12.6.2024 | Svátek má Antonie


LITERATURA: Máme republiku!

9.1.2007

Prezidentem je profesor Masaryk!

Sibiř, listopad 1918

Devět týdnů jsem v nemocnici v Jekatěrinburgu bojoval se smrtí. Často jsem býval v bezvědomí. Když jsem se probudil, kašlal jsem krev a horečky dosahovaly 40° C. Stále jsem byl obložen ledem a studenými obklady. Nemohl jsem se slabostí pohybovat a byl jsem úplně odkázáný na pomoc sestřiček a nemocničních pomocníků.

Konečně nastal v nemoci zvrat, už jsem neomdléval, ale hrozný kašel mne trápil dál. Přenesli mě do jiného pokoje, kde bylo prostorněji, ale kolem mne leželi samí těžce ranění Čechoslováci.

„Ten škaredý zápal plic jsi přemohl a nohu máš v pořádku, ´úderňáku´!“ usmíval se český lékař při vizitě. „Měls ale štěstí, o pár centimetrů dál a kulka by ti roztříštila stehenní kost. Po těch třech dnech, než tě sem dostali, by z toho koukala amputace. A při tvém stavu bys to těžko přežil.“

„Za jak dlouho budu v pořádku, bratře doktore,“ nesměle jsem se zeptal.

„Za týden za dva půjdeš do rekonvalescence a za měsíc už budeš mezi svými,“ snažil se mne potěšit lékař.

Netvářil jsem se asi moc nadšeně, a tak se na mne doktor ještě jednou obrátil a povídá: „Neboj, za týden ti začnou dorůstat vlasy a zase budeš plést děvčatům hlavičky.“

Zůstal jsem překvapeně koukat. Hrábnul jsem si rukou do vlasů, a opravdu, byly řiďounké a na temeni jsem měl pleš jako františkánský mnich. Za ty týdny s vysokými teplotami mi skoro všechny vlasy vypadaly.

Kamarád Bašta za mnou chodil každý den. Pokaždé mi něco dobrého přinesl. Staral se o mne jako o svého bratra, tedy rodného bratra. Nikdy bych od něho, „suchara“, tolik něžnosti nečekal.

Úderný prapor odpočíval v Jekatěrinburgu po těžkých bitvách, ve kterých padlo i několik bratří z naší sapérské čety včetně jejího velitele praporčíka Vísky. Když jsem se to dozvěděl, nemohl jsem udržet slzy. Za těch několik měsíců nebezpečí a bojů jsem si je všechny oblíbil. Co jen se natěšili na návrat domů! A teď odpočívají tisíce kilometrů od svých rodin v cizí zemi. Ale je nám Rusko po těch čtyřech letech, které jsme v něm strávili a s tolika Rusy se spřátelili, opravdu cizí?

Někdy uprostřed listopadu mně Bašta přinesl několikery ruské noviny a poslední vydání Československého deníku.

„Dnes si, Franto, počteš. V Evropě je po válce. Máme republiku. Prezidentem je profesor Masaryk. Je zatím v Americe, ale brzy pojede domů. Ministrem války je Slovák doktor Štefánik, francouzský generál. Ten sem přijede na inspekci.

„Co bude s námi? Jedeme domů?“ zvědavě jsem se zeptal.

„Pro nás to ještě neskončilo. Musíme pomáhat ruské lidové armádě proti bolševikům. Úderný prapor odjíždí zítra zase na frontu. Ty se tady zatím uzdrav.“

„Bůh tě ochraňuj, drahý kamaráde!“ loučil jsem se s Baštou.

Za pár dní přišly zprávy, které naši radost ze svobodného státu a konce války v Evropě pokazily. Všichni, kterým to zranění umožňovalo, debatovali o politice.

Československé vojsko v Rusku se octlo v nezáviděníhodné situaci. Od samého začátku jsme na Sibiři uznávali ruskou vládu složenou z pěti členů demokraticky zvoleného ústavodárného shromáždění, které bolševici po svém puči v Petrohradu rozehnali. A tuto sibiřskou vládu, 18. listopadu 1918, násilím svrhli bývalí carští důstojníci a přívrženci „vlády silné ruky“. Nastolili vojenskou diktaturu a do jejího čela postavili admirála Alexandra Kolčaka. Kolčak, ale hlavně někteří generálové a kozáčtí atamani, zakročovali proti všem lidovým a demokratickým institucím bezohledně. Pobočka Československé národní rady proti násilnému převratu protestovala, ale marně.

Protože naše armáda byla revoluční a uznávala demokratické principy vlády, pomáhala ruské dobrovolnické armádě bojovat proti bolševikům a udržovat na Sibiři podmínky pro demokratický vývoj. Lidová armáda byla nyní ovládaná kolčakovskými důstojníky a my jsme se najednou stali pomocníky diktátorského režimu. Toho v naší armádě využili různí levicoví agitátoři, kteří se snažili vnést mezi vojáky nespokojenost a zmatek.

Naši vojáci, kteří se dosud bili za svobodu a demokracii u nás doma i v Rusku, ztratili zájem umírat pro kolčakovský režim, jehož mnozí důstojníci na nás hleděli s opovržením a mnohý i nepřátelsky pro naše demokratické smýšlení a pro bratrské vztahy, které v našem vojsku existovaly jako výsledek sokolské výchovy. Nebylo divu, že teď, když jsme měli svoji republiku, se mnozí bratři a někdy i celé jednotky začali vyhýbat svým vojenským povinnostem a přáli si ihned odjet domů. Jenže, byli jsme součástí spojeneckých vojsk a museli poslouchat rozkazy. Lodě na naši přepravu do Evropy nám mohli poskytnout jen naší spojenci, Američané, Britové a Japonci, a ti zřejmě čekali na výsledek Kolčakovy ofenzívy do evropského Ruska.

***

Konec listopadu jsem už prožíval v pěkné vile pro rekonvalescenty. Měl jsem velkou chuť k jídlu a každým dnem jsem nabíral ztracenou sílu. Denodenně jsem chodil na stále delší a delší vycházky napřed kolem jezírka v parku naší vily, pak do města, do čajovny ba i do divadla. Škoda jen, že byla ukrutná zima a všude závěje sněhu.

Zašel jsem do štábu naší divize. Tam jsem se dověděl, že příští kurs důstojnické akademie začne velmi brzy, už začátkem prosince. Na seznamu aspirantů jsem nebyl. Domníval jsem se, že pro mé zranění a onemocnění se se mnou přestalo počítat. Bylo potřeba ještě mnohokrát zajít na štáb, psát žádosti a telegrafovat majoru Háskovi, který se mezitím stal velitelem úderného praporu, ale odpověď žádná. Snad pomohlo až to, když jsem se hlásil a urgoval svoji žádost u generálního inspektora našeho vojska generála Sokorova, než jsem byl konečně odvelen do důstojnické akademie v Kystymu. (…)

Když jsem konečně do Kystymu dorazil, bylo už 20. prosince 1918, škola byla v plném proudu a já měl co dohánět. V akademii byl velmi přísný režim a vyučování, včetně cvičení v terénu, probíhalo prakticky celý den. Látku, která se v rakouských vojenských akademiích vyučovala celý rok, jsme museli zvládnout za tři měsíce.

Dopisoval jsem přednášky v noci na úkor spánku a po nedělích, kdy ostatní chodili do Kystymu na vycházky. Moje nemoc mne hodně oslabila. Na cvičení ve sněhu a v mrazu jsem ostatním hochům jen tak tak stačil. Do ubytovny jsem se vracel unavený, s bolavými údy a někdy jsem ještě míval záchvaty kašle. Zatínal jsem zuby, ale musel jsem vydržet. Za nic na světě jsem nechtěl dát svou slabost před ostatními znát.

Před zkouškami jsem se cítil už tak fyzicky a nervově vyčerpaný, že jsem udělal věc, které dosud tolik lituji. Po jednom obzvlášť velkém nervovém vyčerpání, kdy jsem únavou ani nemohl večer usnout, jsem přemýšlel o Vítě. Přišlo mi, že by pro ni bylo nejlepší, kdyby si našla někoho jiného, zdatného, kdo se o ni bude umět postarat. Nevěřil jsem, že se Kolčak bolševikům ubrání že se jeho armáda, vedená bývalými carskými oficíry se všemi jejich necnostmi, nerozuteče. Viděl jsem i na chování našich hochů, že my mu už moc nepomůžeme. Víťa by měla mít vedle sebe silného muže znalého poměrů, který by ji z revolučního Ruska i s „mamašou“ a „papašou“ vyvezl. Budou-li čekat, vázat se na mne, ztratí cenný čas. A vím já, co bude se mnou?

Cítil jsem se tak slabý a nemocný, že nebýt školy, vrátil bych se zpátky do nemocnice. Dokončím-li akademii, čeká mne odjezd na uralskou frontu a pak boje podél magistrály. Jsou sice jakási mírová jednání v Paříži, ale ta se potáhnou. Spojenci chtějí, abychom zůstali zde. Budeme se muset rvát, probíjet se na východ a nebudou-li lodě, co potom? Jako důstojník dnes už armády skutečného státu budu muset poslouchat rozkazy a být tam, kam mne pošlou. A to všechno při špatném zdraví. „Ne, Viktorko, děvče moje milé, musíme se rozejít!“

S krvavým srdcem jsem jí napsal dopis, že ji mám sice rád, ale že poměry jsou takové, že nevím, co se mnou bude, že jí tedy dávám volnost a aby na mne zapomněla.

„Bude to tak lepší,“ sugeroval jsem si, „děvče si popláče a najde si jiného. A já? Já opravdu stačím sotva jen překonat své bolesti, únavu a snad, snad tu školu s posledními silami dokončím. Musím to vydržet!“

A vydržel jsem. Počátkem března jsem složil závěrečné zkoušky. Z některých předmětů dokonce na výbornou. Byl jsem povýšen, tak jako všichni frekventanti akademie, na praporčíka. Stal jsem se důstojníkem československé armády!

Po ukončení školy se mne zmocnila, ještě před odjezdem k údernému praporu, jakási deprese. Nic mne netěšilo, ani to, že jsem „prápora“, což byla tehdy v československém vojsku nejnižší důstojnická hodnost. Chtělo se mi strašně domů. Říkal jsem si, že je to tím, že nejsem zcela zdravý, ale v koutku duše jsem věděl, že je to i tím, že jsem se rozešel s Víťou.

Chtěl jsem ten světabol zapít. K dostání byl jen čistý líh pro zdravotnické účely, ale kromě bolení hlavy jsem nedosáhl ničeho. Šeptal jsem do podušky: „Moji milí tam doma, jak bych rád byl už mezi vámi, snad bych přišel na jiné myšlenky, snad bych pookřál! Kdypak přijde ten den, kdy se budu vracet domů, do našeho domu, do našeho bytu? Už cítím ve všech údech to slastné mrazení, až půjdu od brněnského hlavního nádraží Kolištěm, po Nové ulici, kolem Lužánek domů, lidičky, domů ze světové války, po tolika letech!

(Úryvek z dosud nepublikovaného rukopisu „Viktoria“. Napsáno podle vyprávění a válečného deníku 1914-20 ruského legionáře.)