19.3.2024 | Svátek má Josef


KULTURA: Hudbou od srdcí k srdcím

25.5.2020

Česká republika by měla přijmout jeden nový zákon. Sestával by z jedné věty: “Eva a Václav Hudečkovi se zasloužili o českou hudbu.”

Už 29 let se v Praze, a dnes i mimo ni, konají Svátky hudby. Jsou nerozlučně spojeny právě se jménem Václava Hudečka a jeho ženy Evy.

Vynikající houslista Václav Hudeček na ně zve své známé a kamarády z řad předních hudebníků, a oni jeho pozvání přijímají s nadšením. V jejich přítomnosti představuje nastupující muzikantskou generaci a když to okolnosti dovolí, zve i své zahraniční přátele, kteří zase představují své žáky. Jeho žena, znamenitá herečka, spisovatelka a scenáristka Eva Hudečková, se stará o to, aby se všechno odehrálo tak, jak má.

Na oněch Svátcích s Václavem Hudečkem také vystupují nejlepší z jeho letních studentů, které poznal v mistrovských třídách své Akademie konané každé léto v lázeňských Luhačovicích. Letos, pakliže ovšem jinak naprosto zešílevším úřadům dojde do konce letošního července dech, to bude počtyřiadvacáté.

Akademie Václava Hudečka má začít v pondělí 27. dne onoho měsíce. Po jejím ukončení slavnostním koncertem v sobotu 8. srpna bychom se měli dozvědět jméno dalšího studenta, který získal housle, jež postavil Mistr houslař Jaroslav Kohout. Onen absolvent obdrží navíc velice zajímavou cenu ředitele Západočeského symfonického orchestru Milana Muzikáře: zahraje si s jeho orchestrem sólo. A ještě si užije Adventu i Vánoc na pódiích. Bude tam koncertovat se svým učitelem Václavem Hudečkem.

A do třetice všeho dobrého: před právě tuctem let vznikla nová česká televize. Jmenuje se TV NOE a její přídomek zní Posel dobrých zpráv. Trochu připomíná americkou Public Broadcasting Service, která se také zabývá kulturními počiny. Takovými, které většina komerčních televizí zanedbává (Amerika nemá veřejnoprávní vysílače). NOE se obchází bez reklam, bez koncesionářských poplatků, žije více méně z dobrovolných příspěvků svých diváků. Od americké PBS se liší patrně jen tím, že nepořádá každou chvíli nesnesitelně dlouhé přestávky, během nichž žádá obecenstvo o příspěvky, a když někdo přispěje víc, dostane buď tričko s nějakým žertovným nápisem, nebo dokonce dévédéčko se záznamem pořadu, na který se právě dívá.

Krátce po vzniku TV NOE oslovila manžele Hudečkovy paní Naďa Urbášková, která NOE slouží jako dramaturg a hudební režisérka. Ovládá také spoustu dalších řemesel, protože na NOE se šetří. Každý vykonává více profesí.

Původně šlo o přenos jednoho koncertu z Frýdku Místku. Nakonec nezůstalo jen u toho. Další záznam byl z parádního místa, z Křížové kaple hradu Karlštejn. To už ale Eva Hudečková vymyslela cyklus jménem Má vlast: Václav Hudeček cestuje po nejrůznějších památných místech, chrámech, hradech a zámcích, co jich je naseto po Čechách, Moravě i Slezsku, a všude hraje. Většinou s orchestry z okolí, a s řadou hostů. Objevují se mezi nimi pravidelně i absolventi jeho Akademie. Ti si tak, mnohdy prvně, zahrají před televizními kamerami.

Těch přenosů už bylo více než padesát, a to je úctyhodné číslo.

Jak to bylo

Hudečkovi, jaro 2020

Za všechno může legendární český režisér Zdeněk Podskalský. V roce 1976 natočil televizní film jménem Sedm pater pro tisíc přání. To bylo v době pro tvorbu dobrých veseloher nepříliš příjemné a ani tak skvělý režisér, za spolupráce neméně skvělého kameramana Jaroslava Kučery, obklopeni skvělými herci, nemohli prorazit skrz šedivé normalizační politikáře.

Takže většina dnešního obecenstva soudí, že ten film byl bezvýznamný.

A nebyl. Jednu z hlavních úloh v něm vytvořila Eva Trejtnarová. Dnes je celkem zapomenutelné, že hrála vedle Petra Nárožného, Vlastimila Brodského či Luďka Soboty, Ivy Janžurové, Oldřicha Velena nebo Mahuleny Bočanové. Dnes je důležité, že se tam ve velice vedlejší úloze objevil mladistvý český houslista Václav Hudeček.

Podle scénáře se Eva Trejtnarová s Václavem Hudečkem měli do sebe zahledět. Nic moc víc.

Ostatně, vždyť se podle scénáře původně vlastně ani neznali.

Ve skutečném životě se poznali právě při onom Hudečkově štěku před televizními kamerami. A zahleděli se do sebe doopravdy. Krátce poté stali manželi. A jsou jimi dodnes.

I když: úplně doopravdy to začalo ještě trochu dříve.

Eva Hudečková se řídí od dětství zajímavým pravidlem: “Odmalička jsem doma slýchávala: musíš být ke každému laskavá a nesobecká, protože lidé si to zaslouží. Nedělalo mi potíže poslechnout, k nikomu jsem necítila zášť ani nenávist. Ale svět je takový, jaký je, a já jsem se občas cítila podvedená. Přes všechna zklamání jsem si jista, že jediná cesta, která vede od člověka k člověku, je cesta dobra, protože ta druhá, plná nepochopení a nenávisti, směřuje ke zmaru a zániku. A tak myslím na všechny moje i vaše předky, kteří na sebe dokázali zapomenout a obětovali svůj čas, své schopnosti a lásku nevděčnému snažení, aby z jejich potomků byli slušní lidé.”

Absolventka herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění s profesí švihla v roce 1984. Tenkrát začala odmítat všechny nabízené role. Nechtěla se smířit s tehdejším režimem normalizace. Jako herečka musela říkat slova, která napsal někdo jiný, a musela je říkat tak, jak si to přál někdo jiný.

A to za sebou měla úlohy v řadě divácky úspěšných filmů (třeba Jak utopit dr. Mráčka, nebo Zítra to roztočíme, drahoušku!), zahrála si také v televizních seriálech (například Kamenný řád, nebo Sanitka). Získala i několik cen za jakostní herecké výkony.

Stala se spisovatelkou a scenáristkou. V jejích příbězích vždy vítězí dobro. A to je schválně.

Čtenáři její knížky čtou rádi a to je pro spisovatele to nejdůležitější.

Její manžel se ke své dnešní slávě propracoval z úřadu vedoucího party někdy docela rozjívených kluků v jihočeské Blatné, kam se jeho rodina přestěhovala z rodného Rožmitálu pod Třemšínem. Též miloval oheň, a rodina ztrácela naději, že najde místo, kam před ním schovávat sirky. Až mu rodiče vrazili co dárek do ruky housle. A bylo po žhářství.

Jeho další životaspis je patrně dostatečně znám, takže jen pár bodů: ve svých patnácti letech si zahrál v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. O den později byl představen Davidu Oistrachovi, jednomu z největších houslistů všech dob. Mistr si mladíka pozorně vyslechl, řekl mu, že by měl kromě virtuózních skladeb hodně hrát Johanna Sebastiana Bacha, a nabídl mu, že ho bude učit. Zadarmo. Takže Václav Hudeček na Akademii múzických umění absolvoval ve třídě prof. Václava Snítila a až do Oistrachovy smrti se učil také u něj.

A pak už to šlo ráz na ráz: dodnes legendární předvedení Čajkovského houslového koncertu D-dur s Davidem Oistrachem co dirigentem na Pražském jaru 1972.

Koncertování po celém světě tak, že by snad bylo jednodušší vyjmenovat místa, kde nehrál.

Desky, později cédéčka, z nichž Hudečkova nahrávka (se souborem Barocco Sempre Giovane, aneb Baroko je věčně mladé) Čtvera ročních období od italského barokního skladatele Antonia Vivaldiho je dodnes nejúspěšnějším titulem, který vznikl v České republice po listopadu 1989. Jeho nahrávky se objevují na značkách Supraphon, Panton, Japan Victor Company, Ex Libris a dalších.

Nejrůznější státní vyznamenání. Doma i venku.

