Byl to sice Václav Vokolek, kdo objevil pro českou kulturní veřejnost Jana Moštěka (1923-2001) (Radim skloňuje Mošťka a já koneckonců kolegovi Houdkovi říkám Houdeku jenom když chci zdůraznit náš československý původ) a kdo dokonce dokázal vydat i knihu jeho "sebraných spisů" Tenkrát v Paříži (ISBN 80-90-901861-3-0), ale je to Radim Vašinka, kdo dokázal skutečně objevit prozaika Mošťka pro nepříliš širokou širší veřejnost. a jsem to já, kdo potřebuje k opravdovému vychutnání Mošťkových próz Vašinku, který jej na rozdíl od autora této recenze dovede, jak říkával jeden prezident, smysluplně přečíst i v okamžiku, kdy jeho slova moc smyslu nedávají...

Jan Moštěk měl totiž svůj vlastní svět. Byl to malíř samouk, restaurátor, podivín, který žil v obecní chatrči u lesa na Českomoravské vysočině a až ve stáří na faře, kam mu dopomohl bratr farář, jeden z jeho čtrnácti sourozenců. Svérázný autor, který teprve po velkém přemlouvání dal souhlas k vydání svého literárního díla. Nerad a velmi neochotně se k němu totiž hlásil. Neměl zkrátka svého Vašinku (a když se ho ten jednou pokoušel navštívit, zvítězila Mošťkova nekomunikativnost, a milého Radima prostě vyhodil). Cítil se koneckonců spíše malířem a také jeho povídky se týkají především malířů, ať už francouzských, které bez ohledu na nějaké zbytečné časové limity navštěvoval v té své Paříži, nebo třeba Josefa Mánesa.

Jeho detektivní povídky patří k tomu nejkurióznějšímu, co ve své samotě vytvořil. Jde vlastně o jakousi láskyplnou parodii dávných šarkovek. Pro Mošťka je typické naivní míšení chtěného a nechtěného humoru. V případě těchto povídek jde navíc o vědomou nápodobu šarkovek, jakýsi dětinský hold žánru detektivní literatury, v níž postavu bájného detektiva vytvořila před 2. světovou válkou německá autorka (!). Navíc obsahuje i nevědomé ozvěny autorova sociálního postavení, postavení bezdomovce své doby i jeho vztahu k fenoménu ženství, který jej celý život beznadějně přitahoval.

Takřka osudový materiál pro divadelníka Vašinku! Vzal dvě Mošťkovi povídky a vytvořil z nich ve skromném prostoru velkolepé (podle vlastních slov) sociálně detektivní drama Detektiv Tom Šark, které není ani sociální ani detektivka, ale jakási feérie rychle se střídajících obrazů příběhu detektiva, který v podání Tomáše Rychlého zdaleka není takovým supermanem, jakým kdysi býval (blíží se spíše Sharkovi Michala Dočolomanského z ještě nevečeřící Adély) a milionářI, skvěle podaném Štěpánem Smolíkem, který je podobně naivní a bezprostřední jako Šark a původní autor sám. Aby byl příběh, jak je u Vašinky – režiséra zvykem, kompletní a komplexní,. jsou dvě ústřední postavy ve výpravě a kostýmech Aniely Chudzik a sedmnácti obrazech doplněny množstvím dalších figur. Děj skvěle posunuje především trojice ženských postav, které se v ději stále proměňují (střídají se tu talentované Veronika Chruščová, Michala Součková, Kamila Trnková a Lucie Vašinková). Především ony děj skvěle dynamizují i svým půvabem i zlyričťují.

Zkrátka k dosavadnímu trháku repertoáru Krytového divadla, podobně naivistickému neodderniovatelnému představení Vrať mi moje játra, přibyl v této sezóně u Vašinků další trhák. Jen škoda, že jsou tyhle spektákly ve Vašinkově divadle komerčně (dá-li se v jeho případě mluvit o komerci) úspěšnější než pořady, v nichž je největší Vašinkova tvůrčí síla – v oduševnělých a obohacujících pořadech interpretace poezie tu Egona Bondyhbo, jindy beatníků, Vladimíra Holana či Jaroslava Seiferta. Nakonec i to je výpověď o této naší době a i za to vlastně patří nestárnoucímu Vašinkovi dík!

Osamocený milionář Smolík ve víru tance tří grácií