Chápu, že máte jiné starosti, a já taky, ale sleduji, co u nás vychází za knížky; pamatuji léta svého dětství, kdy nevycházelo takřka nic. To jste prolistovali týdeník Nové knihy a dali ho rovnou do koše na podpal. Když tam byla jedna pro vás interesantní kniha (Jak chovat morčata), mohli jste o štěstí hovořiti a Hospodina vzývati. Vždyť někdy okolo roku 1984 vyšla Smrt na Nilu a přál bych vám vidět délku fronty na pražském Kulaťáku v Dejvicích.

„Na co čekáte?“ ptal jsem se důstojného pána na samém konci.

„Vyšla Smrt na Nilu.“

Zklamaně jsem udělal čelem vzad, v mládí mě totiž Agatha Christie neoslovovala. Vrtěl jsem hlavou a neuměl to pobrat ještě v budově ČVUT. Zbláznili se ti lidi? Ne. Ale když vyschla pole, je i Smrt na Nilu pramének. Nebo aspoň pro ten dejvický zástup byla.

Uplynulo pomalu čtyřicet let a situace je jiná. Úplně. Vezměte si jenom komiksy. V posledních týdnech skoro současně vyšla pokračování hned dvou kreslených sérií slavného Goscinnyho: jednak druhý díl Velkého vezíra Iznouguda (vážně legrace), jednak další sešit nekonečné série Lucky Luke: jmenuje se Bratranci Daltonové. Jiná věc je, že to i to existovalo na Západě již před těmi čtyřiceti lety, takže tu nadále doháníme resty.

To samé platí o literatuře jako takové, avšak zůstaňme u (kdysi v naší zemi zcela vytěsňovaných) „obrázkových seriálů“: jak se komiksu v čase mého dětství potupně říkalo… Živě si vybavuji moment, kdy máti v nádražní trafice kousek od našeho domu objevila přímo přebarevný sešitek s titulem Sek a Zula. Jak asi víte, jde o komiksové příhody dvou sourozenců z pravěku, které již od konce let šedesátých zveřejňoval časopis Ohníček. Protože měl podlouhlý formát, i tyto fórky zůstávají podlouhlé. Dnes by se mi děti vysmály, ale Seka i Zulu jsem téhož večera louskal, až mi za ušima lupalo. Ty dvě děti z pravěku mi byly svíčkou v temnotě - a nepřeháním.

Kdybychom ovšem já a mladší má sestra Eva nežili tenkrát v Československu, alebrž v Americe, atakovaly by nás podobné i daleko nekvalitnější komiksy bez přestání. Superman, Spiderman, Batman, Flinstoneovi… - zde v Kotěhůlkách a za železnou oponou po nich máloco štěklo. Leda trochu Kája Saudek. Ten režim jednoduše vygeneroval i v tomto směru částečné vakuum.

Nepraktu ovšem neumlčeli, naštěstí, a on - většinou s přítelem Švandrlíkem - alespoň několik komiksů dokázal prosadit. Mimochodem řečeno, zrovna v těchto dnech prvně vycházejí souborně - pod titulem Zlatá kniha komiksů Neprakty a Švandrlíka. Ehm, nekupte to.

Na druhou stranu… Zrovna dneska dopoledne jsem to již nevydržel a telefonoval z mobilu do svého oblíbeného knihkupectví, zda už jim to konečně přišlo. Mladá prodavačka odložila telefon a ptala se vedoucí. Mohl jsem její tón jasně slyšet a nedivil jsem se, i když takový smutek ve mně je. „Přišlo to? Mně to vůbec nic neříká.“ Těžko chápat. Přece jsem volal do knihkupectví a Neprakta je i v Guinessově knize rekordů. Přesto jí byl velikou neznámou.

Já si přitom ani trochu nemyslím, že už jsem starý (ročník 1964). A přece se mi tohle děje. To nebyl jediný případ. Ti mladí neznají klasiku. Lze tomu věřit? Inu, asi bude lépe se o to nestarat. Možná to je jejich chyba a možná jejich štěstí. Proč štěstí? Kdybych psal o Sekovi a Zule nějakou studii (ale udělá to jistě Tomáš Prokůpek či Pavel Kořínek), zabil bych tím moře času. Jim to nehrozí.

