Nakladatelství XYZ je segment Albatrosu a letos trhu dodalo román Malý a velký Mefisto (216 stran, 27 kapitol). Tato kniha ovšem nevychází poprvé. Vynořila se už z roku 1946, jen je teď redakčně (a jistěže i graficky) upravena. Na tom se podíleli Linda Donáthová a Jan Donáth.

Už před skoro osmdesáti lety sice „Mefisto“ vyšel pod jménem úspěšné Fan Vavřincové (1917-2012), ale nenapsala ho - a později řekla, že „pravý autor“ nesměl po válce publikovat. Toho člověka (muže či ženu) kryla v poklidu až do smrti, nikdy ho neudala.

Kdo to asi byl? Michal Jareš, zkušený literární badatel z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, navrhuje dvě možnosti vč. Eduarda Fikera (1902-1961).

Fiker alias „český Edgar Wallace“ byl totiž kmenovým autorem nakladatelství Novela, kde Mefisto vyšel. A Fiker psal, jak víme, především detektivky. Taky Mefisto je detektivka. Fiker měl i blízko k anglosaskému pojetí Mefista, jenž je střižen jako screwball comedy, a téhož roku 1946 zveřejnil v Novele humoristický román Grandcirkus Fernando. Styl se Mefistovi podobá. Přesto najdeme zásadní problémy.

Jednak se onen styl vlastně podobá i stylu Fan Vavřincové, nebo v řadě míst, a za druhé nebyl Fiker zakázaný. On knihy naopak i po válce vesele chrlil dál, tedy přinejmenším do roku 1948, a pomaleji také pak. A Martin Jireš se domnívá, že merit záhady mohl být právě v onom přílišném „chrlení krve“. Ve studii Tajemství Fan Vavřincové píše: „Mohlo se stát, že v nakladatelství měli v jednu chvíli pocit, že vydat dalšího Fikera by už bylo příliš. Mohlo se stát, že právě na tomto textu se nepohodli - Fiker po roce 1947 s Novelou již nespolupracoval.“

Krom toho badatel spekuluje, že mohla Vavřincová pracovat jenom s fragmentem, a to Fikerovým. Dobře. Třeba. Ale proč by nechával natolik zběhlý spisovatel jako Eduard Fiker brněnskému nakladatelství jen pouhý fragment?

Anebo se nepohodli, ale byla tu již nějaká podepsaná smlouva a Novela dodanou humoristickou detektivku za pouhý fragment prostě označila?

Možné je i to, že měli k dispozici jen první verzi Mefista, když se autor (asi Fiker) pouze dotazoval, zda „to vemou“, když věc dopíše. Ale vše jsou bohužel pouhé spekulace.

Na druhou stranu… Jareš srovnal Mefista s pozdějšími Vavřincové detektivkami a můžeme to udělat zrovna tak. Co vidíme? To, že byla spíš deduktivní typ spisovatelky (ostatně milovala Agathu Christie) a že to je tedy typ jiného druhu, než v Mefistovi, který je analytický daleko méně. Rukopisná pozůstalost Fan Vavřincové bohužel shořela.

Tato velmi populární spisovatelka se původně jmenovala Věra Peigerová a „NA APRÍLA“ 1935 se v sedmnácti letech vdala za Bohumila Němotu, s kterým už co šťastní novomanželé koupili zámek Sudovice v Novém Kníně.

Vavřincová publikovala nadále i jako Věra Němotová a taky pod pseudonymem Anna Lorencová, když si pseudonymy vybrala dle křestního jména svého tatínka, jenž se jmenoval Vavřinec (=Lorenc) Peiger (1867-1930) a byl ředitel České společnosti pro průmysl cukerní.

I Fan ostatně má původ v rodě, kde se generačně předávala jména Františka i František. Ale roku 1950 pohltily Sudovice plameny, ať už je založil kdokoli, a zbývá jen „ohořelá“ část Faniny pozůstalosti. Nad tou jsou spekulace povoleny a naštěstí k nim dochází. Michal Jareš, jehož si velmi vážím, uvedl v onom rámci „do hry“ ještě i redaktora Vladimíra Peroutku (1902-1956). Proč? Velmi dobře se s „Fan“ znal a evidentní je, že tento gentleman nechtěl vystupovat pod vlastním jménem. To dokládá nejen případ jeho známé novely Neviděli jste Bobíka? (1942), která byla později zfilmována Vladimírem Slavínským (1944). Peroutka ji ale podepsal Martin Bílý.

