V úterý 11. července přinesly agentury zprávu, že v Paříži zesnul Milan Kundera. Následovala jen velmi opatrná reakce, střídmé výrazy lítosti a úcty. Možná že se nad zdrženlivostí reakce na onu ztrátu pozastavuji jako pamětník doby velikánů, nebo snad doby tvůrců, kteří se za velikány pokládali a byli jako velikáni vnímání. Milan Kundera mezi ně bezesporu patřil. Doba je jiná a my teď nevíme, co s ním, tak si to podivné ticho vysvětluji.

Přitom zdaleka nejde o to, jak byl ve své době Kundera vnímán u nás. Celosvětově se mu podařilo získat věhlas, jakého se kdy českému spisovateli dostalo. Z hlediska „hrdosti na našince který uspěl‟ je tu ale stín, který to podivné ticho aspoň částečně vysvětluje. Milan Kundera žil od roku 1975 ve Francii, jeho vlast mu sebrala o čtyři roky později občanství, což byla hanba. Vrátila mu až v roce 2019, což byla hanba ještě větší. Nic na odsudku nemění fakt, že on sám o to nijak neusiloval, opak byl pravdou.

Kundera a Havel

Hodnocení a soudy oproštěné od dobových zájmů nás čekají až v budoucnosti. Pro mě je Kunderova osobnost spojena s přelomovým obdobím šedesátých a sedmdesátých let, kdy se doba poznamenaná narůstající nadějí přehoupla v opak. Dnes už je role spisovatele v té době málo pochopitelná. Koho by napadlo pokládat „sjezd spisovatelů‟ za cosi politicky a obecně společensky významného. A přece tomu tak bylo. Sjezd v roce 1956, tedy tři roky po Stalinově smrti, působil doslova mobilizačně a projev básníka Františka Hrubína, v němž se zmiňoval o labuti s křídlem zamrzlým v ledu podobně jako projev Jaroslava Seiferta měly charakter otevřeného protestu. V té době psal Milan Kundera ještě své oslavné verše na Julia Fučíka. Jinak tomu bylo o jedenáct let později, na sjezdu spisovatelů v roce 1967, kdy právě Milan Kundera vyzval k volné diskusi a ze sjezdového jednání vyhnal ideologa Jiřího Hendrycha, který na odchodu vykřikl své „hyn se hukáže‟ a zvolal „všechno jste prohráli‟. Čímž anticipoval srpen 1968.

Ano, tehdy byli spisovatelé ochotní osobního rizika a aktivní účasti pokládáni za významnou společenskou sílu. Je ale třeba vzít v úvahu, že šmahem to byli umělci s „živnostenským povolením‟, tedy ti, kdo se v předchozích letech takzvaně zapojili a nyní vystupovali proti režijnímu stylu, který pomáhali před tím budovat. V roce 1967 publikoval Kundera svůj Žert. To je román s trvalou platností, a jeho význam poroste, jak nás ideologie progresivismu vzdaluje od schopnosti žerty akceptovat. Ano, na sjezdové tribuně už vystupoval autor Žertu. V eseji Český úděl, už po srpnu, tedy v prosinci 1968 oceňoval přínos tehdejšího kvasu. Dokázal prý, jak „nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu‟. Jinak se na to už tehdy díval Václav Havel, který hovořil o pokusu „tohoto systému odstranit nesmysly, které sám pracně završil‟ a doporučil, že za pokus bychom se měli spíš stydět než se chlubit dalekosáhlým vkladem dějin. Kde hledat kořeny rozporu? Havel se nikdy završování nesmyslů nezúčastnil, kdežto Kundera byl jejich aktérem.

Role vůdce

Oba pak, Kundera i Havel, na sebe vzali zcela rozdílné role. Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí mu vynesla světovou slávu: nepojednávala o intelektuálově spasitelském údělu, ale o jeho pochybách vedoucích až k rozervanosti. Havel na sebe bezděky převzal roli vůdce, aniž měl špetku napoleonských schopností. To ale nic nevypovídá o hodnotě jednoho i druhého velikána. Kdyby někdo v tom roce 1967 oba dohromady vyfotil a dal nezaujatému člověku hádat, z koho z obou povstane národní vůdce a kdo skončí v ústraní jako osamělý bard, ukazovák by nejspíš skončil na vysokém ramenatém krasavci s bradou jako příď ledoborce. Hle vůdce!

Spisovatel tu ale není proto, aby vedl. Jeho úkolem, v tom ideálním módu, je otevírat okna do jiného myšlení. Kunderova vůdčí úloha z doby intelektuální revolty možná přežívá v mysli pamětníků a zajisté i v odborné paměti specialistů. Dnes už málokdo ví, kdo byl Jiří Hendrych. Většina lidí se asi podiví, že spisovatelé mívali jakési sjezdy a pokud měli, že jim kdo přikládal váhu. Z tehdejších sjezdových hvězd jsou mezi námi už Pavel Kohout a Milan Uhde. Význam těchto lidí je ale v tom, co vykonali potom, a hlavně, jaké dílo vytvořili. Pokud jde o Kunderu, nejvýše si cením právě Žert jako výraz vzdoru proti nesmyslům, řečeno s Havlem, které sama doba vytváří. Jelikož v tomto úsilí doba nepolevuje, to zaručuje Kunderovi a Žertu – když ne rovnou nesmrtelnost – dlouhověkost na mnohá léta dopředu.

Psáno pro Lidové noviny