A sakra, tak tady si budu muset dávat děsného bacha na první větu!

Totiž: Pavel Landa, autor dvou knížek, o kterých bude řeč, se v jednom ze svých vyprávění zmínil, jak moc mu záleží na prvních větách. Pavla Landu to naučil autor nezapomenutelného Saturnina (a mnoha dalších, neméně zdařilých, ale mnohem méně známých děl), sám nezapomenutelný Zdeněk Jirotka.

Vzpomínám si, že to jednou řekl i mně, když krčil rameny nad jakýmsi povídáním, které jsem sepsal, a které mu nepřirostlo k srdci. Tenkrát jsem se strašně zlobil, dnes vím, že Mistr Jirotka rameny krčil právem.

Touha vyprávět o Pavlu Landovi, jeho životě a díle, ve mně vznikla, když jsem viděl tento název: Podivuhodné příhody Amatérského symfonického orchestru. Zatoužil jsem po té knize, a osud mi byl nakloněn: dostal jsem ji, a navíc jsem ještě dostal další soubor: Hlavně nic politického totiž Život jako fejeton. Právě v té druhé knížce jsem se dočetl o radě Mistra Jirotky.

Až dosud jsem Pavla Landu znal hodně povrchně. Po přečtení jeho vyprávění mám pocit, že se známe a kamarádíme od dětství.

Landovu životní dráhu předurčil jeden z jeho dědečků, který měl dílničku na výrobu korkového zboží. Starý pán nesl velice těžce, když mu rakouské c. a k. úřady zakázaly, aby své pracoviště nazýval továrnou. Ten podnik, napsal rakouský úřad Landovu dědečkovi, to je vlastně manufaktura, která ani nemá dost dělníků, aby se mohla zvát továrnou.

Dědeček však vytrvale lpěl na svém, aniž by tušil, že zavaří svému vnukovi: pozdější komunistické vládě vadilo, že Pavel Landa pochází z rodu fabrikantů. Jakkoliv jen papírových, ale přece jen fabrikantů.

Tak se stalo, že se Landa musel nejdříve sblížit s dělnickou třídou co automechanik a pak konstruktér, a teprve poté, už co zralý muž, se mohl stát novinářem. Prošel řadou novin. Všude se vyznačoval tím, že se uměl dívat a viděl, a že neméně dobře dovedl poslouchat a slyšel. A pak také tím, že neuměl držet hubu a krok.

Tohle všechno jsem se dozvěděl ze dvou jmenovaných knížek.

Pavel Landa se vyznačuje tím, že se na své hrdiny dívá s porozuměním a laskavým úsměvem. Kromě toho dovede vyprávět a nehraje si na nic víc než na to, čím je: vypravěčem. A když ve svých příbězích o amatérském symfonickém orchestru přihodí tu nebo tam nějakou perlu hudebních znalostí, není to ani dost málo proto, že by se vytahoval obzvláštním věděním. Je to jedině proto, že ta drobnost do toho příběhu patří právě tam, kde to je, a právě tak, jak ji Landa napsal.

Když jsem prvně viděl název knížky o amatérském symfonickém orchestru, vzbudilo to ve mně vzpomínku na poslední film Jiřího Menzela. I on napsal scénář a natočil film o lidech spojených hudbou. Donšajni jsou neméně laskavým pohledem na postavy (ale vlastně hrdiny), o které jde. I když v amatérském symfonickém orchestru působí, kupříkladu, pan učitel Karas, jemuž jeho žáci přezdívají Blbá ryba na pět, ani on se nedočká zatracení.

Ne, nemíním převypravovat Landovy příběhy, takže u téhle postavy skončím, aniž bych o ní prozradil o slovíčko víc. To si budete muset nalistovat sami.

Další podobností s Menzelem je vypravěčství, dar, který má málokdo. Pavel Landa ho má.

Obě knížky doprovází velice příhodné kresby (Miroslav Slejška, Jiří Bušek), a něco fotografií, které pořídil sám autor.

Obě knížky graficky upravila Jitka Režná, a klobouk dolů: nesnaží se vnutit čtenáři své já, její úprava odpovídá duchu všech vyprávěnek pod těmi dvěma střechami shromážděných.

Obě knihy vydalo nakladatelství H.R.G., obě se skvěle drží v ruce, a hlavně: obě se skvěle čtou.

V dnešní době, která zešílela, jsou obě Landovy knížky balzámem na duši.

A to je dar, za jaký se sluší děkovat. Takže: děkuju Vám, pane Lando!