Dotyčný pseudonym zůstával po desetiletí záhadou. Rozkryt byl až ve třetím tisíciletí, vlastně teprve před pár lety. Jiný příklad Peroutkovy až britské diskrétnosti? Představuje jej Fanin román Patsy tropí hlouposti, který známý časopis Ahoj na neděli zveřejňoval na pokračování roku 1933. I když… Jareš uvádí teprve rok 1938. Ale jiné prameny ne. Snad se jedná o Jarešův překlep, či mohlo jít o druhé zveřejňování románku - v tomtéž časopise. To však tady nevyřešíme a jen konstatujme, že pan Vladimír Peroutka prózu s očividnou chutí přepracoval. Udělal z ní kadlub scénáře s názvem Eva tropí hlouposti (režie Mac Frič, premiéra 10. listopadu 1939, v hlavních rolích sourozenců Nataša Gollová a Oldřich Nový) a pod Peroutkou změněným titulem Eva tropí hlouposti kniha prvně vyšla roku 1944 v nakladatelství „Joži“ Jíchy v Brně. Podstatnějším bude, že film - už pět let předtím - definitivně nastartoval Faninu kariéru, v níž nezanedbatelnou položkou zůstává klasická Taková normální rodinka. Knižně vyšla až roku 1991, byť televizní verze je z let 1971-72 a byť první díl autorka redakci přinesla - pod názvem Ženich na želvách - už roku 1968. Herec Pavel Landovský byl, mimochodem, v průběhu prací přeobsazen Jaroslavem Moučkou. A roku 2008 vzniká i parafráze téhož díla pro kina.

TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA: https://www.youtube.com/watch?v=_QYBRt0_Fas.

Kniha Taková normální rodinka má navíc druhý, o něco slabší díl Taková normální rodinka se vrací (NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2008, redakce Ivo Železný), který byl televizí zpracován roku 2010 pod názvem Rodinka. Na rozdíl od filmu s částí původního obsazení.

Například Marie Krulichová navíc uvádí, že je Fan - asi co Marie Svobodová - i spoluautorka námětu klasického filmu Hotel Modrá hvězda (režie Mac Frič, premiéra 29. srpna 1941) s Gollovou, Novým a Mandlovou, ale tady se patrně jedná o mýlku; stejně jako v případě filmu Nevíte o bytě? (1947, námět Ján Kadár, režie Bořivoj Zeman).

Zatím jsem o tom s Michalem Jarešem nehovořil, ale mám pocit, že nebere vážně Fanino vyjádření ohledně „zakázanosti“ skutečného autora. Domnívám se, že autorem Mefista či jeho základnu mohl být Vladimír Watzke (1900-1971), jehož nejznámější pseudonym je Vláďa Zíka. Psal i jako Eva Marešová a „její“ románek Dadla zlobí maminku (Zmatlík a Palička, 1944) se Salačovými ilustracemi (Dadla se tu houpá na lustru, Dadla leze z komína, Dadla strká ruku do lví klece, Dadla doma rozstříhá vše, co rozstříhat nemá) zůstává nejméně v naší rodině opatrovanou legendou. Není to ani osmdesát stran, ale zasloužily by reedici. Musím nicméně uznat, že se stylově knize Eva tropí hlouposti moc nepodobá, to spíš jen obsahově, a detektivka o Malém a velkém Mefistovi na Watzkeho taky moc nevypadá. Ale připadá mi určitě pravděpodobnějším autorem, než Jarešem - rovněž zmiňovaní a zavržení - Sláva Václav Jelínek (1905-1967) či Mojmír Drvota (1923-2006), tento autor „crazy“ prózy Penzion pro umělce i autor scénáře Daleké cesty (1948).

Jen dodám, že Jareš po právu vylučuje Olgu Barényiovou (1905-1978), Jaromíru Hütlovou (1893-1964) a Vlastu Javořickou (1890-1979), jejichž svět byl jiný.

Také možnost, že jde o překlad a úpravu díla neznámého či méně známého autora jiné země mi přijde jenom jako bezvýznamná, nikam nevedoucí spekulace; i když není sporu, že Fan vystudovala roku 1935 Francouzské gymnázium v Dejvicích a učila se i anglicky a - na filozofické fakultě - německy a rusky. „Na zahraniční literaturu psala příležitostně lektorské posudky,“ upozorňuje Blanka Hemelíková ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945.

Ale k záhadě. Není - podle mého názoru - uměle vytvořena, aby se kniha lépe prodávala, a přistupuje tak do pekelného vlaku přeplněného davem podobných tajů. Zatímco třeba u Šolochova bylo - pouze imaginární - autorství Tichého Domu celkem prokázáno, jinde (Slezské písně) se dál vyskytují konspirační teorie. Saturnin je „profláknutým“ už příkladem a mám osobně za to, že byl Jirotka, ač voják, během válečného zatemnění oken v momentálním tvůrčím stresu a (opravdu) knihu napsal v koupelně, takže je tam „tolik vody“. Ale bohemista Vladimír Novotný z Chodouně u Zdic má zcela jiný názor a před několika roky mi řekl, že Saturnina podle něj napsal Vladimír Neff. „Dobře znám jeho předválečné dílo, je to podobné.“ Tak nějak se Novotný, přední literární badatel, vyjádřil, a když jsem se ohromeně zeptal, proč by, proboha, Neff Saturnina Jirotkovi dával a do smrti o tom pak držel jazyk za zuby, přítel jen něco nadhodil o možné „výměně za naturálie“. Nevím. Třeba chce Novotný jen zůstat původcem osobité teorie, anebo mě přinutit, abych si Neffovo předválečné dílo prostudoval také. Proč ostatně ne? - Každopádně budu mít dobrý důvod navíc k četbě a Jirotkovým dědicům ještě chvíli potrvá, než mě nechají zavraždit a zpopelnit:-).