9.12.2022 | Svátek má Vratislav


LITERATURA: Angažovanost literární fantastiky (1)

14.11.2022

Co je a co není angažovanost

Patřím ke generaci, která dostávala osypky, když slyšela slovo angažovanost. Patřilo totiž k častým výrazům komunistického režimu, který si je přivlastnil a udělal z něho synonymum pro propagandu. Angažovanost splývala s neochvějnou vírou ve světlé komunistické zítřky, angažovaná mládež vstupovala do ČSM, angažovaní zemědělci do JZD a samozřejmě angažovaní spisovatelé psali prorežimní díla podle předem daného ideového plánu. To byli ti správní „inženýři lidských duší“. Na jaře 1968 se jistá parta kolem Rudolfa Battěka pokoušela pojem angažovanost rehabilitovat, když založila Klub angažovaných nestraníků (KAN) jako politickou alternativu k vládě jedné strany. Po srpnu 1968 se husákovská normalizace samozřejmě vrátila k deformovanému významu slova angažovanost. Stala se opět označením pro mocenské prosazování jednotného pohledu na svět a pro jediný, ideologicky povolený výklad tohoto světa.

Podle mého soudu spočívá skutečná angažovanost v něčem odlišném, ba přímo protikladném k výše popsaného propagandismu. Pokud mluvíme o literatuře, pak autorská angažovanost musí vyvěrat z osobnosti autora, z jeho pohledu na svět, z jeho kritického výkladu světa. Literatura, a vlastně každé umění, je lakmusovým papírkem, kterým testujeme stav společnosti, což dílo, předem psané s úmyslem podpořit režim, nebo plout s hlavním politickým proudem, splnit nemůže. A právě tato díla se i dnes chybně označují jako angažovaná (viz Post scriptum), přestože ve skutečnosti to jsou díla propagandistická.

Vyvstává otázka. Co když angažovanost jedince je v souladu s režimní propagandou či je v souladu s oficiálně hlásanými, jedinými dovolenými názory, což dnes platí pro stoupence hnutí „woke“, BLM a těch, kteří prosazují atomizaci západního světa zdůrazňováním lidských práv menšin na úkor univerzálních občanských práv, prostě pro všechny, které pro zjednodušení nazýváme progresivisty?

Podle mých životních zkušeností dojde u takto nadšeného tvůrce dříve nebo později k vystřízlivění a ke skutečnému prozření. Před druhou světovou válkou byla československá umělecká scéna výrazně levicová a mnoho umělců bylo přímo členy KSČ. Po únoru 1948 však rychle vystřízlivěli a stali se kritiky komunistického režimu jako třeba básník Jaroslav Seifert. Nebo se z nadšených angažovaných mládežníků roku 1948 stali o dvacet let později disidenti, například Pavel Kohout. Nepochybuji, že stejný osud čeká všechny dnešní progresivistické tvůrce a aktivisty, protože posláním skutečně angažované literatury je být společenským kritikem, padni komu padni. Poněkud přehnaně řečeno, angažovaný literát by měl být kverulantem, který se automaticky staví proti převládajícím myšlenkovým proudům. Každopádně je psaní zkouškou charakteru a každý autor, a to nejen sci-fi, by si měl dát pozor, aby se nestal propagátorem stávajícího režimu nebo ideologie, která je právě v módě.

Přitom se mohou okolnosti otočit o 180 stupňů. Jestliže několik autorek z okruhu CKČ psalo koncem 80. let povídky s ekologickým přesahem, jednalo se o angažovaná díla, dnes by ale podobné povídky balancovaly na okraji propagandy, pokud by kopírovaly dnešní „zelený“ narativ.

Angažovanost literární fantastiky

Situaci komplikuje fakt, že fantastika je žánrová literatura, dříve se říkalo braková, která má přednostně pobavit, takže ani literární věda ani kritika, pokud si jejich autorů vůbec všimne, od nich žádnou angažovanost nečeká. V tom však spočívá velké nedorozumění, neboť kořeny fantastiky, najmě evropské, ukazují přímo obrovskou míru angažovanosti.

