Velký pátek letos vyjde na 7. dubna. Ten den uběhne osmdesátý rok od předčasné smrti spisovatele - a úředníka Živnostenské banky - Jaroslava Havlíčka. Je dnes klasik, o tom žádná; a jen málokdo si uvědomí, že se dožil jen sedmačtyřiceti let, ale snad každý máme povědomí o jeho díle. Petrolejové lampy, Neviditelný, Ta třetí, Helimadoe, to jsou romány. Ale taky Skleněný vrch (předloha filmu Barbora Hlavsová), Muž sedmi sester a Branaldem sestavené Vzdoropohádky.

I když by nemělo smysl dělat z Havlíčka přednostně cílevědomého autora hororů, neunikl právě v tom ohledu pozornosti editora nakladatelství Carcosa Petra Bočka, který shromáždil pod titulem Zánik městečka Olšiny dvě jeho romaneta a deset povídek, přičemž pojí ty texty tragický pocit, hrůza i šokující momenty. Havlíček šokovat uměl, a to velmi nenápadně. S krutou ironií a na hraně frašky. Bizarně, snově, blouznivě. Bylo mu to vlastní a vyzkoušel rozličné varianty generování úzkosti. Ne, nutit se do toho nemusel.

Některé povídky uveřejnil prostě v Národních listech (Vítr, Vše pro dítě), kde by zapadly, kdyby je napsal někdo jiný, a taky v časopise Cesta (Svatá noc, Pes). Další se poprvé vynořují tucet let po jeho smrti ve Vzdoropohádkách (1954), jak je sestavil Adolf Branald (Černá paní, Faustova smrt, Past), a ještě další vyšly jinde. Hodinky pana Balabána (1931) jsou pak bezděčný pandán k Fitzgeraldově fantaskní povídce Podivuhodný případ Benjamina Buttona (1922), přičemž hrdinové obou příběhů urputně mládnou, ačkoli by měli stárnout jako my všichni ostatní. Fitzgerald možná stejnou situaci pojal mistrněji, to suďte sami, u Havlíčka je to ale ztvárněno podstatně děsivěji. - A sice je pravda, že se jeho Neviditelný dost zásadně liší od Neviditelného Wellsova, ale rozdíl nemění mnoho na faktu, že si Havlíček základní Wellsovu METODU přisvojil a osvojil. Umně jí užíval. A mám tím na mysli momenty, kdy sledujeme racionálno, ale něco je náhle jinak.

A premisa titulního romaneta (1930)? Je jí DOSLOVNÉ uskutečnění známého výroku „Bůh je mrtev“. Zemřel, načež je svět informován anděly strážnými. Informován a varován. Nadchází cosi jako strašný sen, avšak Jaroslav Havlíček ani přitom neopouští koridory věrohodnosti, do které - kupříkladu - vsadí čerta. Právě i čert se v Olšinách, odkud není úniku, vynoří – k nadšení děcek a s poznámkou, že čert se nerovná ďábel.

Je ta poznámka pravdivá? Radši se neptejte. A v té samé novele, která má tucet kapitol, ostatně dochází i na Čtvrtý den alias Útok mrtvých. I na řadu absolutně bizarních, silně kafkovsky působících příhod. To vše v rozletu bravurního vyprávění.

A děsivější než povstání mrtvých z hrobů, v nichž se zpola rozložili, je nesmrtelnost, díky které se kupříkladu místní holič jenom pro zábavu ostatních věší…

Povídka Černá paní (1927) je z jinačího koflíku. Působí spíš jako autorova vzpomínka na dětské představy o smrti. Ta přichází a jako ona paní vstupuje do chlapce. Ten onemocní, ale uzdravuje se, přece. Zachrání jej vlastně koťátko, které mu přinesou, a… „Zamiloval jsem si je, choval je, hýčkal, vymýšlel pro ně všemožné hry. Zapomněl jsem při něm nadobro na černou paní.“

Další text Past (1940) je prostě případem lehce zvrhlého manželského páru mučícího různé služtičky. Faustova smrt (1939) vypráví o středověkém městě trpícím pod despotou a snad inspirovala Krylův song Veličenstvo kat. „Beznozí, bezrucí, s přeraženými žebry, s vymknutými sanicemi, ohněm poznamenaní, plížili si lidé po ulicích.“

Naši novou knihu uzavírá pouhé torzo romaneta Smaragdový příboj, prvně zveřejněné roku 1946. Havlíček v jednom dopise, psaném jen dva měsíce před smrtí, výslovně přiznává, že se mu tento příběh zdál. Jeho hrdina Ondřej poprosí vypravěče povídky o ochranu a podporu, protože je sužován záhadnou nemocí, ovládanou měsíčními fázemi. S rozkoší pod vlivem choroby propadá jakémusi vnitřnímu panu Hydeovi.

Jak se ukáže, zesnulý Ondřejův otec kdysi vybudoval hvězdárnu, a v ní potká vypravěč příběhu nevidomou Ondřejovu sestru, dále matku jich obou a ještě malíře Alberta Karstnera. Jeho moc nad Ondřejem vždy stoupá za úplňku, kdy je Ondřej nejzranitelnější. Otevřený konec Smaragdového příboje nebyl záměrem… a v poznámkách se dochoval plán finále.

Vypravěč tam Ondřejovu sestru unáší, protože se ji Albert chystal sadisticky zavraždit. Prchá s ní Prahou ke Klárovu, k ústavu slepců, a za ním plane hvězdárna, kterou šílená Ondřejova matka zapálila. Ve výhni uhoří ona i Albert, ale i Ondřej má nakonec zemřít. V zeleni smaragdového příboje.

Některé další Havlíčkovy horory v naší sbírce ovšem nejsou; především Pomsta - ze souboru Duch soudce Pauknera. Tato pomsta je vykonána - a obětí se stává muž, jemuž nebylo možné dokázat neuvěřitelně brutální a masovou vraždu, při níž se činila sekera a umíraly i děti.

Dosti strašidelná je i Havlíčkova próza Knihožrout, původně vydaná jako bibliofilie. Titulní hrdina je milovníkem knih a umírá s tím, že ho žena milovala, ba stará se oň. Ale nejděsivější opak je pravda.

V naší knize chybí i Poutník v mlze a povídka Děvka ráje, kde se stává titulní šestnáctka milenkou diktátora, o čemž neměla žvanit. Takto končí střelena do týla, zatímco její tatínek je povýšen. Tolik tedy Jaroslav Havlíček - a vzpomínám, jak mě před lety oslovil (ve věci, která se pak neuskutečnila) skvělý scenárista Václav Šašek, věrný to jeho adaptátor.

Jemu především, ač nejenom jemu, by měl být Havlíček vděčen, kdyby vnímal, a letos 14. října již bude držiteli Českého lva - za adaptaci knihy Helimadoe - Václavu Šaškovi devadesát.
Jaroslav Havlíček: Zánik městečka Olšiny. Jako pátý svazek edice Temnosti vydalo v březnu 2023 nakladatelství Carcosa - Tatiana Žáčková. Kroměříž. Sestavil a doslovem opatřil Petr Boček. 304 stran
Zánik městečka Olšiny - Jaroslav Havlíček, Petr Boček (ed.) | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví