16.6.2024 | Svátek má Zbyněk


LITERATURA: Jak ocelová pěst dělnické třídy dopadla na elektrikáře Dvořáka

5.5.2006

Nemocnice MÚNZ na Kamenném kopci. Listopad 1962.

Ze čtení dnes nebylo nic. Na pokoji byla návštěva. Paní Dvořáková. Bývala tam skoro každý druhý den. Návštěvní dny byly jen středa a neděle, ale tohle nařízení paní Dvořáková ignorovala a sestry to z nějakých důvodů trpěly.

Seděla v celé své mohutnosti v nohách Dvořákovy postele. Na klíně měla otevřenou velkou nákupní tašku plnou prázdných nádob. Dvořák seděl opřený o čelo postele, v ruce držel kastrolek s nějakým pokrmem a lžíci se v něm prohraboval. Proti paní Dvořákově se zdál být strašně maličký.

S Ludvíkem se paní Dvořáková seznámila už minulý týden a uvěřila svému muži, že před Ludvíkem může "mluvit", kdežto před Slávkem nikoliv. Slávek však to odpoledne na pokoji nebyl. Když nebyl v klubovně, ani se neometal kolem Věry a Lídy, znamenalo to, že si navzdory všem zákazům "odskočil" mimo nemocnici.

Paní Dvořáková vycouvala z uličky mezi postelemi, aby si Ludvík mohl na svoje lůžko lehnout. Byla s kloboukem na hlavě skoro stejně vysoká jako on. Když ji míjel, musel se hodně zaklonit, aby se vyhnul jejímu mohutnému poprsí, které napínalo pletené šaty a klenulo se z rozepnutého kabátu. Všiml si, že z vějířku vrásek a podél nosu jí stékají velké slzy. Každá návštěva paní Dvořákově začínala a končila nářkem a roněním slzí.

"Oni mně ho tady snad utrápí, pane inženýre! Zase mu nedali dietu! Co tady má chudák jist? Pokaždé to říkám sestře a nic to nepomáhá. Už jsem si šla stěžovat i primáři. Ne jednou. Ale vždycky mne tam ta ženština řekla, že tam primář není."

"Ale maminko, to je dieta, co mně dávají. Oni tomu tak říkají. Jist se to nedá, ale je to jinačí než to, co mají ostatní," uklidňoval Dvořák manželku a trochu se před Ludvíkem styděl za její opakovaně lkaní.

"Kdypak nám to utrpení skončí? Vždyť už je tady, pane inženýre, podruhý. A půl žaludku má dávno pryč. Pořád ho chtějí jen řezat a řezat a podívejte se jak se ztrácí! Doktor Kopec ho chce poslat do Jevíčka. Ale můžu ho tam nechat odvézt? Vždyť, jak bych mu tam nosila ta dietní jídla?" (…)

Dvořák pokyvoval, přestal jist a i jemu se zalily oči slzami.

"Možná byste to měli s tím Jevíčkem zkusit. Slyšel jsem, že jsou tam dobří specialisté. Však na operaci nemusíte přistoupit. Ale alespoň byste poznali názor jiných lékařů," snažil se Ludvík dodat dvojici naději.

"Kdepak, já ho z Brna nepustím! Vždyť vám říkám, jakpak bych mu vozila jídlo! V práci si beru obden hodinu volná, kterou druhý den nadělám. Nadělam raději dvě, aby mě vedoucí nechala za poledne shánět telecí nebo kuře pro Karlíka. V Jevíčku by mě k němu pustili jen v neděli! Copak by tam chudák jedl?" hořekovala dál paní Dvořáková a na Ludvíka se podívala téměř zlobným pohledem za ten kacířsky návrh.

Dvořák odložil kastrolek s nedojedeným pokrmem na stolek a začal se sunout z postele. Že musí na záchod. Když se za ním zavřely dveře, paní Dvořáková se naklonila k Ludvíkovi a šeptem pravila:

"Víte, kdo mu ty nemoce způsobil? Oni! Když mu sebrali tu jeho dílnu! Věřil byste tomu, že dělnická vláda může svýmu soudruhovi, dělníkovi, sebrat jeho vlastní dílnu, kterou si v potu tváře za velkých finančních obětí vybudoval?"

"Velmi dobře takové případy znám. Tak on byl pan Dvořák živnostníkem?" odpověděl Ludvík.

"Jakýmpak živnostníkem? Já sem ho znala ještě jako malá holka, když za války chodil každý večer s modrou bandaskou z Forbesky kolem našeho. Po válce zaváděl lidem elektriku. Víte, tam kde ještě nebyla. Dělal světlo na dvorcích, před baráčky, v chlívcích a tak. U nás v Králové Poli a v Řečkovicích bylo ještě moc domků a hospodářských stavení, kde měli elektrické světlo jen v kuchyni a ve světnicích. Ve sklepích a ve chlívcích se ještě svítilo petrolejkama. Lidi by mu bývali ruce utrhali, co měl práce. Tak toho ve Forbesce nechal a najal si garáž na dílnu. Pak ještě jednu na sklad. Maminka mně říkala: 'Toho si vem, i když je malej! Ten s tou elektrikou vydělá peněz, že se budeš mít jako královna.' On by si mne snad ani nevšiml, kdybych mu sama jednou neřekla, jesli by nešel do Besedního domu tančit. V osmačtyřicátým sme se brali. O politiku se nestarali. Vedlo se nám dobře, i když kolem bylo ještě moc té poválečné bídy a materiál se těžko sháněl. Za tři roky sme se pustili do stavby domku. Pak to přišlo. Rána za ranou. Když byla ta měnová reforma v třiapadesátém, přišel Karlík o všechny peníze."

Paní Dvořákově se rozklepala pláčem brada. Po chvíli pokračovala: "Měl jich našetřeno na celý dům a skoro všechno doma. Na placení materiálu a řemeslníků. Vyměnili mu to padesát ku jedné a ještě mu vynadali, že je křeček. To že měl tolik peněz doma. Přijeli a zapečetili mu sklad a že prý nesmí už samostatnýho elektrikáře dělat. Ani po nedělích. Nebo že ho ještě zavřou."

Pak rychle pokračovala už pevnějším hlasem. Snad aby byla s vyprávěním hotová dříve, než se Dvořák vrátí: "A tak musel zpátky do Forbesky a já do práce, k šicímu stroji. On se z toho tak užíral, že začal klempírovat s tím žaludkem. Při tom dřel po večerech a nedělích na tom našem domku, aby ho dostavěl. Musel sám, na zedníky a tesaře už peníze neměl. Sotva to dostavěl, nemohl slabostí ani stát. Musel na operaci těch žaludečních vředů!"

Paní Dvořáková dovykládala a dala se opět do tichého pláče.

Dvořák se vrátil a začal manželku utišovat: "Maminko, neplač, dyť ono to nějak dopadne! Musíš být aspoň ty zdravá, když mně už není pomoci!"

Paní Dvořáková hlasitě zavzlykala a pak se napřímila a kupodivu pevným hlasem pronesla: "Ale jestli mně umře, tak půjdu za naší vedoucí a řeknu jí! Víte, pane inženýre, ona je velká komunistka a pořád nás honí do těch závazků, socialistických brigád a do schůzí. A já jí řeknu: 'Vy ste mně ho zabili! Takovýho člověka! Dělníka se zlatýma rukama! To si říkáte soudruzi?"

"Ne, ne, maminko! To bys nesměla! To by tě na místě vyhodili z práce a ještě by té mohli zavřít! Víš jak to dopadlo se starým Sýkorou, když jim řekl, že znárodňování je vobyčejná zlodějna! Ještě by ti sebrali ten náš dům! Ty musíš být zdravá a veselá! A já se budu na tebe z obláčku dívat a budu šťastné!"

Oba se zvedli, v očích měli slzy. Paní zavřela tašku s prázdnými kastrolky, zapnula si kabát a, aniž se na Ludvíka podívala, otočila se ke dveřím. Dvořák se do ní zavěsil a šel ji vyprovodit před nemocnici a kousek po Vinohradské. Ona v klobouku a s celou svojí mohutností upnutou do těsného zimníku, on v rádiovce a v černém nemocničním kabátě, o hlavu menší, drobně capital vedle ní. Oba s hlavami sehnutými žalem.

Ludvík po odchodu manželů zůstal ležet na lůžku s očima upřenýma do stropu na abstraktní obrazec, který nad jeho lůžkem kdysi zanechala rychlá malířova štětka. Viděl v něm dnes široko rozevřenou vlci tlamu. Bylo mu té tragikomické dvojice líto. Hlavou mu vířil proud myšlenek: "Prostí lidé, pracovití a tak nešťastní! A opět - režim zametl se schopným řemeslníkem podobně jako s tisíci jinými! Sotva se z té válečné bídy a strachu trochu dostali, sotva mohli uplatnit svoji řemeslnou zručnost, nápaditost a pracovitost, byl jim jejich rozlet násilně zaražen."

Zhluboka si povzdechl, ale pochod jeho myšlenek se ještě nezastavil: "Marxismus učí, že buržoasie, kapitalisté, musí být smeteni do propadliště dějin. Ale jakýpak kapitalista byl Karel Dvořák z Kenigu?"

A takových Ludvík poznal v továrnách desítky. V hlavě mu hučelo: "Z bývalých samostatných instalatérů, zámečníků a elektrikářů, kteří byli nejen mistři ve svém řemesle, ale uměli práci také zorganizovat, sehnat si v té poválečné bídě a zmatku přísun materiálu a práci kvalitně provést, jsou teď většinou nádeníci, nejhůř placení dělníci. Nesmí být ani parťáky, natož pak mistry nebo vedoucími. (…) Tak odstranili komunisté z hospodářství schopné lidí! A celý stát podřídili zaostalému Rusku, kde vládnou podobní neumětelové! Výsledkem jsou fronty téměř na všechno, vysoké ceny vzhledem k nízkým platům, špatná kvalita průmyslových výrobků a zoufalý nedostatek bytů.(…) Sedmnáct let po skončení války!(…) Naše generace musí udělat všechno, co se dá, aby se to tady změnilo!"

(Úryvek z rukopisu románu "Tango se smrtí")