20.6.2024 | Svátek má Květa


LITERATURA: Konečně u Tichého oceánu

26.2.2007

Sibiř, duben 1920

(…) Po čtyřměsíční službě v garnisoně v Nižněudinsku, po několika výpravách do tajgy proti rudým partyzánům ve třicetistupňových mrazech, po dramatických událostech v Irkutsku, kde našel svoji smrt i sám admirál Kolčak a které by samy o sobě stály za dlouhé vyprávění, se naše ešelony konečně hnuly dále na východ.

V době, kdy byl náš prapor v Irkutsku, vyjednali spojenci nebezpečné příměří s bolševiky. Ale stále jsme rudým nevěřili a bedlivě hlídali bajkalské tunely, než jimi projel směrem na východ poslední ešelon československého vojska. Pak nás ještě čekaly srážky s kozáky atamana Semjonova a dokonce jsme se nevyhnuli ani incidentům se svými „spojenci“ Japonci, kteří nám znesnadňovali cestu do Vladivostoku. Začátkem jara 1920 projel ešelon úderného praporu Mandžurií a přiblížil se k pobřeží Tichého oceánu.

Z Nikolska-Usurijska jsme měli vyjet 24. dubna 1920. Ale jako to už na vojně a ve válce chodí, dlouho jsme ve stanici čekali, abychom pak zase spěchali, tentokrát prý už do svého konečného cíle na asijské pevnině - do Vladivostoku. Nezaručené zprávy tvrdily, že tam na náš úderný prapor čeká obrovský americký parník, ve kterém poplujeme domů společně se štábem československého korpusu.

Zatím jsme však stáli ve stanici, nikdo nesměl z vozů, ale pokyn k odjezdu nepřicházel. Byli jsme netrpěliví a bratři přes zákaz běhali k lokomotivě zjistit, kdy se vyjede.

Konečně jsme se hnuli. Krajina byla napřed fádní: pahorky porostlé řídkým lesem, údolíčka, samoty, semtam nějaký potok; nic pro nás, staré kozáky, kteří viděli tolik přírodních kras. A přece jsme byli namačkáni v otevřených dveřích těplušek a v oknech osobních vozů byla hlava na hlavě. Vždyť dnes, ještě dnes do večera jsme měli spatřit moře, a co moře - oceán, ten největší - Tichý oceán. Převážná většina našich hochů, včetně mne, moře v životě neviděla.

Slunce se pomalu chýlilo k západu a v ešelonu rostlo napětí. A tu se stal zázrak...

Nás vlak vyjel z dlouhého, tmavého tunelu do jasně rozzářené zeleně a našim očím se zjevil nezapomenutelný pohled.

Rudý disk zapadajícího slunce se právě dotýkal širé šedozelené pláně Amurského zálivu a růžovou barvou proměnil pobřeží v pohádkovou krajinu.

„Moře! Moře! Nazdar!“ zaburácelo z těplušek a kdesi vpředu spustila kapela řízný pochod. Zatím se vlak pomalu šinul po vysokém náspu nad pobřežím.

Stál jsem u okna jako očarovaný. Bylo to něco úžasného. Jakési neviditelné chvění mi probíhalo celým tělem. Bylo mi veselo a teskno zároveň. Snad takové pocity prožívá každý smrtelník, když poprvé spatří moře, myslel jsem si. A nebo je to také tím, že po té obrovské vodní pláni pojedeme domů, konečně po šesti letech v cizině, po mnoha útrapách a nebezpečích - domů!

Jeli jsme pomalu kolem Amurského zálivu. Moře vonělo vlhkou kořennou vůni, hejna racků se s křikem honila nad zálivem a na klidných vlnách se houpaly desítky rybářských bárek.

Vlak zastavil na samém břehu před stanici Okranskaja. Hoši skákali z vagónů a spěchali se blíž s mořem seznámit. Pobřeží oživlo. Co to bylo veselého halasu, pokřikování a smíchu! Tu skupina nevěřících Tomášů seděla na bobku u samé vody a chutnala mořskou vodu, je-li opravdu slaná. Vzápětí ji prskali ven. Byla slaná až moc. Jinde zase hoši chytili malého kraba, vylovili černého mořského ježka, sebrali pěkně vybarvenou mušli nebo hvězdici a s nadšením obdivovali svoje úlovky. Vojáci se jako nezvedení kluci honili po břehu, šplíchali na sebe, strkali se do mělké vody. A ne jenom vojáci, řádili mezi nimi i rozjásaní důstojníci! Všem zářila z oči radost. Byli jsme mořem nadšení, všechno nám bylo nové, zajímavé a zvláštní.

Slunce zatím utonulo ve vodách zálivu, soumrak se vkrádal na hladinu a z oceánu začaly vystupovat bílé páry. Příroda pomalu usínala, všude zavládl jakýsi posvátný klid, jen moře tichounce šeptalo zemí svou nekonečnou ukolébavku...

***

Teprve druhý den po poledni jsme se zase hnuli, ale jen na vzdálené předměstí Vladivostoku Pervaja Rječka. Z velitelského vagónů někdo přinesl zprávu, že si zde postojíme než nás pustí do Vladivostoku, protože město je prý přeplněné našimi vlaky a spojeneckými vojáky.

Využil jsem přestávky a vypravil se s několika hochy na výšinu nad stanicí. Z ní se nám ukázal krásný pohled na celý Vladivostok a dál na východ, na otevřený indigově modrý oceán.

Nebyli jsme na vyhlídce dlouho, když se od ešelonů ozval signál trubky, který velel k návratu. Seběhli jsme s kopce s radostí, věřili jsme, že se pojedeme naloďovat do přístavu, ale náš prapor se už formoval na nástupišti. Dověděli jsme se, že bude slavnostní přehlídka za přítomnosti naší generality a velitele spojeneckých vojsk na Rusi francouzského generála Janina.

Dali jsme se rychle do pořádku a přehlídka začala. Přijel vrchní velitel československého vojska v Rusku generál Jan Syrový, velitel našeho vojska na Dálném východě generál Stanislav Čeček a francouzský generál Pierre Maurice Janin s početným štábem důstojníků. Generál Syrový krátce promluvil, ocenil bojovou zdatnost našeho praporu a vyzvedl jeho zásluhy. Pak za zvuku Marseillaisy sklonil náš prapor a generál Janin připjal na jeho stuhu francouzský válečný kříž s palmou. Hudba zahrála naše hymny, třeskly zbraně a prapor nastoupil k slavnostnímu defilé.

Během nástupu se mezi hochy rozneslo, že nepoplujeme stejnou lodí s generálem Syrovým a štábem, jak bylo původně plánováno. Přijeli jsme prý pozdě. Americká loď „President Grant“ už byla připravena k odplutí a nemohla na nás čekat.

Byli jsme hrdí na to, že náš úderný prapor byl vyznamenán nejvyšším francouzským řádem, ale radost kalilo zklamání, že do Prahy nepřijedeme jako čestný doprovod našeho vrchního velitele. Kluci byli „naštvaní“ a říkali, že nás „podrazili“. Podle toho dopadla také přehlídka. Muzika neměla při defilé ten správný rytmus, velitel praporu major Hásek zapomněl velet „Zpříma hleď!“, kluci koukali každý jinam, pochodovali podle mého názoru „pod psa“ a já jsem se nemohl generálů Syrovému hanbou podívat do oči. Věděl jsem, že se hoši umí „vytáhnout“, když chtějí.

V noci pro nás přijela lokomotiva a pomalu nás táhla městem a pak kamsi dál podél pobřeží. Cestou nás nejvíce zajímal přístav. Tisíce světel bloudila zátokou, reflektory osvětlovaly mola a u nich zakotvené válečné lodě. Dál od břehu se tměl obrovský zaoceánský parník „President Grant“, na kterém v tu dobu už asi byl generál Syrový a jeho štáb. Lokomotiva odtáhla náš vlak na Gnilij Ugol, přístavní nádraží, kde se nakládalo zboží z vlaku přímo na lodě. Stály na něm desítky opuštěných vlaků našeho vojska.

Naposledy jsme spali v těpluškách. Ráno přijela nákladní auta a odvezla nás do kasáren. Přiznám se, že mi bylo všelijak, když jsme se loučili s našimi domovy na kolečkách. Žili jsme v nich několik let, staly se nám ochranou jako husitům vozové hradby. Prožívali jsme v nich radosti i strasti vojáků-válečníků, přesvědčeni, že tak pomáháme osvobodit svou vzdálenou vlast, ve které nás čeká žít lepší, svobodnější život. Těplušky jsme milovali a bránili, neustále je upravovali a zdobili. Když jsme odjížděli, smutně za námi pohlížely svými otevřenými dveřmi a mávaly nám na pozdrav zapomenutými praporky a omšenými ozdobami.

V kasárnách nebylo ubytování pohodlné; byli jsme tam trochu stísnění, ale doufali jsme, že tam dlouho nepobudem. Skoro každý den odjížděla nějaká loď s našimi vojáky na dlouhou pouť kolem celé Asie, jiné směřovaly k Panamskému průplavu a nebo do Severní Ameriky; vojáci z takových transportu se vrátili domů opravdu cestou kolem celého světa.

Netrpělivě jsme čekali, kdy dojde na nás. Bylo však už téměř léto, sluníčko pálilo a hoši užívali radovánek, které poskytovalo moře. Romantické pobřeží se sráznými útesy, rozervanými skalisky a malými oblázkovými plážemi mezi balvany porostlými škeblemi a mořským mechem nebylo z kasáren daleko.

Našel jsem si vysoko ve svahu nad pobřežím opuštěnou dělostřeleckou pevnůstku s pěknou vyhlídkou a pokud mi to služba dovolovala, chodíval jsem tam pozorovat široširé moře, naše vojáky, skotačící na mělčinách mezi balvany hluboko pode mnou, rybářské čluny vracející se se s úlovkem a majestátní zámořské parníky kotvící daleko od pobřeží. Ty dny se mi nechtělo ani do města, ani mezi rozjařeně hochy. Chtěl jsem být sám se svými myšlenkami, se svou bolesti. Věděl jsem, že za několik dnů opustím Rusko a že tím navždy ztratím všechny ruské přátelé, s kterými jsem prožil tolik radosti a kteří mi tolikrát pomohli, když mi bylo nejhůř.

Bylo mi jich líto. Věděl jsem, že je nečeká šťastný život. V evropském Rusku „bílá“ vojska generála Denikina ustupovala na jih, Trockého Rudé gardy už obsadily skoro celou Ukrajinu a bojovaly se svobodnými Poláky o Varšavu, skoro celá Sibiř byla v moci bolševiků. Snažili jsme se demokratickému Rusku a jeho prozatímní vládě pomoct; stovky, ne-li tisíce našich hochu padly v bojích s bolševiky, tři lodě se vracely domů s našimi válečnými invalidy, ale Kolčakův převrat udělal konec všem nadějím. Za carské metody vládnutí nechtěl bojovat ani ruský lid, zbídačený válkou, ani revoluční měšťanstvo a nakonec ani my. (...)

(Úryvek z rukopisu románu „Viktoria“. Podle vyprávění a válečného deníku, 1914-20, příslušníka úderného praporu československého vojska na Rusi.)