12.6.2024 | Svátek má Antonie


LITERATURA: Konec carismu

16.9.2006

Sibiř, březen 1917

Tak už je to tady! V Rusku je revoluce! Zpráva o revoluci v Petrohradu dorazila do naší zapadlé železniční stanice Ťopky daleko v sibiřské stepi až 17. března 1917. Když jsem ráno přišel do práce, všichni zaměstnanci naší kanceláře se skláněli nad telegramem, který nám poslalo ředitelství dráhy z Tomska. V telegramu stálo: „Všichni ministři zatčeni. Na ulicích v Petrohradu přestřelky. Vojsko z fronty přišlo do Petrohradu dělat pořádek.“ To bylo všechno.

To, co se v kanceláří už několik dnů šeptalo, se stalo skutečností: revoluční organizace inteligence, studentů a dělníků se pokusily svrhnout carský režim. Car bude donucen odstoupit. Bude vyhlášena republika a výsady šlechty budou zrušeny.

Toho dne nikdo v kanceláří nepracoval a také už nikdo nešeptal. Všichni hlasitě debatovali. Zdálo se mi, že při carovi a pro zachování samoděržaví nebyl z mých ruských kolegů a kolegyň nikdo. S netrpělivostí jsme čekali na další zprávy.

Večer jsem zašel mezi naše hochy, české zajatce. Žili tu zimu ve velké zemljance poblíž lokomotivního depa, na jehož dokončení pracovali. Bylo tam jako v úle. Zdálo se mi, že mluví všichni současně.

„Tak co, Franto, je něco nového? Kdo teď vlastně v Rusku vládne? Přišel další telegram?“ volal na mne Karel Patočka, krajan z Veverské Bítýšky, sotva jsem vstrčil hlavu do dveří.

Jejich hlad po informacích jsem však nasytit nemohl. Věděl jsem tolik, co oni. Text telegramu znali dělníci z depa ještě dřív, než náš náčelník a my, úředníci technické kanceláře. Zprávu o událostech v Petrohradě se dověděli hned ráno od telegrafistek.

„Co bude s námi, se zajatci?“

„Uspíší to konec války, když ruští vojáci opouští frontu?“

„Využijí toho Němci k ofenzívě?“

To byly nejčastější otázky, které se snažili hoši řešit.

„Nic z toho nebude, kozáci udělají pořádek!“

„Ruští vojáčci mají už toho šikanování a hladu na frontě dost!“

„Ruský obr na hliněných nohách! Korupční a proněmecké živly při dvoře už nikdo nemohl vystát!“

„Třeba válka skončí separátním mírem a my pojedem domů!“

Co hlava, to názor, ale tyhle výkřiky byly slyšet nejčastěji.

Samozřejmě jsem si přál konec války, ale na druhé straně jsem se obával uzavření separátního míru mezi Ruském a Rakousko-Uherskem. Do habsburského mocnářství, bojujícího za západě s Francií, Anglií a na jihu Evropy s Itálií, jsem se vrátit nechtěl. To by mě znovu navlékli do modrošedého rakouského mundúru a poslali cedit krev za jeho císařské a královské apoštolské Veličenstvo někam na Marnu nebo Piavu. Tehdy jsem si říkal: To raději zůstanu na Sibiři až do úplného konce války. Měl jsem celkem slušné místo jako stavbyvedoucí, ucházející plat, řadu ruských přátel, prakticky svobodu a k tomu všemu důvěru našeho „starého“, tedy nejvyššího představeného, „strašného načalnika 2. distancii“, inženýra Kovalevského.

Druhého dne došly další zprávy: „Car Nikolaj se vzdal trůnu ve prospěch svého bratra Michaila Alexandroviče Romanova.“ Ten vládl jen asi den. Když ho nechtěl nikdo poslouchat, praštil jim s tím. To byl alespoň můj názor. Na jeho místo nastoupil prozatímní republikánský „komitét“ s předsedou Rodzjankem v čele. Tak dopadla vláda Romanovců! Carem Michailem kdysi začala a jiným cárem Michailem skončila. Noviny byly plné revoluce, ale o válce a míru ani muk. To se mi nelíbilo.

Ani druhý den nikdo v kanceláří nepracoval, a tak jsem se rozběhl za našimi chlapci. Seděli v zemljance u samovaru a opět ohnivě debatovali. Někteří hoši brali revoluci v Rusku smrtelně vážně, jako by se jich osobně týkala. Přeli se, jaký režim by měl samoděržaví nahradit. Zastával jsem názor, že je to věc jen ruského národa a my musíme být pouze diváky, nechceme-li se dostat jako zrnko obilí mezi dva žernovy. Tím jsem myslel revolucionáře-republikány a monarchisty. My si musíme dříve nebo později vybojovat svoji vlastní národní samostatnost a zbavit se rakousko-uherské monarchie, která nás vehnala na jatka nesmyslné války. Stejně jsme však všichni měli ze změny radost. Karel spustil na housle české písničky a my jsme zpívali až do večera. Snad jsme podvědomě doufali, že republikánský režim v Rusku bude mít pro naše snahy více pochopení než ten carský.

Další den přinesl zprávu, která se už týkala i nás, zaměstnanců Kolcuginské dráhy a zajatců, kteří jsme spadali pod vojenské velitelství v Tomsku: tomský gubernátor se ženou byli zatčení, uvězněni byli i vojenský náčelník, policejní komisař a archirej, pravoslavný biskup. Pod podlahou velkého i malého chrámu byly prý nalezeny velké zásoby mouky a cukru, tedy potravin, kterých byl velký nedostatek. To pobouřilo strádající lidí, hlavně dělníky, kteří si neměli za svoji mzdu co koupit.

„Kdo tu tedy teď vládne?“

„Kdo se postará o pořádek?“

„Kdo teď bude mít na starosti zajatce, hlavně ty v táborech? Jsou jich tam v Tomsku ve třech lágrech tisíce a jejich zásobování bylo mizerné i před revolucí!“

Ještě jsme si v kanceláří ani neobjasnili dosah všech těch událostí, když jsme z venku uslyšeli křik a zpěv Marseillaisy: „Vstavaj, podnimajsa rabočij narod!...“

Kdosi vrazil do kanceláře, že prý se sem valí dělníci z depa. To byl poprask! V minutě byli všichni úředníci pryč. Zůstali jsme tam jen my - zajatci. Jako nejvyšší zbylý ouřada jsem jim dál rozchod, praštil rýsovacím perem a vyběhl ven.

Před kanceláří našeho náčelníka se tísnil dav umazaných a othanych železničních dělníků s rudými prapory a bílými transparenty, na kterých bylo neumělou rukou napsáno červenou barvou „Svobodnaja Rossija“. Uprostřed zástupu jsem zahlédl nějakého malého muže, který stále něco vykřikoval, ale nebylo mu rozumět. K mému úžasu jsem tam uviděl také našeho „starého“ - náčelníka inženýra Kovalevskeho. Podle křiku jsem si nemyslel nic jiného, než že ho přišli lynčovat. Nemeškal jsem, vrhl se do davu a prodral jsem se až k němu. Nedělali mu nic. Náčelník byl klidný a jak jsem porozuměl, sám vyšel dělníkům vstříc a v krátkém proslovu uvítal „obrození Ruska“. Provolávali mu hřímavé: „Ura! Ura! Ura!“. Viděl jsem, že je vše v pořádku, a oddechl jsem si.

V té chvíli mne napadlo, že Kovalevský, ruský Polák, nebyl na Sibiři jen tak dobrovolně, ale že ho carská vláda tady donutila žít a pracovat z politických důvodů, pravděpodobně za nějaké prohřešky z mládí jako stovky, ne-li tisíce jiných Poláků. Možná, že v koutku duše s pádem carismu souhlasil.

Franta Žurek, také zajatec, Hanák někde od Prostějova, který u Kovalevských dělal kočího, mi říkal, že Kovalevští mají u Varšavy velký statek a jsou dokonce „šlachtici“. Jenže takové zase nenávidí revoluční levice, která usiluje o zabrání velkostatků a rozdělení půdy drobným zemědělcům. Už tehdy mě napadlo, že to Kovalevský nebude mít ani po revoluci lehké.

Malému muži někdo přinesl židli. Ten na ni vyskočil a řečnil. Mluvil podle mě dobře: že revoluce musí být nekrvavá, aby se světu ukázalo, že v Rusku nejsou divoši, že se válka musí vést dále, aby západní mocnosti neukazovaly na Rusu jako na zrádce, že se musí dál pracovat jak v továrnách, tak v hospodářství a hlavně poslouchat představené, kteří to míní s Ruskem a ruským národem dobře.

Řečník byl stále přerušován voláním: „Dá zdravstvujet svobodnaja Rossija!“ a „Ura!“. Karel Patočka, který se ke mně ještě s několika Čechy davem protlačil, mi řekl, že ten chlapíček je předák kadetů. Na můj tázavý pohled dodal, že je to partaj „KD“, což znamená Konstituční demokraté, a že to se studenty vojenských škol nemá nic společného, těm se prý říká junkeři.

Jiný nás hoch mi křičel do ucha, ve snaze přehlušit okolní řev, že se diví, že dnes oslavují kadeta, když včera v dílnách všichni provolávali slávu socialistům: eserům, menševikům a jejich nejbojovnější frakci - bolševikům.

„Ti negramotní mužici budou vždy volat slávu tomu, kdo zrovna řeční. Ničemu nerozumí a každý tlučhuba si je dovede získat,“ ušklíbl se Karel.

„V Petrohradu prý mají největší moc v Prozatímní vládě právě kadeti a eseři,“ prohlašoval někdo jiný z Čechů a ukazoval na nějaký článek v novinách, které vytáhl z kapsy. „Eseři jsou Sociální revolucionáři, většinou revoluční intelligence,“ dodal.

Hoši získali z novin a debat mezi sebou a s ruskými železničními dělníky znalosti, o kterých jsem v té době ještě neměl ani ponětí, protože o ruskou vnitřní politiku jsem se dosud valné nezajímal.

„Kterých je nejvíc tady v Ťopkách?“ zeptal jsem se.

„Asi menševiků, to jsou jako u nás byli sociální demokraté,“ dostal jsem odpověď.

„Ale bolševici jsou nejlepší agitátoři a strhávají socialisty na svou stranu. Slibují mužikům hory doly: zabavení majetku bohatým, konec války, vlády proletariátu na všech úrovních a rozdání všeho zabaveného majetku chudým,“ poučil mě Karel.

„No to to dopadne! Dělníci, kteří jsou zde většinou negramotní, budou vládnout a měšťáci, kteří neumí ani vzít kladivo do ruky, budou pracovat, pokud nebudou rovnou vystřílení. To ti teda, Matičko Rusi, nepřeju!“ uzavřel jsem debatu a prodral jsem se z houfu ven. Inženýr Kovalevský a naši hoši se tlačili za mnou.

***

(…) Na stanici byl zvolen komitét, který měl poslouchat i náš náčelník, ale v komitétu se všichni mezi sebou hádali a žádné příkazy k práci odtud nepřicházely. Pokládal jsem to za úplnou anarchii a obával se následků.

Za několik dnů poslalo vedení komitétu pro náčelníka a vedoucího železničního provozu; prý budou komitétem souzeni, protože jsou tyrani a buržuji. Jeden člen komitétu přišel i za mnou a ptal se na Kovalevského.

„No, pokud vím, tak nikomu neublížil a po stránce pracovní žádného takového organizátora a odborníka na stavbu železnic na celé Kolcuginské dráze nemáte,“ zněla moje jednoznačná odpověď. Komisař odešel zřejmě nespokojený. Nikdy předtím jsem toho člověka na Kolcugině neviděl. Jak ho mohli do komitétu zvolit?

Komitét schůzoval každý den. Náčelník z toho zatím vyšel dobře. (…) Koncem března se zdálo, že se u nás v Ťopkách revoluce už vybouřila. Pracovalo se jako dříve. Jen městské policajty, kteří vždy dovedli jen mlátit lidí nahajkami a nadávat, poslal revoluční komitét na frontu. Na zachování pořádku byla vytvořena jakási milice, ve které se občané střídali.

(Úryvek z rukopisu románu „Viktoria“ o životě a bojích českých legionářů . Podle vyprávění a válečného deníku účastníka.)