Dnes se v ulicích moc nestřílelo. Seděl jsem v kanceláři, ale do práce se mi nějak nechtělo. Střídavě jsem myslel na Víťu a pak zase na to, jak zaplatím kožich, který jsem si od jednoho kamaráda koupil na dluh. Najednou se otevřely dveře a vešel Franta Žurek, podkoní od Kovalevskych. Donesl mi od Víti dopis. Nedočkavě jsem psaní otevřel:

„Milý Franci Franceviči!
S velkým žalem v srdci Ti píší tento poslední list. Poznala jsem, že nejsme pro sebe stvořeni. Ty mne nemůžeš učinit šťastnou. Naše láska byla jen iluze. Rozejděme se tedy raději nyní, než později, bude to tak pro nás pro oba lépe. Zapomeň, můžeš-li.
Víťa

Dopis na mne zapůsobil jako hromová rána.. Tak tohle mi ani v nedivočejší fantazii nenapadlo. Víťa se mne zříkala a já bláhový myslel, jak mne má ráda.

Ale vždyť je to tak lépe - vždyť jsem sám mnohokrát rozumem došel k závěru, že se k sobě nehodíme! Vždyť je to nejjednodušší řešení a já bych měl být vlastně rád, proběhlo mi hlavou.

Ale kdepak rozum - kam se poděl?

Vyběhl jsem na ulici, v hlavě jsem měl zmatek a celé tělo jako v horečce. Běžel jsem ke Kovalevským.

Teď jsem teprve poznal, jak to děvče milují. Až mnohem později jsem o sobě zapochyboval: Nebyla to jen uražená ješitnost? Po přečtení dopisu mi vířilo hlavou: Někdo jiný se bude těšit z její přítomnosti. Někdo jiný bude líbat její rty, objímat její pružně tělo! Kdo to bude? Jistě ještě nikdo takový neexistoval, ale já jsem se už mohl zbláznit žárlivostí.

Tisíce myšlenek se mi tehdy honily hlavou a já se štval ulicemi Tomska jako smyslů zbavený. Ostrý severák mne šlehal do tváře, až mě oslepoval. Lampy nesvítily. Každou chvíli jsem padal do závějí sněhu, které tvořily podél kluzkých dřevěných chodníků úplná pohoří. Co mi bylo po střelbě ve městě, po postávajících skupinách tuláků, po revoluční době?

Konečně jsem se octl před domem Kovalevských. V ložnici a v jídelně bylo světlo - jsou tedy doma. V salónu se nesvítilo - nemají hosty.

Musím ji ještě jednou vidět! Řádně se s ní rozloučit! Služka po mém důrazném zabouchání na domovní dveře otevřela a už jsem pádil po schodech nahoru. V předsíni bylo temno. Najednou se otevřely dveře do ložnice a vyšla paní Kovalevská. Lekla se mne.

Byl jsem opravdu velmi rozčilený. Chtěl jsem pozdravit, ale v hrdle jsem ucítil takový tlak, že jsem ze sebe nemohl vyrazit ani hlásek. Něco jsem zasyčel a chtěl se prodrat do budoárku Víti. Madam mně však zastoupila cestu: Muž prý není doma a Víťa je nemocná - nepřijímá. Chlad z ní jen čišel. V tu chvíli mně to bylo jasné: Je to práce Kovalevské! Asi má zase na mysli nějakého vhodnějšího nápadníka a Víťa nevydržela „mamašin“ psychický nátlak a nechala se donutit k napsání dopisu.

Na scéně se objevil také Viktor, Vítin bratr, ale jeho pohled se mi vyhýbal. Energicky jsem prohlásil, že musím s Víťou mluvit. Madam ještě něco namítala, ale když Víťa vyšla z budoárku, pokrčila rameny a odešla do kuchyně. Viktor také někam zmizel.

„Víťo, chtěl jsem té ještě jednou vidět a nyní proščaj (sbohem),“ vyrazil jsem stísněně. Z očí mi vyhrkly slzy a ani Víťa svoje slzy neskrývala. Chytla se oběma rukama mé paže a s pláčem řekla: „Ty nehodný, proč jsi mne tak mučil, vždyť jsi už u nás nebyl celý týden! Víš, co jsem prožívala?“ a proud slzí ji zkropil tváře. Přitulila se ke mně a pokračovala: „Neodcházej - bez tebe nemohu žít, zapomeň na ten dopis!“

Byl jsem velmi dojatý a ani nevím, co jsem jí všechno napovídal, jen aby neplakala.