Smutné je, že se možná některé děti dnes tomu seriálu už ani nesmějí. Přitom… Švandrlík například zesměšnil meteorology. Na jeho kopci čučí pravěký stařec (meteorolog Rosa) a volá široko daleko do kraje: „Přijde obrovská bouře.“

Předvěká rodinka (otec Pym, matka Pola, syn Sek, dcerka Zula, ochočený tygřík Drápek) reaguje na zvěst leda tím nejširším zíváním. Věštec na kopci se do budoucnosti nečasu totiž zatím trefil výjimečně. Jenže tentokrát ano a vítr zvedá i mamuty. I Zula tudíž letí (což vidíme). Neschovala se včas do obytné jeskyně rodičů. Nato pekelná vřava utichne. Krávy popadají a bratr se vypraví sestru hledat se svým ochočeným tygrem. Jak jde, prochází pasekou. Tu nadělal orkán. Proroka nečasu teď Sek vidí na baobabu, kde meteorolog visí za svůj omotaný plnovous: „To mám z toho, že nevěřím vlastním předpovědím.“

Co víc, jen sto sáhů dál uhání proti nim obří mamut. Vzteklý je, vrací se domů a brumlá: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál.“

Zula bohužel vletěla do otevřené tlamy brontosaura Punti, jinak jejich kamaráda, a skončila plachtění v žaludku, tj. mezi přesličkami. Gigant se omlouvá, slzu v oku, ale tygřík pochopení nemá: ostří drápy: „Já tu ještěrku rozsápu.“ Naštěstí nemusí. Zula je zachráněna jinak, děti se vrátí do rodné jeskyně a pana proroka Rosu na větvi bezstarostně minou, aniž by ho osvobodily.

Samo sebou mě hnětlo už v dětství, nakolik Švandrlík ignoroval Druhohory, Třetihory a Čtvrtohory. Co taky s podobnými obdobími, že? Bohorovně faunu a flóru geologických období nacpal do několika málo let života Seka a Zuly - a umělecky to zjednodušil.

Naštěstí jsme doma měli pár knih profesora Augusty ilustrovaných Zdeňkem Burianem, kde to bylo správněji; ale daleko později jsem dělal se Švandrlíkem rozhovor pro Tvar a spisovatel mě ležérně upozornil na to, že se dnes už někteří vědci domnívají, že i ten dinosaurus se možná mohl s mamutem setkat. No, nevím… V tom seriálu se to dělo zhusta a „Tyrannosaurus rex Bohoušek“ dokonce jednoho mamuta překousl vejpůl.

Ale veškeří čtenáři seriálů vyrostou a někteří se zpětně diví svému nadšení. Dokonce občas preferují Hledání ztraceného času a… „Co jsme to na podobných skopičinách viděli?“ Sám jsem (mimo to) odhalil, že rodinka Flinstoneových (původně komiks z USA) vznikla před Sekem a Zulou, o sedm, osm let dřív. Na to jsem Švandrlíka upozornil. Prý to nevěděl a já mu to věřím. Jeho dobrodružství (určená dětem) čtu přitom hlavně z nostalgie. Oproti tomu Aston je ani neznal; přesto i jeho zaujala, takže to nemůže být tak zlé - a „leda už pro nostalgiky“).

Kdo nakonec ví? Možná, že již jako děti vnímáme správněji; protože bez předsudků, protože totálně. Tehdy ještě přece obejmeme vesmír. Ale pak? Rosteme a jako dospělí jsme předsudeční, povrchní, zaslepení, unavení. Ne, každý nemůže být Bradbury, i často spějeme až k pokrytectví. Z jiných jsou snobové. Není snad úniku? Nevím. Ale jako kluk jsem Sekem a Zulou nějakou dobu naplno žil. Co dospělák bych ten seriál taky se zájmem četl, ale s menším zápalem. To tenkrát mi trefil první signální. Dnes by ji minul. A Mark Twain jednou napsal: „Ideální by bylo se narodit jako osmdesátiletý stařík a umřít jako osmnáctiletý.“ Nevím, jestli přitom myslel na prohlížení obrázků, ale Francis Scott Fitzgerald si to asi přečetl a napsal povídku Podivuhodný příběh Benjamina Buttona. Hrdina však jde i pod osmnáct a končí jako mimino. Což je už trochu moc. Ale v těch osmnácti (a jistěže už taky v osmi) jsme vážně byli lehcí a vstřebávali a vnímali jaksi masivně. Docela bych to zase bral, ale nebudu předstírat, že to ještě dokážu. I část buněk pro komiksy jsem už někde poztrácel. Ale není to úplným pravidlem a máte i staré lidi, kteří pořád cítí totéž, co já tenkrát nad Sekem a Zulou u trafiky. Osobně jim nezávidím, pokud čtou vážně jen seriály, ale obdivuji je v případě, že „dají“ i ostatní.

Jak si tyto buňky pro komiks uchovat, ale netuším. Asi to bude v genech.

Zlatá kniha komiksů Neprakty a Švandrlíka - Miloslav Švandrlík | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví