13. října 2022 uplynulo už dvacet let od předčasné smrti autora románové předlohy Bratrstva neohrožených, amerického historika Davida Ambrose (*1936). Tváří k současným i minulým válkám na tom tolik nezáleží, ale dostala ho rakovina - kouřením devastovaných - plic.

Slavnou sérii o Bratrstvu s Ambrosem vyprodukovali před jedenadvati lety Steven Spielberg a Tom Hanks, kterýžto herec část dokonce psal a režíroval; konkrétně pátou epizodu z deseti.

Vzniklo pozoruhodné a úroveň televizní tvorby posunující dílo: na ploše deseti hodin pochopí dítě či dospělý… snad všech 434 dní osvobozování Evropy 1944-45. I předchozí výcvik mladých vojáků ve Spojených státech.

Ambroseův otec byl lékař a sice druhou světovou válku prodělal u námořnictva, ale neopustil ani na vteřinu USA. Syn získával výraznější renomé od roku 1967 co autor vícera životopisů Dwighta Eisenhovera i jedné - třídílné - biografie Richarda Nixona. Zatímco prvního prezidenta oslavuje možná až moc, toho druhého oprávněně kritizuje.

Od počátku své spisovatelské kariéry se však Ambrose vracel hloub do dějin, k válce Severu s Jihem, k jejím generálům, ke Custerovi. Konečně i k fascinujícímu budování transkontinentální železnice (1863-1869). Stavbu této trati zachytil prací Nic podobného na světě (2000), která česky vyšla v roce 2003 pod titulem Dlouhá železná stuha.

Bestsellerem na dlouhých 126 týdnů se stala roku 1996 Nezlomná odvaha alias dobrodružný epos missourské expedice Lewise a Clarka, dvou přátel, co více i méně vědomě otevřeli nejpodstatnější éru dobývání Divokého západu.

Roku 1998 se Ambrose stal konzultantem Stevena Spielberga. Ten chystal spolu se scénáristou Robertem Rodatem film Zachraňte vojína Ryana, přičemž Rodat se inspiroval právě motivy z prvního Ambroseova bestselleru Den D (1994, česky 2006).

Knihou Bratrstvo neohrožených (1992, česky 2006) o rotě E, která jde z Normandie až do Hitlerova Orlího hnízda, si připravil Ambrose ornou půdu k méně zaostřenému dílu Občané vojáci (1997, česky 2004), ve kterém líčí válku - počínaje dnem D - syrově, očima pěchoty.

Nejen pod Eisenhoverovým vlivem zastával Ambrose trochu diskutabilní názor, že nebylo reálné nepřepustit ve finále Berlín Rusku. Nebylo tudíž ani možné zabránit budoucí studené válce.

David Ambrose (a to je taky pravda) ovšem trochu přeháněl ohledně svých vztahů s Ikem a reálně s ním vlastně strávil jen něco přes čtyři hodiny. Nikoli pět posledních roků jeho života, jak po jeho smrti naznačoval.

Bratrstvo neohrožených bylo na Česko-slovenské filmové databázi do úspěchu Černobylu „nejlepší“ seriál všech dob a dnes tu má 94%. Damian Lewis - v roli hlavního hrdiny - se nepochybně podobá Stevu McQuenovi, což dílu pomohlo. Ještě roku 2019 využil podoby Quentin Tarantino, když Lewise do role kultovního herce obsadil ve filmu Tenkrát v Hollywoodu.

K mistrnému Bratrstvu bylo snad napsáno již všechno, takže jen pár mých vlastních postřehů.

Příběh začíná, jak řečeno, bojovým výcvikem, kde dominuje figura - nepochybně psychicky poškozeného - muže. Ten „své“ chlapce šikanuje a přímo drtí drilem, což by nebylo nejhorší. On ale přitom chorobně lže. Přímo jim vsugerovává nepravdy, které hochy deptají. Po převelení sice v armádě zůstává, ale na jiné pozici, u proviantu. Ke konci seriálu se ještě dvakrát objevuje a my, snad moc prodchnuti strukturou hollywoodských filmů, jednoduše čekáme, že bude „polepšený“. Ale nic se nezměnilo.