Pravdivé příběhy antického autora Lúkiána ze Samosaty sice měly za cíl pobavit, ale středověký Ariosto v Zuřivém Rolandovi již posílá svého hrdinu pro zdravý rozum na Měsíc, což je satira jako hrom a důkaz autorovy angažovanosti. A Daniel Defoe je při psaní fantastiky už satirikem na plný úvazek, ať již máme na mysli román Konsolidátor nebo Gulliverovy cesty. A tak bychom mohli ve výčtu angažované fantastiky pokračovat až k Orwellově románu 1984 či k Farmě zvířat.

Na straně druhé je pravda, že moderní sci-fi se etablovala ve Spojených státech jako čistě zábavný žánr. Jeho zakladatel Hugo Gernsback uznával pouze jedinou kvalitu – pocit úžasu, nic jiného po členech své autorské líhně nechtěl, natož společenskou kritiku. Ale i v USA se po druhé světové válce objevila vysoce angažovaná díla jako 451 °F a Marťanská kronika Raye Bradburyho či Obchodníci s vesmírem Frederika George Pohla Jr. a Cyrila M. Kornblutha. Všechny tato díla, aniž by to někdo jejich autorům nařídil, spontánně reagovala na tehdejší společenské klima v USA, což je zásadní předpoklad skutečné angažovanosti.

Před každým autorem sci-fi stojí dilema – psát zábavně nebo angažovaně či dokonce propagandisticky? Tato otázka je spíše řečnická, protože nátura a charakter přistrčí každého autora k tomu jeho korýtku.

Fantomatika na papíru

Oproti mainstreamové literatuře má ale literární fantastika jednu obrovskou výhodu, protože jen ona má k dispozici nástroj, který je jako dělaný, aby autorovi umožnil se zřetelně a jednoduše vyjádřit ke společenským poměrům, ba dokonce s nimi experimentovat, byť jen na papíře. Stanisław Lem pro tento postup použil výraz „fantomatika na papíru“ a použil jej pro popis a analýzu společnosti, vytvořené ve virtuální realitě na stránkách scifi díla. Je to tedy sociologický experiment, který zkoumá, kam by se ona fiktivní společnost ubírala za počátečních podmínek, nastavených autorem.

Fantomatika na papíru není vlastně ničím novým, neboť se dají do ní zahrnout všechny utopie a dystopie, nicméně se liší experimentálním přístupem. Ve fantomatice nejde ani tak o popis buď optimistické nebo pesimistické budoucnosti jako spíše o analýzu té či oné fiktivní společnosti, což dává autorovi možnost zkoumat potenciál toho kterého sociálního uspořádání, tedy něco, na co mainstream nedosáhne, neboť může zkoumat pouze jedinou, reálnou společnost.

Fantomatiku uplatňoval nejen Stanislaw Lem, ale také bratři Arkadij a Boris Strugačtí, kteří ve svých románech uskutečnili rozsáhlý sociologický pokus s progresorstvím – což je jejich název pro urychlování společenského vývoje, tedy pro to, čemu dnes říkáme progresivismus. Ve svém díle pak s definitivní platností odhalili, že progresorství čili popohánění pokroku je kontraproduktivní, že nevede k pokroku, ale naopak ke společenskému regresu . Bohužel ideologové liberální demokracie na Západě zřejmě jejich díla nečetli, neboť jsou myšlence popohánění pokroku oddáni do té míry, že jimi nehnulo ani takové fiasko, v jaké se proměnilo západní nasazení v Afghánistánu, a progresorství v podobě progresivismu zůstává znakem západní liberální demokracie. Koneckonců představa, že putinovské Rusko se dá pacifikovat zapojením do globálního obchodu a Čína demokratizovat zavedením tržní ekonomiky je z téhož ranku – a s ještě fatálnějšími následky pro Západ.

Rozdíl v angažovanosti sci-fi a fantasy podle definice J. G. Ballarda s komentářem Jamese E. Gunna.

