Sidonie Amalie Wilhelmine Caroline Julie Maria Nádherny z Borutína (1885-1950) byla německy mluvící česká šlechtična. Její životopis výstižně ilustruje historické dění v 1. polovině 20. století v Čechách. Na sklonku Rakouska-Uherska prožívá Sidonie harmonické dětství na rodném zámku ve Vrchotových Janovicích, cestuje ráda po Evropě, je jednou z prvních majitelek řidičského oprávnění v Rakousku-Uhersku.

Přijde ale 1. světová válka a po ní se musí šlechtická dědička Sidonie vyrovnat s občanskou a pozemkovou reformou. Za druhé světové války mají nacisté na jejím panství střelnici a ona si mění příjmení z „Nadherny“ na „Nádherná“ a usilovně se zdokonaluje v češtině. Ještě po válce se snaží obnovit zdevastované panství, ale „vítězství pracujícího lidu“ jí v tom definitivně zabrání a lidská zloba ji dožene k emigraci, kde záhy umírá. Až v roce 1999 jsou její ostatky přeneseny do rodinné hrobky ve Vrchotových Janovicích. Sidonin pohnutý život se stal samozřejmě inspirací pro životopisce. Z českých monografií vybírám alespoň práci Aleny Wagnerové Sidonie Nádherná a konec střední Evropy (ISBN: 978-80-257-0329-8).

Druhá životopisná linie Sidonie Nádherné hovoří o důvěrném přátelství s německým básníkem, pražským rodákem Rainerem Maria Rilkem (1875-1926) a o něco důvěrnějším s rakouským literárním kritkem a básníkem, jičínským rodákem Karlem Krausem (1874-1936), autorem nedocenitelného, v plném rozsahu neinscenovatelného (možná na Marsu, jak autor sám poznamenal), z podstatné části na Sidonině zámku napsaného apokalyptického dramatu – grotesky Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dnové lidstva, 1915-1919). Některé prameny uvádějí, že byla také milenkou českého malíře Maxe Švabinského (1873-1962). No, v každém případě ji Švabinský portrétoval a údajně i vyznal lásku. Takto doplněná charakteristika Sidonie inspiruje i básníky.

Životopisec vypočítává, básník tvoří. Básník shromažďuje materiál stejně pečlivě jako životopisec, ale prezentuje poté nikoli výsledky svého bádání, ale své poetické reflexe, které bádání přesahují. A někdy i autora samého, ukrojí-li si příliš velký krajíc. V případě „básnického obrazu Sidonie Nádherné“ Upoutat mračna (ISBN 978-80-7227-380-5) se to v určitém smyslu stalo i Ondřeji Fibichovi. Hlavně tím, že předpokládal čtenáře na téma stejně připraveného, jako byl on sám. Jako básník Fibich nezklamal, jeho čtenář je však zaskočen tím silným a obtížně komunikovatelným tématem. I autor této recenze jím byl při prvním čtení zaskočen. Zaskočily mě i některé nefibichovsky začátečnické rýmy (Když mě zdobí smutku vrásky / cítím tvé dlaně plné lásky / miluj mě každým pohybem / než v zahradě světa pominem) vedle veršů fibichovsky virtuózních (Stromy se sklánějí / větvemi do pokoje / v nejasné naději / že budu zase tvoje).

Ale nejde ani tak o verše a rýmy, jde o obraz do značné míry poeticky nově objevené osobnosti, který se prostřednictvím veršů básníkovi podařilo vytvořit za použití barev opět „okřesaných tmou“:

Všichni se sejdeme
V lehké náruči zapomnění.
Jak listy propadáme zemi
Tisknout se budeme až do zemdlení
Však místo lásky zahřeje nás tlení.