Z kuchyně vyšla madam a jako bych tam ani nebyl, povídá: „Víťo, oblékej se, pojedeme někam do biografu anebo do divadla.“

Políbil jsem Víti ruku, uklonil jsem se „mamaši“ a vyšel na ulici. Pojednou jsem pocítil takovou úlevu, jako by ze mě všechna zemská tíže spadla. Přesvědčil jsem se, že mě má Víťa stále ráda. Bylo mi naráz lehko na duši, ale po chvíli jsem si za to své „vyvádění“ vynadal do zamilovaných oslů. Mrzelo mě, že jsem nedovedl zachovat klid a rozvahu.

Procházel jsem se bez cíle ulicemi města a zašel až na Postamskou. Dnes se nikde v centru Tomska nestřílelo; zdálo se, že milice zvládla situaci, a proto bylo v ulicích víc chodců a saní než v posledních dnech. Izvozčici rozváželi „panstvo“ po zábavách jakoby ani žádná revoluce nebyla. A tu jsem mezi saněmi, které jely po hlavní třídě, spatřil saně Kovalevských a v nich Ví´tu s „mamašou“. Franta Žurek seděl na kozlíku jako rozený izvozčik.

„Kampak asi jedou?“ pomyslel jsem si. „Hrome, to by byla švanda, kdybychom se dnes ještě jednou setkali v kině nebo v divadle!“

Tato bláznivá myšlenka mě tak ovládla, že jsem zrychlil krok, abych saně neztratil z očí. Saně zamířily k Intimnemu teatru.

„Dobře tedy - do divadla!“

Když jsem docházel k divadlu, Franta se už vracel. Kývnul jsem na něho a zeptal se: „Jsou v divadle?“

„Jo, v divadle,“ zněla odpověď.

V mžiku jsem měl připraveny plán: „Koupíš si lístek hodně dopředu. Vypátráš, kdo bude sedět vedle Víti, a o přestávce si s ním sedadlo vyměníš! Lepší za horší každý rád vezme.“

Rozhodnuto. Musím ještě dnes sedět vedle Víti!

Koupil jsem si drahý lístek, za tři rubly. Vešel jsem do hlediště a rozhlížel se, kde sedí Kovalevští. K mému velkému překvapení seděli ve druhé řadě, do které jsem měl lístek i já. Seděli však na druhé straně. Vedle Víti bylo ještě prázdné místo. Mohl jsem si přát víc?

Když jsem docházel k jejich řadě, vstoupil právě nějaký starší obtloustlý pan. Na očích jsem mu poznal, že mu patří to místo vedle Víti. Poprosil jsem ho, zda by si se mnou místo nevyměnil, že bych rád seděl vedle známých. Nic proti tomu neměl.

Přičísl jsem si vlasy, urovnal límec a vázanku a šel si sednout. Nedovedu popsat překvapení dam Kovalevských, když jsem se uklonil a popřál jim příjemný večer.

Víťa byla tak překvapena, že hlasitě zvolala: „Mamočka, veď eto Franc Francevič! Kak on popal sjudá? - Báťušky!“ („Maminko, vždyť je to Franc Francevic! Jak se sem dostal? Pro pana krále!“)

„Mamočka“ však nejásala jako Víťa. Když se vzpamatovala ze svého údivu, řekla: „Franc Francevič, vy syn satana, ja vás věrno bojus. Kak vy mogli uznať, kdě my a kak mogli polučit billet imenno vozle nás?“ („Franc Francevic, vy jste syn ďábla, já se vás opravdu bojím. Jak jste mohl vědět, kde jsme, a jak jste mohl dostat lístek zrovna vedle nás?“)

„Da, tak i jesť,“ („Ano, už je to takové!“) odpověděl jsem se smíchem a uvelebil se vedle Víti.

Co mi záleželo na „mamašině“ kyselém obličeji, hlavně že Víťa byla nadšená a že moje ruka byla po celé představení v jejím zajetí. Ostatně „mamašino“ roztrpčení také zmizelo po první přestávce, když jsem jí koupil tu nejlepší bonboniéru, kterou v bufetu měli. - Víťa řekla, že jsem ohromný taktik.

No a z divadla jsem už jel v Kovalevských „ekvipáži“ k nim na večeři.

(Úryvek z rukopisu románu „Viktoria“ podle skutečného příběhu legionáře.)