Čas od času se odněkud vynoří jedinec, který má potřebu ostatní umravňovat, kádrovat, dělit na dobré a špatné, způsobilé či nezpůsobilé k výkonu nějakého veřejného angažmá. Takovému se zpravidla říká „poslední spravedlivý“, a bývá na něj pohlíženo se směsicí obdivu (k jeho případné mravní čistotě), či despektu (vůči jeho případnému pokrytectví). Ke kterému z obou případů patří televizní redaktor a dramaturg Bob Fliedr, posuď každý sám.

Když mě před časem tento pán veřejně ostouzel, psal o mně udavačské dopisy na cechovní organizace a kudy chodil, tudy říkal, že nemohu spolupracovat s veřejnoprávní televizí, neboť hrozí reálné riziko, že do ní vnesu politické stranictví a zaujatost, nevěnoval jsem tomu pozornost, protože s nepodloženými nářky bojovat je ztrátou času. Jaké bylo pak mé překvapení, když jsem objevil Fliedrovu knihu Malý polistopadový lexikon, kterou vydal v nakladatelství Petrov ku příležitosti 15.výročí listopadového převratu.

Což o to, knížečka je to vtipná, inteligentní a graficky docela sličná (až na Vladimíra Železného strčeného bůhvíproč na obálku). Když se ale začtete do charakteristik, jimiž častuje Bob Fliedr jednotlivé protagonisty polistopadového vývoje, nestačíte se divit.

Příkladně Václav Klaus podle Fliedra vypadá takto: „Majitel sportovní figury, dobře prořízlých úst (později i víček) a nevšedního množství kravat vysvětlil občanům, že politika je soutěž, ve které vítězí ten, kdo umí nad druhými vyzrát.“ Klaus je prý „arogantní stranický vysloužilec, který chránil tuneláře, plíživou kastrací morálky oslabil mužný hlas pravice a vpustil do země blbou náladu.“

To pro Vladmíra Špidlu našel Fliedr jiná slůvka: „Jediný autentický sociální demokrat mezi polistopadovými premiéry, sice popelavý suchar, ale také politik, kterého kupodivu baví žít chudě, a premiér, kterého nebavilo poučovat novináře.“

Zajímavě je zhodnocen Miloš Zeman: „Chodící reklama na becherovku, lžihulvát svázaný s jistým lumpenporadcem, špatně šacený obr toporné chůze a vykloněné hlavy. Ze všech smluv, které kdy podepsal, utkvěla lidem nejvíce v paměti ta opoziční (jedněm jako podraz na voličích, druhým jako odraz k neotřelému výkonu moci).“ Své hodnocení Zemanových dnešních veřejných úkonů Fliedr sice zakončuje otazníčkem, ale s nepřehlédnutelným akcentem: „Na Vysočině Zemanovi bonmoty došly, tu a tam jen sekne někoho ze svých souputníků žlučovitou frází. Vleklá opice zhrzeného arciješity?“ ptá se pateticky Fliedr. Odpověď nenachází, ale asi tuší.

Na pochybách ovšem nejsme při četbě sloupku o Václavu Havlovi: „Průkopník, morální autorita. Symbol největší změny, jakou tahle země za posledních padesát let prožila.“ Zvláštní věc ale Fliedr napsal hned v zápětí. Citujme: Nových posudků (o Havlovi) postupem času nenápadně ubývá. Respektovaní žalobci i obhájci jako by se zdráhali mluvit.“ Důležité je to slovo „respektovaní“. Kým respektovaní? Fliedrem? Či snad samotným Havlem? Fliedr tu nenápadně dělí svět kolem sebe už nejen na příznivce a odpůrce Václava Havla, ale i tyto dvě skupiny na „respektované“ a ty ostatní. Škoda, že nevíme, jak vypadá „nerespektovaný příznivec V.Havla“. Zato tušíme, kdo by tak mohl být „nerespektovaný odpůrce V.Havla“. Každý.

Až bude zase někdy Bob Fliedr psát o někom, že je stranický a nezaručuje politickou nezávislost, začtěte se do jeho Malého polistopadového lexikonu. Hned vám bude lépe.

8.3.2006