Tomem Hanksem režírovaný pátý díl je pojat velmi zajímavě a jinak než ostatní. Jako filmová verze hlášení, které právě píše velitel roty E. Pracuje na rukopisu, který musí povinně odevzdat, teprve po akci a vidí události subjektivně. Nejsme si proto jisti ohledně otázky „skutečně to přesně tak probíhalo?“

Seriál ani neignoroval, že se vojáci v mezičasech nudili, četli brak anebo chodili do biografu (protože televize byla teprve v plenkách). Občas taky opakovaně navštěvovali stále tentýž film. Co hrdinové dotyčných snímků, kteří by v reálu nejspíš netušili, která bije, jsou přitom sérií akcentováni John Wayne a - hned v prvním dílu - Cary Grant.

Kdybych měl teď komukoli doporučit některý díl seriálu jako ukázkový, byl by to třetí: právě jím se dá „vpadnout“ rovnou do skutečné řeže, i když ty skutečně brutální a krajně vypjaté scény přicházejí teprve v části sedmé a osmé. Zvlášť osmá je takřka k neudívání a obsahuje extrémní sekvenci se zbytečným umíráním, ze které ční bezradnost některých vojáků a skutečná tvář války.

Nejtěžším však bylo stvořit koncepci závěrečných dvou částí; jen ty se odehrávají v Německu. V devátém díle poprvé a naposled dojde na explicitně zobrazený sex a scéna lépe funguje tím, že následuje po momentu, kdy německé děvče vlepí americkému vojákovi ve stodole facku. Facku, po které ji víc neobtěžuje. Propojením scén se předkládá k uvěření obraz, podle kterého Američané po svém příchodu Němky neznásilňovali, ale měli s nimi občas styky po jejich svolení.

V tom samém pokračování roztříští americký dobyvatel sklo na fotografii německého důstojníka. Vzápětí však do místnosti vstoupí hrdá „náckova“ choť, a kdo vpadl, poraženě odejde. Ale následují šokující scény objevení koncentračního tábora u města a stejná dáma musí - se spoluobčany - pohřbívat povražděné. Kdo z civilních obyvatel zavíral celý čas před genocidou oči a kdo o ní skutečně nevěděl? Ta první situace je bohužel reálnější.

Kromě toho sledujeme i vraždu podezřelého, který v koncentračním táboře s největší pravděpodobností předtím zabíjel. Američanem je nakonec odstřelen zezadu, což je vzápětí ospravedlněno slovy, podle kterých by přece neutíkal, kdyby byl důstojník.

Dílo se stále pohybuje na samé hraně korektnosti a v desáté části vidíme i poněkud prusky teatrální kapitulaci nebo hrdost většiny „Hitlerova“ národa, vzornost zajatců. Američané nechají německého důstojníka mluvit ke svým lidem a odpor nacistů je na moment položen na roveň spojeneckému ataku. Tentýž voják navíc hlavnímu hrdinovi říká, že jsou na tom teď „přece“ stejně: válka byla jejich práce, snad smysl života. Na straně mladého Američana s McQuenovou tváří to zdaleka tak jednoznačná pravda není.

Efektní jsou finální momenty z Hitlerova Orlího hnízda a závěr seriálu je pak (a bez jakékoli debaty) totální reklamou na přírodní krásy Rakouska: asi jako se v prvním dílu propagovala Coca-Cola. Osobně mi však připadaly v druhé půli série nejzajímavější problémy s nováčky.

Netkví v tom, že by nováčci nebyli dost vycvičení, ale právě v opaku. Nacházejí se mimo praxi, kterou vytvořila Evropa. Přilétají z jiného světa. A často přicházejí až na samém konci války a plni nadšení, protože nezažili stovky dní strázní. Zprvu nechápou vztek starých mazáků, kteří mají už boje dost. Kteří příliš viděli. To všechno je pravda, a přece tento seriál ve finále působí spíše jako agitace či nábor do armády.

Právě práce důstojníka v armádě se - do jisté míry - vyjeví jako východisko do života i pro hlavní figuru Dicka Winterse.