívu a náš brněnský pluk vykrvácel v zoufalých ústupových bojích.

(Úryvek z rukopisu románu „Viktorie“. Tento příběh byl napsán podle vyprávění a válečného deníku účastníka bitvy o Zamost.)