Takže, kupříkladu, od roku 2015 si Václav Hudeček jako zatím jediný Čech v dějinách může říkat Cavaliere dell’Ordine della Stella d’Italia (člen Řádu rytířů italské hvězdy).

To všechno vedlo k několika otázkám a odpovědím.

Kdy a jak jste přišel na to, že chcete pomáhat svým následovníkům?

Nebyl jsem to já, ale moje žena Eva. Původně se jednalo o nějaký způsob předávání zkušeností. Vzhledem k tomu, že jsem byl před třiceti lety natolik zaneprázdněn sólovými koncerty, nemohl jsem přijmout nabídky na místo stálého profesora na některé z uměleckých škol jak doma, tak v zahraničí. Prvním krokem bylo založení festivalu Svátky hudby v Praze, na kterém jsme se rozhodli představovat to nejlepší z nastupující hudební generace.

Po listopadové revoluci, kdy spousta věcí vznikala a ne všechny, co zanikaly, nahradilo něco lepšího, začaly ubývat příležitosti na uplatnění právě těch neznámých mladých, ale skvělých umělců. Potom už byl jen krůček k založení naší luhačovické Akademie.

Neobával jste se nikdy, že si vlastně budujete konkurenci?

V umění to tak nefunguje, nebo by to alespoň tak být nemělo.

Vždy jsem bral muzikanty, a zvláště houslisty, jako vážené kolegy, pokud byli a jsou slušnými lidmi a poctivými muzikanty. A mladá generace, ta má teprve všechno před sebou. Navíc, jak dobře víte, mě učil David Oistrach, zadarmo, a ještě se snažil mně i dalším mladým ruským houslistům pomáhat. A také neuvažoval, že bychom ho ohrožovali. David Fjodorovič šel dokonce tak daleko, že pomáhal i žákům jiných profesorů moskevské konzervatoře. Takže to byla moje výchova, která na mně zanechala stopy.

Jaký to je pocit, být s nimi na jevišti?

Je to nádhera, když je mám vedle sebe na pódiu například Smetanovy síně, kde jsem v jejich věku sám stál po boku a hrál pod taktovkou Davida Oistracha. Na stejném místě před téměř 50 lety!

Jak jste vlastně přišli na Svátky hudby?

Ze snahy pokračovat v hudební tradici, která z nás odnepaměti dělala hudební velmoc. Tahle tradice český národ povznášela. Dlouhá desetiletí u nás probíhal cyklus komorních koncertů, po celé zemi je organizovali pořadatelé pod názvem Kruhy přátel hudby, dříve nazývané Spolky pro komorní hudbu. Bylo jich 360 a pořádaly tisíce koncertů, které umožňovaly interpretům takzvané vážné hudby uplatnění před kultivovaným obecenstvem a v neposlední řadě jim poskytovaly obživu.

Byl to mimořádný stav hudební kulturnosti naší země, v zahraničí se o něm mluvilo s úctou. KPH přežily několik režimů a po roce 1989 téměř zanikly.

Snažili jsme se naším cyklem tuto propast překlenout, nabídnout nadaným dětem důstojný začátek kariéry a příležitosti k růstu. Hřeje nás na srdci, že dnes berou věc do vlastních rukou, hudba se vrací do míst, kde léta zněla, potom zmlkla a dnes opět oblažuje uši a duše našich hudbymilovných spoluobčanů. Rodí se to ale těžce.

Jak vymýšlíte dramaturgii Svátků?

Hlavní slovo má Eva. Ostatně, jak jsem už poznamenal, byl to její nápad.

Nechtěli jsme v Praze dělat další cyklus koncertů ve formě “předehra, instrumentální koncert, přestávka, symfonie”. Každý koncert Svátků hudby je originál a vyvíjí se od účinkujících, nebo vznikne nápad a do nápadu se dosazují účinkující. Je to úžasná práce a s Evou ujdeme stovky kilometrů procházek, na kterých si o náplni programů povídáme.

Eva hýří nápady a já je převádím do uskutečnitelné podoby z hlediska hudební a nástrojové náplně.

Eva: Jsem spíš vizionář než dramaturg, snažím se vytvářet pro naše děti příležitosti, které si jejich nadání zaslouží a které prospějí jejich osobitému projevu.

Ve výběru repertoáru se přikláním k české hudbě. Považuju ji za geniální projev národní tvořivosti, která v průběhu staletí ovlivnila vývoj evropské hudby a ve světě si vydobyla vrcholnou pozici svou jímavou, ryze českou zvukomalebností. Myslím, že žádná hudební velmoc se jí nevyrovná v počtu vynikajících skladatelů a interpretů, kteří dosáhli mezinárodní proslulosti, nebo by si ji právem zasloužili. Stojí za to si tohle privilegium zachovat.

V dětství jsem byla svědkem ohromného vzestupu naší kultury, bylo opojné zažívat, že jsem v ní zrozená a že jsem její součástí. Moc bych si přála, aby příští generace podobný pocit poznaly. To je dramaturgie, u které bych chtěla zůstat.

Jak vybíráte žáčky pro Akademii?

Na Akademii se může přihlásit každý, kdo je schopen zahrát skladbu světového repertoáru na koncertě před publikem. Pokud nám své žáky doporučí kolegové pedagogové, máme zkušenost, že jsou jejich svěřenci výborní. Pokud zájemce neznáme a hlásí se sám, pošle nám nahrávku svého hraní. Vybereme ty nejlepší.

Jak vymýšlíte dramaturgii pro pořady TV NOE Má vlast?

Repertoár se vybírá podle místa konání, podle akustických a nástrojových možností daného prostoru, hodně záleží na podmínkách a finanční nabídce investora. Někdy je to velmi složité. Považujeme za zázrak, že jsme s TV NOE uskutečnili už na padesát dílů Mé vlasti. TV NOE, jako jediná z českých televizních stanic, zaznamenala začátky a vývoj generace úžasných mladých muzikantů, kteří dnes získávají ve světě vavříny.

Eva: Snažíme se naplnit můj záměr složit hold obrovskému tvůrčímu potenciálu našeho národa, velkolepému dílu minulosti a jeho současným pokračovatelům. Představit širšímu publiku nadané mladé interprety, uspořádat jejich koncerty na památných místech naší vlasti, a dát slovo mecenášům, kteří je umožnili. Jim patří náš velký dík. Říká se, že kultura je duší národa. Neměla by chátrat, co by nám zbylo? Tělo bez duše je k ničemu.

A na úplný konec

Budu trochu osobní: jestli to nebylo znát z předchozích řádků, prozradím bez zvláštního mučení, že Václava Hudečka i jeho ženu Evu znám už něco let (neptejte se mě ale kolik, bylo by to netaktní), mám je oba rád, vážím si jich a cítím se poctěn jejich kamarádstvím.

Před mnoha lety, když jsem co redaktor tehdy poměrně (na poměry) slušného týdeníku Mladý svět dával dohromady tzv. Diskotéku Mladého světa, jsem poprvé zažil z první ruky Hudečkovu velkorysost.

Zvláštností té řady bylo, že dávala možnost mladým umělcům v nejrůznějších oblastech hudby natočit svoji první dlouhohrající desku (elpíčko se tomu tenkrát říkalo) a všemocný Supraphon ji vydal. Desky Diskotéky Mladého světa byly opatřeny rozsáhlými brožurami plnými informací jak o umělcích, tak o jejich hudbě. Brožury i desky vypravovali přední čeští výtvarníci, zatímco slova v nich zveřejněná kladli na papír s rozvahou jim vlastní přední autoři, kteří rozuměli právě tomu žánru, který z desky zněl.

V den, kdy deska vyšla na trh, se umělci objevili ladně vyfotografováni na obálce Mladého světa, a uvnitř se na dvou tiskových stránkách objevil rozhovor s nimi: o nich i o jejich umění.

Ano, dělali jsme, co měl Supraphon dělat i bez nás. Jenže on to nedělal.

Václav Hudeček dobře věděl, že už se do té řady nedostane: tou dobou už bylo na trhu několik jeho nahrávek, které navíc vydal konkurenční Panton. Nicméně kdykoliv jsem ho poprosil, aby mi pomohl při výběru umělců ze svého oboru, souhlasil ihned a velice ochotně.

A to mu dodnes nezapomenu a doufám, že mu to nezapomenou ani ti hudebníci, kterým tehdy vlastně hodně pomohl k prvním krokům na jejich někdy docela složitých uměleckých drahách.

Takže jsem se vlastně ani moc nedivil, když jsem před lety zjistil, že se nezměnil. A jeho žena Eva jakbysmet.