Nemůže být sporu o tom, že od divadla je jenom krůček k mystifikaci. Vždyť co dělá každý iluzionista, podvodník, mystifikátor? Zatají lidem, s nimiž je v kontaktu, že nic z toho, co dělá a co jim říká, není doopravdy, že vše je jenom "jako". Divadlo naopak své "jako" vždy předem přizná. Ale co když tu fiktivnost někdo přizná až pak?

Málokterý národ má v mystifikacích takovou zálibu jako Češi. Jejich moderní dějiny i kultura jsou nejrůznějšími mystifikacemi přímo prodchnuty, od těch vážných, které mají někdy charakter pia fraus, k dobře myšleným, ale hraničícím s podvodem, přes zločinné a krvavé, až k těm veselým, k humorným "recesím", k mystifikacím pro pobavení, jak je znají dějiny komedie od antiky po dnešek.

Čtenáři znamenité, svého času slavné knížky Vladimíra Macury Znamení zrodu. České obrození jako kulturní typ (1983) si jistě vzpomenou na kapitolu o mystifikačním rázu našeho národního obrození. Bylo to hnutí do té míry riskantní, že se do něj mnozí jeho aktéři nechtěli vkládat stoprocentně, bez únikových "zadních vrátek". A tak, jak Macura doložil dochovanou korespondencí, pojímali své neuvěřitelně náročné a tak snadno zpochybnitelné úsilí též jako společenskou hru svého druhu, hru reflektovaně vydávající fikci za skutečnost. Co kdyby se to nakonec nepovedlo?

Nejstarší české kroniky, dotýkající se počátků národa, obsahují v úvodních pasážích legendy vydávané za skutečné dějiny; fikce nejenom nedoložené, ale historiky již spolehlivě vyvrácené. To ovšem není žádné české specifikum, mají to běžně i jiní. Avšak není mnoho národních literatur, které by byly v rozhodující fázi vývoje radikálně ovlivněny falzifikáty, které jsou na těchto legendách založeny, nepřiznanými podvrhy, které u nás mají své přesvědčené zastánce dokonce ještě dnes, po dvou stoletích. Rozhořčené boje o Rukopisy fatálně ovlivnily českou společnost 19. století (z Rukopisů vychází i naše "státní opera", Smetanova Libuše) a není náhodou, že i na popírání jejich pravosti vyrostl vědec a politik, který nakonec založil moderní český stát.

T. G. Masaryk se nejenom u nás, ale i ve světě proslavil jako demystifikátor. Vždyť tzv. rituální pověra, se kterou se v konfliktu se zdrcující většinou české společnosti utkal v Hilsnerově aféře a polenském procesu, není než jednou velikou mystifikací veřejnosti. Zde nešlo jen o falešné obvinění konkrétního jednotlivce z protistátní činnoti, jako ve francouzské dreyfusiádě z téže doby, zde šlo o mystifikační obvinění židovského společenství celého světa.

Erbovním dílem české literatury je nesporně próza Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1922). Psát o celoživotním a mnohostranném mystifikátorství smíchovského anarchisty Jaroslava Haška a o nesčetných mystifikacích a recesích nejenom titulní, ale i dalších postav románu, by bylo nošením sov do Athén. Samotné sémantické obohacení původně čistě ekonomického termínu recese, k němuž došlo v češtině 30. let minulého století a stále se udržuje (žádný jiný jazyk je nezná), svědčí o potřebě jazyka rozhojnit pojmenování související s mystifikačními situacemi: "uvést někoho do recese" neznamená přivést jej k hospodářskému úpadku, dělat recesi neznamená nějakou ekonomickou aktivitu.

S mystifikátorstvím "pro pobavení" se setkáváme i u různých "pábitelů" Bohumila Hrabala, plné mystifikací jsou i současné prózy Miloše Urbana.

Smích nám ovšem umrzá na tvářích, uvědomíme-li si, na čem byly založeny krvavé politické procesy 50. let. Vždyť co jiného než mystifikace je soud, při kterém obžalovaní, obhájci, žalobci i soudci před veřejností předstírají jako skutečnost něco nepravdivého, předem vyfabrikovaného? Ne, to není divadlo, to je podvod, lživá mystifikace, jejíž aktéři se liší "jenom" mírou donucení a dokonalostí předstírání.

Společenská mystifikace tedy může být zločinná, podvodná, statečná, satirická, vtipná, ale i hloupá, jako například vážně míněné pojmenovávání ulic po literárních postavách. Mýlil by se ovšem ten, kdo by se domníval, že Talafúsova ulice v Braníku byla pojmenována po postavě z Jiráskova Bratrstva až v "Nejedlého" 50. letech. Nikoli, stalo se tak již v letech třicátých, naopak v "osvíceném" roce 1968 přibyla ještě ulice Vavřenova. Myslím, že i milovník Filosofské historie se nad takovou prostomyslností musí pozastavit. Vtipnou, reflektovanou mystifikací je naopak socha Hliníka, fiktivní postavy z filmu Marečku, podejte mi pero!, stojící na náměstí v Humpolci.

Příkladem odvážné mystifikace ze solidarity, příznačné pro českou kulturu především v letech 1970-89, je fenomén tzv. pokrývačství. Mystifikován byl tenkrát režim, který apriorně zakázal řadu autorů. Nešlo o cenzuru, samotné texty mohly být zcela "nezávadné", takže podepsány někým rovněž nezávadným byly publikovatelné. Tato riskantní praxe byla ovšem nenová (např. Karla Poláčka "pokrýval" již za protektorátu malíř Vlastimil Rada - Hostinec U kamenného stolu, 1941) a není specificky česká, kupř. v USA se za mccarthismu poč. 50. let XX. stol. říkalo pokrývačům "the front".

+

Jak bylo úvodem řečeno, princip divadla má k mystifikaci velice blízko, jakkoli se s tou opravdovou vylučuje (kde začíná mystifikace, končí divadlo a naopak). Pokud jde o Čechy, je historicky i kulturně příznačné, že v době, kdy si například Maďaři stavěli budovu parlamentu jako místo, kde se bude odehrávat jejich skutečná politika, postavili jsme si (jistěže z nedostatku jiných možností) jako symbol své kultury budovu, ve které se budou odehrávat děje fiktivní - Národní divadlo. I ta anticharta, která se v něm konala, byla sice reálná, ale částečně i mystifikační - mnozí lidé ze strachu předstírali opak toho, co si doopravdy mysleli.

České divadelnictví je mystifikací plné. Dodnes nejoblíbenější a nejhranější českou hrou 19. století jsou Stroupežnického Naši furianti. Na čem jiném než na demystifikaci, pracující metodami vskutku detektivními, totiž rozborem písma, je založena klíčová zápletka při volbě obecního ponocného? Mystifikátorem, který podvrhl falešnou "paličskou ceduli", je zesměšněná postava krejčího Fialy.

Humornou "přiznanou mystifikací" byly i divadelní kritiky fiktivního Vavřince Lebedy z pera Ignáta Hermanna, publikované v letech 1887-1900 v humoristickém časopise Švanda dudák (souborně Z poslední galerie , 1939). Trik s falešnou identitou v Prodané nevěstě není sice v evropském dramatu nijak originální, ale který národ má hrdinou své nejmilejší opery mladíka, který uvede do recese profesionálního dohazovače, všechny převeze, a tak se domůže upíraných synovských práv? Ovšem i sám autor libreta, Karel Sabina, byl v občanském životě zdatný mystifikátor.

+

Může být objektivnější, přímo sociologický důkaz o bytostné české zálibě v mystifikacích, než vítězství fiktivního Járy Cimrmana. v celonárodní anketě o "největšího Čecha"?

A tak se nezlobme na Davida Černého, že ve své Entropě zcela přirozeně vyšel z toho, co je české kultuře vlastní: satira založená na mystifikaci, na uvedení mocných tohoto světa, kecalů, radních, úředníků a vůbec reprezentantů oficiálních institucí v komický omyl.