Spisovatel J. G. Ballard, otec ekologických katastrof ve sci-fi, definoval tento žánr takto:

Je to autentická literatura odpovídající dvacátému století, jediná literatura reagující imaginativně na transformující charakter vědy a techniky. Věřím, že pravou doménou science fiction je zóna, kterou jsem nazval vnitřním prostorem, na rozdíl od vnějšího prostoru, a že současnost je pro spisovatele obdobím největší morální naléhavosti.

James E. Gunn, americký editor významných antologií a teoretik žánru, pak tuto definici okomentoval:

Kdyby tento útržek nebyl tak nabubřelý (...jediná literatura...), mohl by být poměrně dobrou definicí žánru. Jenže já nemám v úmyslu někoho naštvat tím, že budu z jeviště odsunovat jiné literární žánry.

Především: SF je forma. Je to pouze jeden ze způsobů, jak vyjádřit myšlenky. Způsob, který je některým lidem příjemnější a přístupnější než všechny ostatní. Co na tom, že jiným lidem nevyhovuje? Nemusí to číst. Každopádně SF může vyjádřit takřka všechno, co takzvaný hlavní proud.

Existence SF vyžaduje tři podmínky:

  1. lidé museli objevit budoucnost - budoucnost lišící se od současnosti a minulosti technickými vynálezy a vědeckým pokrokem;
  2. museli se naučit neuvažovat o sobě jako o kmeni, lidu ba ani národu, ale jako o živočišném druhu;
  3. museli se naučit nezaujatě přemýšlet o podstatě světa - jeho počátku a konci - i o osudu lidstva.

Těmto podmínkám a též charakteristickým znakům SF není co vytknout, pokud je řeč o klasické SF, jak ji psali Asimov, Heinlein nebo Clarke, ale pro autory takzvané Nové vlny platí něco trochu jiného.

Pro mne je SF fantazií, v níž se zrcadlí současný svět. Je tedy realistickou fantazií. Tím kontrastuje se svým sesterským žánrem – fantasy, která je, jak říká již název, pouhou nespoutanou fantazií bez nutnosti jakýchkoli úchytů na reálný svět. Pohádková fantasy by nedoznala změny při pozměnění současnosti, SF ano, neboť je zrcadlem, kde se současnost odráží. Je zrcadlem křivým, děravým, místy rozbitým a boulovatým. Obraz potom přehání a zvýrazňuje některé znaky našeho světa, jiné naopak zahlazuje. Slovíčko science (tedy věda) v označení žánru napovídá, že není dovoleno sklouznout do libovolně šílených představ. Je to dáno tím, že pro jakkoli zakřivené zrcadlo platí zákon odrazu. Kdyby neplatil, nedívali bychom se na svůj obraz, ale na výmysl, na pouhý chvilkový nápad našeho zrcadla.

Možná že tato barvitá definice nepojme vše, co jsme si zvykli do SF zařazovat, možná je naopak příliš obecná. Já nevím. Nepociťuji nutnost to vědět. Literatura je od toho, aby se četla, aby se o ní diskutovalo s občasným přerušením pro natáhnutí kouře z cigarety, ale ne od toho, aby se škatulkovala. To nemá smysl. To nezmění ji ani její výklad. Proto mne nezajímají přesné definice. Ani vás by neměly.

Ačkoli se James E. Gunn distancuje od toho, že by chtěl něco definovat, podařilo se mu velmi přesně postihnout rozdíl mezi sci-fi a fantasy. Fantasy nevyžaduje žádný úchyt na reálný svět, takže příběh o zamilovaných upírech nebo o krocení draků bude stejně dobře fungovat v jakýchkoli politických režimech, jak v putinovském Rusku, komunistické Číně nebo na demokratickém Západě. Kdežto sci-fi úchyt na reálný svět vyžaduje, a proto se nemůže obejít bez hodnotícího společenského soudu (a proto v totalitních režimech podléhala cenzuře či autocenzuře).. A pokud je autor upřímný, jeho sociální stanovisko se do jeho díla promítne, ať chce či nechce. Buď se stane angažovaným nebo propagandistou.

(Zítra pokračování o současném stavu)